Zdravím vás se zpožděním tří dnů. Chřipková epidemie řádící v Praze mě dostala a já od pátku ležela v posteli. Jestli si snad myslíte, že jsem měla čas na čtení, tak se bohužel pletete. U mě totiž všechny nemoci, úrazy a vlastě i špatně přeleželý vlas doprovází urputné bolesti hlavy. Občas mám pocit, že bych bolest hlavy měla i v případě zánětu slepého střeva. Nemohla jsem proto číst, musela zrušit lákavé plány na tento týden a neustupující kašel ohrožuje i moje plány na lyžařský víkend. Ach jo, nesnáším nemoci. Číst jsem sice nemohla, ale mohla jsem poslouchat, takže jsem doposlouchala Černou věž,  Zapomenutou vraždu i Barvu kouzel. A těch pár bezbolestných hodinách, co zabraly prášky a bolest hlavy ustoupila jsem dočetala dvě knihy. A nějaké knihy jsem zvládla přečíst ještě před vypuknutím choroby. Takže vlastně to nebyly tak hrozné čtyři dny. Ne, kecám, bylo to peklo, ale snažím se nelitovat sama sebe. Tak raději honem ke knihám, než se nad svým nešťastným osudem rozpláču.

V sobotu jsme se s hous.enkou konečně dostaly na prohlídku vily Tugendhat. Vstupenky jsme měly objednané od dubna, já jsem si ještě okořenila čekání čtením tematického románu Skleněný pokoj. Vila je opravdu nádherná, funkcionalismus mám ráda, žádné serepetičky, na které by sedal prach, a čisté linie, to je moje. V takovémto domě bych si uměla představit bydlet. Dokonce i přesto, že není v mé milované Praze. Po prohlídce jsme si s hous.enkou a chlapci zašli na oběd a pak se naše cesty rozdělily. Skupina A (tedy já a přslušný M) jsme pokračovali do Třebíče a skupina B, tedy hous.enka se svým písmenem M (ano, oba naši chlapci mají stejné nejen počáteční písmeno, ale celé jméno, jsme prostě sehrané) zůstala v Brně. Třebíč znám jen z okna autobusu a musím se přiznat, že ač jsem věděla o jejím zapsání do seznamu UNESCO, nijak zvlášť jsem se k prohlídce města neměla. Tentokrát jsme tu ale měli schůzku s přáteli a spoustu volného času. A Třebíč je krásná! Resp. židovské město mě okouzlilo. Malé domečky namačkané na sobě, uličky vedoucí skrz zahrádky a celková atmosféra malého schoulého městečka se mi náramně zamlouvala. Bazilika sv. Prokopa a zámek mě nechaly víceméně chladnou. Třebíč je pro mě židovské město. Mám spoustu romantických fotek se západem slunce, se sluncem prosvěcujícím uličky s roztomilými jmény a spoustu fotek domů. O některé z nich se s vámi podělím.

Hezké prosincové pondělí. Ač bych měla v rámci vánočního šílenství, uklízet a péct a shánět dárky, četla jsem opět hodně. A stihla i upéct, uklidit a zabalit dárky. Ne že bych se chtěla chlubit, ale pyšná na sebe jsem. Trochu. Ono toho cukroví zas tolik nebylo, úklid byl spíše symbolický a dárků zase tolik nerozdám. Ale co. Vánoční úkoly jsou splněny a teď hurá na knihy!

 

Pokračovat ve čtení