Uplynulý týden byl bohatý na události. Byl tu (ne)strašidelný Halloween s hous.enkou, víkendové cvičení tai-či a hlavně Podzimní sklizeň Festivalu otrlého diváka. Letos jsem šla rovnou na dva filmy. Pitomý horor s Jamie Lee Curtisovou a absurdní muzikálové sci-fi. Ale nebyl by to ansábl kina Aero, kdy z podprůměrných filmů nevytvořily nezapomenutelnou klasiku. Maturiťák s Jamie Lee pojali jako jeden z dílů české detektivní série Hříchy pro pátera Knoxe. S písní Zlaty Adamovské, Kleinovou předmluvou, desaterem pátera a hádáním vraha. Vraha jsem uhádla, bohužel jsem nevyhrála ani jednu ze tří cen. A co mě mrzí ještě víc, nevyhrála jsem ani cenu útěchy - tu totiž jako jedinou předávala Samatha Bifidus a výherkyně dostala i polibek na tvář. Tohle kdybych zažila, mohla bych hous.enku mučit do konce našich dní. Následný muzikál Jablk byl naprosto šílený, ale dabing byl tak božský a zpěv Samathy tak originální, že jsem si "jablečný song" zpívala ještě v tramvaji cestou domů. Jak vidíte, měla jsem nabitý program. Když k tomu přidáte migrénu, není divu, že jsem opět zkončila u dvou komiksových knih. Ale obě stály za to! 

Mám pocit, že týden je čím dál kratší. Proto asi nestíhám svůj pondělníček, ale den skluz není zas tak hrozný, že? Zvlášť když mám pro vás tip na divadelní hru, ve které nepadne ani slovo, a přesto jsem u několika písniček měla husí kůži. Jedná se o hru divadla ABC s názvem Tančírna 1918-2018. V rámci oslav stoletého výročí republiky jsem zašla i na vlasteneckou hru o tanci. Výborně zpracované dějiny na divadelních prknech jsou doprovázeny dobovou hudbou a tancem. V ABC si pohrály s detaily, což ocenila i mládež - byla jsem totiž na dopoledním představení, kde byli převážně středoškoláci. A důchodci. A těhotné. A já...

Tento podzim je tak teplotně nadprůměrný, až mě to štve. Jak se mám vymlouvat na podzimní únavu a ospalost a lenost, když venku nejen že nejsou mlhy a neprší, ale dokonce je přes dvacet stupňů a svítí slunce! Ta drzost! Ale já opravdu mám jakousi podzimní únavu, útlum, umírám na úbytě...prostě jsem líná a potřebuju to na něco svést. Ani to čtení mi nejde. Takže se těšte na jednu jedinou dočtenou knihu. A jednu rozečtenou. A to je opravdu vše. 

V sobotu jsme se s hous.enkou konečně dostaly na prohlídku vily Tugendhat. Vstupenky jsme měly objednané od dubna, já jsem si ještě okořenila čekání čtením tematického románu Skleněný pokoj. Vila je opravdu nádherná, funkcionalismus mám ráda, žádné serepetičky, na které by sedal prach, a čisté linie, to je moje. V takovémto domě bych si uměla představit bydlet. Dokonce i přesto, že není v mé milované Praze. Po prohlídce jsme si s hous.enkou a chlapci zašli na oběd a pak se naše cesty rozdělily. Skupina A (tedy já a přslušný M) jsme pokračovali do Třebíče a skupina B, tedy hous.enka se svým písmenem M (ano, oba naši chlapci mají stejné nejen počáteční písmeno, ale celé jméno, jsme prostě sehrané) zůstala v Brně. Třebíč znám jen z okna autobusu a musím se přiznat, že ač jsem věděla o jejím zapsání do seznamu UNESCO, nijak zvlášť jsem se k prohlídce města neměla. Tentokrát jsme tu ale měli schůzku s přáteli a spoustu volného času. A Třebíč je krásná! Resp. židovské město mě okouzlilo. Malé domečky namačkané na sobě, uličky vedoucí skrz zahrádky a celková atmosféra malého schoulého městečka se mi náramně zamlouvala. Bazilika sv. Prokopa a zámek mě nechaly víceméně chladnou. Třebíč je pro mě židovské město. Mám spoustu romantických fotek se západem slunce, se sluncem prosvěcujícím uličky s roztomilými jmény a spoustu fotek domů. O některé z nich se s vámi podělím.