Čtenářská výzva je akce, která nás s hous.enkou každý měsíc zas a znova překvapí nepřipravené. A to pak nastávají závody v čtení. Za srpen (nebo spíše včera) jsme přečetly knihy, kde lidští hrdinové nejsou těmi hlavními. I druhé téma bylo „human free“. Togaf se ujala knihy o kočce, hous.enka doplnila knihou o psovi. Rovnováha zůstává zachována. A po čem konkrétně jsme sáhly a jak jsme byly spokojené? Tak tedy…

Znáte básníka a divadelního režiséra Jana Bornu? Pokud ne, tak čtěte dál, protože Jan Borna měl velmi osobitý styl a byla by škoda, kdyby vám unikly jeho básně a ještě větší škoda by byla nevidět žádnou hru, kterou zrežíroval.

Já sama jsem toho básníka, který zemřel letos v lednu, poznala díky Divadlu v Dlouhé. Toto divadlo je jedním z mým oblíbených. A právě hry režírované panem Bornou patří k těm nejlepším, co divadlo v Dlouhé může nabídnout. Tedy kromě proslavených adaptací Terryho Pratchetta, které už stejně nejsou na programu. To hry od Borny ano. A která hra mě tak okouzlila? Jde o netradiční formu text appealu, název je kouzelný sám osobě – S úsměvy idiotů.

Tex appeal je typ divadelního představení, které vymysleli a proslavili pánové Suchý a Vyskočil v divadle Reduta. Text appealy měly na diváky apelovat, přitáhnout je k divadlu pomocí scének, písniček a povídek. Zkrátka literární kabaret.

Hra S úsměvy idiotů je složena z básní Jana Borny, které herci důsledně recitují v sedě. Borna totiž trpěl roztroušenou sklerózou a byl upoután na invalidní vozík. Jeho básně jsou nedílně spjaty s ilustracemi Jaroslava Milfajta. Milfajtovy kresby jsou jednoduché črty, které ale mají myšlenku. 

Drobnosti kreseb jsou okouzlující zvláště ve spojení s konkrétní básní. Další složkou hry S úsměvy idiotů jsou písně Jana Vodňanského a Petra Skoumala. Všechna čest hercům Divadla v Dlouhé. Nejen, že úžasně procítěně a vtipně přednášejí básně, ale i výborně zpívají a hrají na hudební nástroje. Někteří ovládají dokonce i víc než jeden nástroj. To pro mě, hudebního analfabeta, hraničí se zázrakem. Poslední součástí hry jsou texty nasbírané ze zdí činžáků a veřejných záchodů, tuto záslužnou sběratelskou činnost mají na svědomí básníci Zdeněk Troup a Miroslav Holub. 

Ale zpět k Janu Bornovi, básníkovi. Jeho básně jsou krátké, ale výstižné. Mají pointu i vtip a nadhled. Občas šibeniční humor, občas (sebe)ironický a občas jsou až mrazivé. Borna měl slabost pro kočky (jako já), takže i tyto královny říše domácích mazlíčků se v básních a ilustracích často ukazují.

Malá ukázka z knihy Krajina nad parapetem:

(záznamník)

Prosím,

po vzlyknutí si můžete zanechat vzkaz,

slibuji,

že vám ho vyřídím.

Pokud máte rádi poezii, doporučuji vám Bornu všema deseti. Pokud ne, tak zkuste některou z „jeho“ her v Divadle v Dlouhé. Má na svědomí takové klenoty jako je adaptace knihy Oněgin byl Rusák od Ireny Douskové nebo 407 gramů z Bohumila Hrabala. Obě hry jsem viděla, Oněgina dokonce dvakrát a opravdu nešlápnete vedle. Já osobně se ještě chystám na Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a na hru U Hitlerů v kuchyni. A pokud tyto dvě hry nestihnu, tak Kabaret Kainar-Kainar mi utéct nesmí!

Jako správný knihomol mám své oblíbené křeslo, kde čtu nejraději. Je velké a v obchodech s nábytkem mu říkají papasan. Měkounký polštář a konstrukce tak úžasná, že mám pocit, jako by mě to křeslo objímalo. Z jedné strany mám lampu, z druhé skříňku, na kterou si odkládám knížku a čaj/víno/kafe/čokoládu/záložku. Prostě ideální čtenářský koutek. Přesto v něm téměř nečtu. A víte proč? Mám kočku. Roztomilou, krásnou, černou micinu, která má moc ráda, když si čtu. To totiž znamená, že si sednu do jejího křesla (ano, lhala jsem, moje dokonalé čtecí křeslo je vlastně pelíšek mojí kočky), nehýbu se a mám jednu ruku volnou a připravenou k hlazení. Takže si takhle v sobotu sednu s hrnkem čaje, zkroutím se do pohodlné pololežící pozice s kočkou v klíně a čtu. Za chvíli mě začnou bolet kolena, ale co naplat, když ta kočka tak krásně přede a je tak heboučká a miloučká…přece ji neshodím na zem. Takže to vydržím. Čaj, ta krutá a zákeřná tekutina, začne po půl hodině žádat o opuštění mého trávicího ústrojí. A ta černá bestie se stále nepohla. Jak se mám soustředit na čtení dejme tomu o holocaustu, když mě bolí kolena a chce se mi na záchod tak moc, až to hraničí se sebetrýzněním. Nakonec to dopadne tak, že naštvaná a zpruzelá kočka s otráveným mňoukáním odejde a já si jdu číst do postele. Bez čaje. Klouby nebolí a kočka se už přirozeně nevrátí, ona totiž moc dobře ví, že teď bych ji u sebe chtěla.

Další místo, kde ráda čtu, je vlak. Doma mi pořád takový otravný hlásek (asi svědomí…nebo se ta černá bestie naučila mluvit) říká, že bych měla umýt nádobí, to prádlo na sušáku si do skříně taky samo nedoběhne a jestli chci večeřet, tak bych měla zvednout ten svůj líný zadek a jít nakoupit. Tyto otravné povinnosti ve vlaku odpadají. Tam totiž není co na práci. Leda koukat z okýnka. Ale když už po tisící jedete tu samou trasu, výhled na sebekrásnější zákoutí Vysočiny vás spíš nudí.

Totéž, co o vlaku, platí i o metru. Bohužel nedojíždím dostatečně daleko, abych si čtení nějak zvlášť užila. Nevadí, zase na rozdíl od vlaku jsem v metru denně.

 Z dopravních prostředků jsou vlak a metro bohužel jediné, kde mi můj žaludek a hlava umožňují číst. Venkovní čtení někde na louce či v parku mi nevyhovuje vůbec. Ale zkouším to zas a znova. Viz fotky. Ale prostě ne, ta okolní příroda a lidi a nebe nade mnou mi bohužel nedovolí zabrat se do čtení. A přitom to zní jako dokonalá romantika pro čtenáře, že? Asi nejsem romantička…

A kde nejraději čtete vy? Taky máte svou rušičku čtení? A taky ji tak zbožňujete?