Dneska to bude jeden velký spoiler, takže pokud jste četly
následující knihy, přeskakujte:
Harry Potter – pro jistotu všechny díly
Hezký čtvrtek přeji, slunce svítí, ptáci pějí, teď už jen
stačí, aby pražští taxikáři přestali šikanovat lidi pohybující se kolem pražského magistrátu svým troubením. Doufám, že tohle čtete a dneska kolem jedenácté bude
klid. Začínám ztrácet nervy, a to by pro vás nemuselo dobře dopadnout! Taky bych
mohla napsat ostrý článek na blog! Tak bacha na mě!
Proč je dnešní článek o knihách, které mě rozplakaly, by
vysvětlil asi jen erudovaný psycholog (nebo psychiatr), tak to přestaňme
zkoumat a hurá do slaných vod dojemných knih.
Musím se přiznat, že za svých dětských a studentských let,
jsem taková plačka nebyla, s přibývajícím věkem se to mění. V domově důchodců
si ke knihám budu rovnou kupovat i balení papírových kapesníčků.
Z dětství si nepamatuju snad na žádnou knihu, která by
mě rozplakala. První velký zlom přišel s Harry Potterem. Jak mohla Rowlingová nechat
umřít Siriuse?! Harryho jediný příbuzný, který ho miloval a mohl mu dát nový
domov, aby se nemusel vracet k těm odporným tyranům! Jak já nenáviděla
Durslyovy! Nevěřila jsem, že je Sirius mrtvý. A když jsem uvěřila, obrečela
jsem to. Naproti tomu Brumbálova smrt mě nechala víceméně chladnou. Ten starej
pošuk mě štval už delší dobu, zbytečně Harrymu komplikoval život a ten jeho
božský komplex měl za příčinu spoustu trablů. Nebo to možná bylo tím, že mi
někdo (hous.enka) vyspoileroval, že Brumbál umře. Já totiž jako pilná studentka
četla mimoškolní četbu až po zkouškách. Hous.enka je rebel, ta si četla, co chtěla, kdy
chtěla. A ano, četla jsem Harryho na vysoké.
Pak mé srdce dlouho vysychalo, slzy přišly až se Zlodějkou
knih. Sice nám Smrt hned na začátku řekla, kdo umře, ale i tak mě Rudiho smrt
dostala. Prostě ten malý blonďák, který chtěl jen běhat a dostat jednu pusu, mi
zlomil srdce. Klika, že jsem tuto pasáž četla mezi lidma, jinak by se
decentních pár slz, které se daly svést na „unavené oči z počítače“
změnilo na slzavé údolí a migrénu (taky máte po vydatném pláči migrénu?).
Hráz se protrhla a já obrečela Hanin kufřík. Knížku pro
děti. Opět bylo jasné, že Hana koncentrák nepřežije, o to smutnější celý její
boj byl. Knížky z války a zvláště ty z koncentračních táborů jsou pro
slzy jako dělané, ne všechny mě ale rozbrečí. Nicméně do této skupiny patří i
Mischling, o kterém jsem už tady na blogu psala.
Všechny výše jmenované knihy mají jedno společné – utrpení dětí.
Jsem prostě citlivka. Proto jsem ukápla slzu i u Jak to vidí Milo, chlapec
ztrácí zrak a do toho mu odcházejí lidé, které miluje. Nešlo to jinak. Ani plné
vlakové kupé mě neodradilo od vlhkého projevu citů.
Dále jsem vypozorovala, že mě rozpláče smrt jednoho ze
zamilovaného páru. Propast času a ztracená osamělá Toňa. Když se její život zdá
být v pořádku, tak najednou umře úžasný generál Lucius. Ach jo.
No a poslední je Díra v duši. Kupodivu mě rozplakala
knížka, která se mi v konečném hodnocení zas až tolik nelíbila. Ale Jacob
Grace je prostě kluk snů a jeho smrt byla popsána tak emotivně, že mi knížka
uvízla v hlavě a vyvolala pláč.
Nemám ráda knížky, které tlačí na pilu. Nejde ani tak o
volbu témat, ale o způsob, jak s ním autor naloží. Přiznám se, že pláč u
knih nesnáším. Kromě rozmazané řasenky a podivného pocitu studu (je to fikce!)
mě ještě přepadne záchvat migrény. Občas překvapím sama sebe, Sophiina volba mě
nechává chladnou. Příběhy z praxe Torey L. Hayden miluju, ale nerozbrečí
mě, totéž platí o Jodi Picoult. Dneska je to zkrátka článek pro psychology/psychiatry.
