Tenhle týden probíhal ve znamení četby. Četla jsem doma, četla jsem ve vlaku i v autobusu. Proto je dnešní Dočteno pěkně napuclé. I tak jsem ale do článku nacpala ještě pár fotek ze svého života.
Uvařím si voňavý čaj do oblíbeného hrnečku, který položím na stylové prostírání. Vezmu do ruky plnicí pero, odšroubuji víčko a bohémským, ale čitelným a překvapivě oku lahodícím rukopisem si napíšu pár poznámek o právě čtené knize. Když mi dojdou nápady, podívám se z okna, na právě kvetoucí třešeň nebo zamyšleně podrbu kočku, předoucí mi na klíně. Pak svojí pěstěnou rukou s decentní manikúrou zvednu oblíbený hrneček, upiju voňavý čaj a dopíši recenzi. No a přesně takhle moje psaní neprobíhá.
Astronomicky začalo léto, je čas vyrazit na vodu. Tohle asi proběhlo hlavou mým kamarádům, když na sobotu naplánovali vodácký den. Co na tom, že meteorologové uváděli maximální denní teploty 16 stupňů Celsia a občasné přeháňky. A protože kamarádům se "ne" neříká, vyrazili jsme na Jizeru. Ukázalo se, že počasí nebude problém. Problémem bylo mé povýšení na zadáka. Jsem mizerný zadák. Nemám sílu v pažích a ani rozkazy mi nejdou. Po pár (asi tak deseti) kilometrech se náš hvězdný tým jakž takž sesynchronizoval a ostatní na nás nemuseli čekat víc jak deset minut. Sjíždění Jizery bylo ale krásné, vodáků, možná i kvůli počasí, moc nebylo a tak jsme mohli křižovat od břehu ke břehu. Nakonec jsem plánovaných dvacet klimetrů zvládli v rekordním čase a dokonce jsme pár metrů sjížděli i Labe! Večer mě ale bolela ramena a zápěstí tak hrozným způsobem, že jsem se u čištění zubů málem rozbrečela. Ale zadáci nebrečí.
Včera oficiálně dorazilo léto. Teda ono se tu poflakovalo už pár týdnů (měsíců), ale včera dostalo oficiální povolení k pobytu. Odteď bude divný každý, kdo nebude nosit šortky, jíst zmrzlinu a číst nějakou oddychovou knihu. Léto je zkrátka tady a dnes je tu s ním i moje páteční shrnutí uplynulého týdne.
Nebo by se taky dnešní článek mohl jmenovat O psaní...v ruce. Jenže to by neznělo tak atraktivně a jak všichni víme, titulek prodává.
Než se vrhneme na knihy, které jsem přečetla minulý týden, jako vždy vám podám raport o nějaké své mimolitrární aktivitě. Tentokrát se zaměřím na včerejší vzpomínkový večer na Jana Kantůrka. Organizace se ujal Klub Julese Vernea a Divadlo v Dlouhé. Představení se jmenovalo "Jan Kantůrek říkal oook!" a večer se opravdu povedl. Jan Kantůrek byl překladatel série Zeměplocha Terryho Pratchetta a Conana - jehož fanynka, na rozdíl od Zeměplochy, nejsem. Herci z Dlouhé předvedli vybrané scény ze Soudných sester a Maškarády. Další částí programu bylo předčítání z knih Terryho Pratchetta v překladu Jana Kantůrka a pouštění videí, kde předčítal sám Kantůrek, a videí, kde Kantůrek vzpomíná na Pratchetta. Jako bonus jsme se dozvěděli, jak vzniklo slavné jméno Smrť a kdo pro Onehotbooks namluví sérii knih se Smrtěm. Večer byl určen pro fanoušky a potěšili i uvaděči převlečení za postavy ze Zeměplochy.
Umět se správně rozejít je... umění. Je to sice klišé, ale většinou (teda alespoň já to tak mám) končíme svoje vztahy tím, že to celé vyšumělo, že je na čase vztah opustit a jít dál. Já teda rozchody řeším vyšuměním. Se vším všudy: prostě vyšumím. Holky Ester a Josefína se nad tím, jak se lidé rozcházejí, zamysleli a vznikla tahle jedinečná kniha, která je plná rozchodových frází. Dnes tu máme recenzi na knihu Terapie sdílením od Ester Geislerové a Josefíny Bakošové.
Je tu tradiční páteční článek o tom, co jsem v minulém týdnu četla. A protože jsem minule byla v úvodu hodně stručná (aneb Řekni to fotkou), tak tentokrát se trochu rozepíšu.
Audiokniha
V červnu jsem pokořila bod naší čtenářské výzvy, který zněl jednoduše: audiokniha. Vybrala jsem si první díl trilogie Milénium od švédského autora Stiega Larssona. Na tuto trilogii mám vzpomínky hluboko vryté do paměti. Jednak je příběh týraných žen velmi sugestivně napsán a druhak jsem trilogii četla v době, kdy jsem se měla učit na státnice. Od té doby uplynulo už pár let a já mám Milénium stále ráda.
Smajlíky mám moc ráda, obyčejného
usměvavého smajlíka dokonce používám jako ikonu na různých webech. Ani v textu
se jim nevyhýbám. Jako milovnice ironie a sarkasmu je občas využiji k definici
své vtipné věty. Občas mě lidé neznají (ano, i takových se pár najde) a
občas vím, že mají vysoký práh rozpoznatelnosti ironie, a to pak nastupuje
smajlík. A občas je nějaká fotka nebo věta tak moc roztomilá, že se bez
pusinkujícího smajlíka neobejdu.
Nebudu vás napínat, v uplynulém týdnu jsem přečetla jen jednu jedinou knihu. Ale zase byla emocionálně výživná. Tak se na ni podíváme, ne?
Neal Shusterman: Smrtka
Anotace z cbdb: Svět bez hladu, nemocí, válek, bídy. To vše se lidstvu povedlo.
Zvítězilo dokonce i nad smrtí. Scythové jsou nyní jediní, kdo může
ukončit jakýkoliv život a je jim přikázáno tak činit s cílem udržet
objem populace pod kontrolou.
První část strhující nové knižní série od Neala Shustermana, autora
čtenářského hitu Bez šance. Ve světě budoucnosti lidstvo zvítězilo nad
nemoci, stárnutím a nakonec i nad smrtí. Nikdo neumírá a Zemi hrozí
přelidnění. Jedinými, kdo může ukončit život, jsou tak „smrtky“. Dva
mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto
řemesla – což je role, po níž ani jeden z nich netouží. Musí si osvojit
„umění“ brát život, a přitom mít na paměti, že když se jim to nepodaří,
mohou vlastní život ztratit. Okolnosti je postaví proti sobě a brzy je
jasné, že pokud jeden z nich vyhraje, druhý musí zemřít… Za dokonalý
svět je třeba zaplatit vysokou cenu.
Tak my už víme, kdo si v příští týdnu rozbalí balíček s románem Artemis. A pokud to chcete vědět taky, čtěte dál!
Je tu další pátek a s ním má knižní bilance toho, jaké knihy mi v průběhu uplynulého týdne prošly rukama.
Založili jsme novou rubriku článků O psaní. Jak už název
napovídá, budeme psát o psaní. O tom, co nás k danému tématu napadne, jak
už jsme to dělaly u série článků Proč (ne)čtu. A dnes je tu první z nich.
Když už nám na jaře panuje počasí jako v létě, tak jsem se vydala k vodě. Ano, letos jsem se poprvé koupala v přírodě už druhého června. A popravdě řečeno - byla to paráda. Své přehřáté tělo jsem zchladila na Vysočině v rybníku Velké Dářko. Zase jednou jsem měla možnost dívat se na svůj rodný kraj očima turisty. Určitě to znáte, provádíte "svým" krajem/městem někoho, kdo to u vás nezná a najednou zjistíte, že místa, která berete za samozřejmá, jsou vlastně moc hezká a unikátní. A pak nastane ta trapná situace, kdy neznáte odpověd na nějakou místopisnou otázku...eh...naštěstí je na Vysočině tak krásně, že vždycky můžu udělat úhybný manévr: "Hele podívej - hranice Čech a Moravy! Nejsou to parádní sochy?" A jsou, ty sochy jsou vážně parádní. Vytvořil je sochař Michal Olšiaka jsou roztroušeny po okolí Žďáru nad Sázavou a vždy jsou nějak spojeny s místem, kde se nacházejí. Na hranicích Čech a Moravy je to orlice a lev, v obci Račín je socha raka...
Před chvílí nám skončila jedna soutěž a my jsme se rozhodly, že hned spustíme další. Nezadržitelně se blíží totiž léto, prázdniny a čas dovolených, tak ať máte taky co číst.
Mezinárodní den dětí s sebou přináší i výsledky naší soutěže o dvě knihy o Dubáncích. Tak vás nebudeme dlouho napínat a podíváme se, kdo balíček knih vyhrál.
Ještě sice oficiálně nezačalo léto, ale čas našich dovolených je v plném proudu. Proto se snížila četnost článků a očividně i ubylo přečtených knih. I tak bude dnešní článek delší. Uvařte si kávu, nalijte si vodu, jdeme na to!