Čtenáři se mohou dělit podle mnoha preferencí. Máte raději poezii, nebo prózu? České, nebo světové autory? Romantiku, nebo napětí? Čtete papírové knihy, nebo ze čtečky? Čtete jednu knihu, nebo několik současně? Čtete knihu jednou, nebo se ke stejnému titulu vracíte? A právě tuto poslední variantu si v dnešním článku beru za téma.

Můj čtenářský život se mění. Kdysi, a není to tak dávno, jsem byla zapřisáhlý mono čtenář. Teď mám rozečtené minimálně tři knihy. A množství přečtených knih zůstává víceméně stejné. Víte, jak se mi toto porušení knižní monogamie přihodilo? Jednoduše jsem si vzpomněla na oblíbenou pasáž z oblíbené knihy a dostala neodolatelnou chuť si ji přečíst. Ale měla jsem rozečtenou jinou knihu. Tlustou knihu, nudnou knihu, knihu do školy. A už jsem v tom jela. Stal se ze mě promiskuitní čtenář. Postupně jsem se dopracovala do současného stavu. 

Jako správný knihomol mám své oblíbené křeslo, kde čtu nejraději. Je velké a v obchodech s nábytkem mu říkají papasan. Měkounký polštář a konstrukce tak úžasná, že mám pocit, jako by mě to křeslo objímalo. Z jedné strany mám lampu, z druhé skříňku, na kterou si odkládám knížku a čaj/víno/kafe/čokoládu/záložku. Prostě ideální čtenářský koutek. Přesto v něm téměř nečtu. A víte proč? Mám kočku. Roztomilou, krásnou, černou micinu, která má moc ráda, když si čtu. To totiž znamená, že si sednu do jejího křesla (ano, lhala jsem, moje dokonalé čtecí křeslo je vlastně pelíšek mojí kočky), nehýbu se a mám jednu ruku volnou a připravenou k hlazení. Takže si takhle v sobotu sednu s hrnkem čaje, zkroutím se do pohodlné pololežící pozice s kočkou v klíně a čtu. Za chvíli mě začnou bolet kolena, ale co naplat, když ta kočka tak krásně přede a je tak heboučká a miloučká…přece ji neshodím na zem. Takže to vydržím. Čaj, ta krutá a zákeřná tekutina, začne po půl hodině žádat o opuštění mého trávicího ústrojí. A ta černá bestie se stále nepohla. Jak se mám soustředit na čtení dejme tomu o holocaustu, když mě bolí kolena a chce se mi na záchod tak moc, až to hraničí se sebetrýzněním. Nakonec to dopadne tak, že naštvaná a zpruzelá kočka s otráveným mňoukáním odejde a já si jdu číst do postele. Bez čaje. Klouby nebolí a kočka se už přirozeně nevrátí, ona totiž moc dobře ví, že teď bych ji u sebe chtěla.

Další místo, kde ráda čtu, je vlak. Doma mi pořád takový otravný hlásek (asi svědomí…nebo se ta černá bestie naučila mluvit) říká, že bych měla umýt nádobí, to prádlo na sušáku si do skříně taky samo nedoběhne a jestli chci večeřet, tak bych měla zvednout ten svůj líný zadek a jít nakoupit. Tyto otravné povinnosti ve vlaku odpadají. Tam totiž není co na práci. Leda koukat z okýnka. Ale když už po tisící jedete tu samou trasu, výhled na sebekrásnější zákoutí Vysočiny vás spíš nudí.

Totéž, co o vlaku, platí i o metru. Bohužel nedojíždím dostatečně daleko, abych si čtení nějak zvlášť užila. Nevadí, zase na rozdíl od vlaku jsem v metru denně.

 Z dopravních prostředků jsou vlak a metro bohužel jediné, kde mi můj žaludek a hlava umožňují číst. Venkovní čtení někde na louce či v parku mi nevyhovuje vůbec. Ale zkouším to zas a znova. Viz fotky. Ale prostě ne, ta okolní příroda a lidi a nebe nade mnou mi bohužel nedovolí zabrat se do čtení. A přitom to zní jako dokonalá romantika pro čtenáře, že? Asi nejsem romantička…

A kde nejraději čtete vy? Taky máte svou rušičku čtení? A taky ji tak zbožňujete?