Zdravím vás u pondělního článku! Uplynulý týden byl nabitý událostmi a dobrým jídlem. A došlo i na knihy, takže se opravdu máte nač těšit. Budou i fotky!
Poprvé v novém roce vás vítám u nás na blogu. Dáváte si (literární) předsevzetí? Já ano, nejen ta literární. Nejde o taková ta klasická "budu cvičit", "zhubnu", "naučím se cizí jazyk", ale spíše si formuluju svoje charakterové vady a snažím se na nich pracovat. Teda i na "zhubni" obvykle dojde, ale toto předsevzetí je pro mě evergreenem a dávám si ho několikrát za rok, tak ho sem neuvádím.
Zatímco v minulém článku se to tu blýskalo mými
vlastními fotografiemi (ehm focených mnou, ne fotkami, na kterých bych byla
já), tentokrát to bude jiné. Nebude tu ani jediná. Důvod je jednoduchý: za
uplynulých sedm dnů jsem nenafotila ani jedinou fotku.
Uplynulý týden byl velmi bohatý na zážitky. Státní svátek jsme oslavili cestou na Říp, a protože nejsme žádní troškaři, rovnou jsme si zvolili tu nejtěžší. Dobře, možná kdybych mohla mluvit do výběru trasy, tak bychom si tu nejobtížnější nezvolili. Ale nakonec jsem byla ráda, protože jsme tuto cestu měli sami pro sebe. Naopak z Řípu jsme se vydali betonovou cestou vedoucí k parkovišti, a ta mi vůbec nevyhovovala. Příliš mnoho lidí, dětí a psů. Zastavili jsme se na drobné občerstvení ve vesničce s názvem Ctiněves, a protože jsme chůze stále neměli dost, vydali jsme se na vlak do Roudnice pěšky. Zastavili jsme se na rozhledně a roudnické Hlásce a cestou domů jsem měla co dělat, abych únavou udržela oči otevřené.
Hezké upršené pondělí. Než se nám v Praze rozpršelo, rozhodla jsem se, že si vyrazím zaběhat. Kunratický les mám za rohem, takže volba byla jasná. Ne že bych měla les nějak prochozený, ale už jsem tam párkrát za ty roky v Praze byla (asi pětkrát, můj vztah k lesům je ambivalentní). Nicméně taky se za ty roky znám a vím, že můj orientační smysl není valný. Takže kondiční běh se změnil v orientační. Naštěstí jsem měla velkou motivaci - blížící se bouřku. A také jsem měla mobil. A v něm mapy s navigací. Na mě si nějaký les nepřijde! Nakonec jsem uběhla dvojnásobný počet kilometrů, než jsem měla v plánu. Stihla se vrátit před bouřkou a hlavně jsem to celé ve zdraví přežila. Dneska vyrážím znova. Jsem hold dobrodruh.
Tento týden jsem dočetla pár knížek, ale hlavně jsme s hous.enkou vyrazily na výlet. Ještě před víkendovým cestováním jsem ale stihla zajít do divadla Jatka 78. Lístky na hru Amerikánka jsem měla koupené s několikaměsíčním předstihem a na Terezu Voříškvou (i bez legendární pihy) jsem se těšila moc. Až tak, že jsem se neobtěžovala číst si anotaci ke hře. Mohu s klidným svědomím říci, že ta hra je úžasná. Voříšková a Křenková jsou jediné dvě herečky na podiu a celou hodinu a půl mluví a hrají v minimalistických kulisách a jsou skvělé. A samotné divadlo se mi taky moc líbilo. Určitě to není naposledy, kdy jsem se do Pražské tržnice vydala za kulturou.
Dalších sedm dnů plných smrkání a kašlání za mnou. Oujé!
Podzim, horký nápoj a knihy - tahle kombinace se konečně dostává ke slovu a já jsem ráda, protože jsem se na tuhle trojkombinaci těšila celý rok. Teda kafe a čaje na různé způsoby piju celoročně a knihy taky beru do rukou častěji, ale myslím, že se hodí napsat úvodník tak, aby hned na první pohled přilákal vaši pozornost. Tímto všem třem zúčastněným děkuji a přesuneme se k mému tradičnímu pátečnímu Dočtenu.
Kniha, která má netypické grafické zpracování
Knižní výzvu na tento měsíc jsem odkládala tak dlouho, že
jsem skončila skoro jako hous.enka! Musím na ni prásknout, že má pár měsíců
skluz. Naštěstí jsem tu já! Na téma „kniha, která má netypické grafické zpracování“ jsem se opravdu
těšila, měla jsem v plánu představit vám knihu ze série Acta Iluminae.
Nebo třeba netradiční vydání Antikódů Václava Havla. Ale sešlo se to tak, že
Acta Iluminae jsem přečetla už před několika měsíci a bibliofilské vydání
Antikódů je k nesehnání.
V neděli brzy ráno začal podzim. Pocitově ale začal podzim o několik desítek hodin dřív. V pátek v půl osmé večer přišla první vichřice a s deštěm. A nám umřela Ejmy. Letos prožívám nejhnusnější podzim za několik uplynulých let.
Minulý
týden jsem měla i já tu čest a osobně jsem se potkala s naším knihovním koťátkem
Klementajn. Je opravdu tak roztomilá jako na fotkách. A taky je moc milá. Přišla se k nám na chodbu schovat před deštěm a dokonce přerušila vysoušení
svojí srsti, jen abych si ji mohla pohladit. Jo a má nový obojek. Modrý.
Klementajn je buď kluk, nebo kašle na genderové barevné stereotypy.
O víkendu
jsem navštívila i sportovní událost. Což je pro mě událost sama o sobě. Chvíli
jsem litovala, že jsem si s sebou nevzala knihu, ale nakonec se ukázalo, že
závody na kolečkových lyžích jsou rychlé. Je to trochu srandovní sport, ale já
závodníky chápu, taky mi v létě chybí sníh. Teda nechybí mi natolik, abych začala
experimentovat s kolečkovými lyžemi, ale chápu je natolik, že jsem klukům v Novém Městě na Moravě
zatleskala. Jak řekl jeden z komentátorů, byla to medailová bomba - první
tři medailová místa obsadili čeští závodníci. No a v neděli jsem si spravila chuť na
hradě Pernštejn. Mají tam moc hezkou knihovnu. A v podhradí je kavárna s výbornými
kremrolemi. A ano, něco málo jsem i přečetla.
Myslím, že se o mně obecně ví, že poezii moc nečtu. Ani českou, ani světovou. Jednou za rok udělám výjimku a nějakou tu sbírku si půjčím - sbírku, jejíž autor je nominovaný na cenu Magnesia Litera za poezii.
Pokračovat ve čtení
Uplynulým týden jsem si vynahradila laxní začátek roku. Četla jsem a poslouchal knihy jako o život. Ano, audioknihy jsem si loni zamilovala a toto poblouznění stále trvá a dalo by se říci, že sílí. O víkendu jsem opět poctila svou návštěvou oblíbené Divadlo v Dlouhé, volba padla na hru s literárním tématem - Shakespearova dramata.
Právě uplynuvší Svět knihy
obohatil moji knihovnu i můj společenský život. Tradičně se totiž pořádá
setkání uživatelů Československé bibliografické databáze. Jako jedna ze
zakládajících účastníků těchto srazů jsem nemohla chybět. Hous.enka bohužel
měla na sobotu jiný program, a tak jsem na legendární sraz vyrazila sama. Měla
jsem náročnou úlohu pít a mluvit za dvě. To první se mi moc nedařilo, zato
druhý závazek jsem, myslím, splnila na sto deset procent. Ale teď už ke knihám,
které jsem přečetla v minulém týdnu.
Otřepanou frázi o tom, jak první
máj byl lásky čas a nějaký pták nás zve k milostným vylomeninám, v touze
po originalitě vynechám. Ne snad že bych nemilovala slavnou Máchovu básnickou
skladbu, naopak! To jen ty první řádky jsou tak zprofanované, že se jim toužím
vyhnout. A to olíbávání pod rozkvetlou třešní tento rok vyměním za knížky,
které symbolizují něco, co miluji.
Po velikonočním sakrálním čtení se vracím ke světským
knihám. Dnes bude řeč o třech komiksech, sci-fi a dojde i na historii. V uplynulých dnech jsem měla šťastnou ruku, takže až na drobné zklamání z poezie jsem si vybrala výborné knižní kousky. Tak jdeme na to, třeba i vám přijde některá z mých knih k chuti.
anotace z cbdb: Fanošuci a fanošučki POSOR! Všechny díly oblíbeného komixu nyní v jedné
velké knize! Přehledně chronologicky seřazené a doplněné krásnou a
vkusnou mapou české historie. Můžete se těšit na oblíbené postavičky …
Libunu, Cilira s Metudem, Odce vlazti, Huza, Zmikunda, Gulema a mnoho
dalších.
Už mi došly síly a nemohla jsem déle odolávat volání této knihy. A tak se i já můžu hrdě chlubit vlastním výtiskem Oprásků sčeskí historje f koztce. Jedná se o souborné vydání čtyř dílů Oprásků sčeskí historje. I když ne tak docela, některé stripy chybí (bohužel mezi ně patří i můj milovaný „pro Rusáky dobrý“) a některé jsou naopak dodány (označené jsou jako „bonus“, v různých pravopisných variantách). Takže teď vyvstává otázka. Mám si pořídit i předchozí díly? Otázku zatím nechávám otevřenou, pokud máte radu, klidně raďte (a pokud mi chcete věnovat knihu, směle do toho, nic nedejte na to, že právě neslavím svátek, narozeniny, den žen, dětí a nejsou ani Vánoce. Buďte originální, podarujte mě knihou jen tak!).
Už mi došly síly a nemohla jsem déle odolávat volání této knihy. A tak se i já můžu hrdě chlubit vlastním výtiskem Oprásků sčeskí historje f koztce. Jedná se o souborné vydání čtyř dílů Oprásků sčeskí historje. I když ne tak docela, některé stripy chybí (bohužel mezi ně patří i můj milovaný „pro Rusáky dobrý“) a některé jsou naopak dodány (označené jsou jako „bonus“, v různých pravopisných variantách). Takže teď vyvstává otázka. Mám si pořídit i předchozí díly? Otázku zatím nechávám otevřenou, pokud máte radu, klidně raďte (a pokud mi chcete věnovat knihu, směle do toho, nic nedejte na to, že právě neslavím svátek, narozeniny, den žen, dětí a nejsou ani Vánoce. Buďte originální, podarujte mě knihou jen tak!).
Brian Posehn, Gerry DUgan, Reilly Brown: Deadpool - Draculova výzva
anotace z cbdb: Drákula si vybral nevěstu: sukubí královnu nemrtvých. Jeho sňatek s ní
má ukončit eóny konfliktů a přivést svět monster pod jeho nadvládu. Má
to ale jeden háček: k nalezení své nevěsty si najal Deadpoola. A náš
starý neposeda Wade se pustí do vykopávání Drákulovy dlouho zakopané
vyvolené jako psychotická verze Indiany Jonese. Tentokrát jde o všechno i
jen o něco a občas i o úplné prdlajs. Jak se Deadpoolovi pod nohy
pletou teleportující se zabijáci, řecké legendy a lovec upírů Blade,
začíná být jasné, že ne každý je nesvatému manželskému svazku nakloněn. A
když se pak Deadpool s nastávající nevěstou setká, rozklepou se kolena i
jemu. A co teprve, až narazí na Nočního vlkodlaka a nejdoslovněji
pojatou Fatální čtyřku všech dob. Když se pak rozpoutá obludná bitva
monster, na stole zůstane ležet jediná otázka - jak daleko Wade zajde,
aby svůj úkol splnil?
Deadpoola mám moc ráda, zvlášť jeho hlášky. A bláznivý humor, s kterým přistupuje ke všem svým problémům. Cynik s šibeničním humorem. Tak si představuji prince na bílém koni (snad jen s tváří Ryana Reynodse v civilu). V tomto komiksu Deadpool přijme práci od samotného hraběte Drákuly, který už nežije v Transylvánii, ale v New Yorku. Inu dnešní velkoměsto je krvavé a nebezpečné místo, kam se hrabou rumunské hvozdy (a togaf to může prohlásit, neb oboje viděla na vlastní oči). Deadpool má hraběti přivést nemrtvou snoubenku. A samozřejmě se to celé zvrhne v bitvu epických rozměrů. Mytologické postavy umírají jak na běžícím pásu a Deadpool si to užívá. A užívá si i (nebo lépe "s") Draculovou nastávající. Tenhle díl byl perfektní a určitě se časem dostanu i k dalším.
Deadpoola mám moc ráda, zvlášť jeho hlášky. A bláznivý humor, s kterým přistupuje ke všem svým problémům. Cynik s šibeničním humorem. Tak si představuji prince na bílém koni (snad jen s tváří Ryana Reynodse v civilu). V tomto komiksu Deadpool přijme práci od samotného hraběte Drákuly, který už nežije v Transylvánii, ale v New Yorku. Inu dnešní velkoměsto je krvavé a nebezpečné místo, kam se hrabou rumunské hvozdy (a togaf to může prohlásit, neb oboje viděla na vlastní oči). Deadpool má hraběti přivést nemrtvou snoubenku. A samozřejmě se to celé zvrhne v bitvu epických rozměrů. Mytologické postavy umírají jak na běžícím pásu a Deadpool si to užívá. A užívá si i (nebo lépe "s") Draculovou nastávající. Tenhle díl byl perfektní a určitě se časem dostanu i k dalším.
zkrácená anotace z cbdb: Dokážete si představit, jak všechny překvapí, když se v sydneyské zátoce
otevře časový portál. A taky si dokážete představit, jak je vyvede
z míry, když vedle Harbour Bridge dosedne ohromná pyramida, která
nevhodně zaclání Port Jackson, a navíc vyzařuje čirou energii. Dokážete
si představit úlek v jejich tvářích, když sem dorazí gangster Cyrrus
Guča, profesor Jaanson a mimozemská nájemná vražedkyně Kik Zabiják, aby
zářící pyramidu obsadili. A nakonec si asi dokážete představit, jak
všechny vyděsí, když jim těsně v patách dorazí skupina podvodníků
chystajících se provést svůj zatím nejodvážnější husarský kousek.
V rámci příprav a těšení na novou sérii Doctora Who jsem si přečetla jednu z jeho knižních anabází. Generace velkého třesku je druhým dílem trilogie Kroniky Půvabu. Pokud si vzpomínáte, první díl s názvem Královská krev mě hluboce zklamal. S radostí v srdci vám oznamuji, že druhý díl je výborný. Ne tak jako seriál, ale v rámci knižního univerza se řadí mezi jedničky. A po dočtení mám neodolatelnou chuť navštívit Austrálii.
V rámci příprav a těšení na novou sérii Doctora Who jsem si přečetla jednu z jeho knižních anabází. Generace velkého třesku je druhým dílem trilogie Kroniky Půvabu. Pokud si vzpomínáte, první díl s názvem Královská krev mě hluboce zklamal. S radostí v srdci vám oznamuji, že druhý díl je výborný. Ne tak jako seriál, ale v rámci knižního univerza se řadí mezi jedničky. A po dočtení mám neodolatelnou chuť navštívit Austrálii.
překlad: Vlasta Hilská: Verše psané na vodu
Pro Japonsko mám slabost a japonská poezie mě umí okouzlit, ale musím na ni mít tu správnou náladu. To se bohužel teď tak úplně nepodařilo. Melancholické verše se k mojí rozjuchané náladě moc nehodily. Objektivně musím říct, že básně jsou moc dobré. Jen jsem si je prostě neužila, tak jak vím, že bych mohla. Asi se k této sbírce časem vrátím. Jsem si jistá, že smutek a melancholie se do mého života opět (brzy) vrátí.
Jiří Šulc: Dva proti Říši
anotace z cbdb: Dne 27. května 1942 byl v Praze proveden atentát na
SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha, třetího
nejvyššího nacistického představitele po Hitlerovi a Himmlerovi.
Heydrich bezprostředně po svém nástupu do úřadu zastupujícího říšského
protektora nastoluje vládu teroru proti obyvatelům. V reakci na novou
vlnu poprav a ve složité politické situaci se exilová vláda v Londýně a
její zpravodajská služba odhodlají k odvážnému plánu - v několika
skupinách jsou v protektorátu vysazeni parašutisté. Dva z nich tvoří
skupinu Antropoid: Josef Gabčík a Jan Kubiš. Atentát se málem nezdaří,
Heydrich je vážně raněn. Okamžitě se rozbíhá obrovská pátrací akce. Když
o týden později Heydrich umírá, nařizuje Hitler jako odvetu likvidaci
Lidic. Na základě udání Karla Čurdy je ráno 18. června 1942 obklíčen
kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se skupina skrývá.
Odpor hrstky mužů trvá několik hodin, výsledek je nevyhnutelný. Kubiš s
dvěma dalšími padne při obraně kostela. Zbývající čtyři, mezi nimi
Gabčík, uvěznění v zaplavované kryptě a již bez munice, volí sebevraždu.
Dva proti Říši je historický román založený na podrobném zkoumání
pramenů a literatury. Popisuje scénu domácího odboje stejně jako
exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu,
okolnosti i situaci po něm. Nevyhýbá se líčení soukromého života hrdinů.
Poskytuje realistický obraz o strukturách německé moci, zabývá se
vyšetřovacími postupy gestapa. Kromě známých faktů obsahuje i řadu
nedávno publikovaných či málo známých skutečností. Román, který zaujme
strhujícím dějem i výbornou psychologií postav, nabízí stále inspirující
příběh o skupince statečných vojáků, jednom diktátorovi, zradě, smrti a
svobodě.
Parašutisté z druhé světové války jsou (asi nejen moje) velké potěšení. Ono se v našich (novodobých) dějinách nenajde zase tolik událostí, na které můžu být čistě vlastenecky hrdá. A Dva proti Říši jsou ještě literárně velmi dobře zvládnutí. Propojování děje z odboje a gestapa je výborný nápad. A psychologické prokreslení postav je tak akorát barevné, abyste postavám rozuměli, a zároveň jsou charaktery uvěřitelné. Statečnost některých postav byla dechberoucí, zrada těch druhých…no jak se říká, byla to těžká doba, a kdo ví, jak bych se zachovala já. Ale stejně Čurdu s Gerikem nesnáším. Výborná knížka o šílené době a statečných lidech.
Parašutisté z druhé světové války jsou (asi nejen moje) velké potěšení. Ono se v našich (novodobých) dějinách nenajde zase tolik událostí, na které můžu být čistě vlastenecky hrdá. A Dva proti Říši jsou ještě literárně velmi dobře zvládnutí. Propojování děje z odboje a gestapa je výborný nápad. A psychologické prokreslení postav je tak akorát barevné, abyste postavám rozuměli, a zároveň jsou charaktery uvěřitelné. Statečnost některých postav byla dechberoucí, zrada těch druhých…no jak se říká, byla to těžká doba, a kdo ví, jak bych se zachovala já. Ale stejně Čurdu s Gerikem nesnáším. Výborná knížka o šílené době a statečných lidech.
A malé audio okénko:
Mám rozposlouchané dokonce dvě audioknihy. Pět malých prasátek od Agathy Christie, kterou namluvil Jiří Hanák, a opět je to moc dobré. Tentokrát mám ale drobnou výtku k překladu, překládat čistě anglická jména je v takovéto knize zbytečné a věta typu "byl tam Harry, John a Jiří" trhá uši.
Mou druhou knihou do ucha je momentálně Mortdecaiův záhadný případ s knírem. Budu se opakovat, ale vážně mě audioknihy nadchly. A mám asi štěstní na dobrý výběr. Mortdecai v mluvené podobě je mnohem lepší než předchozí dvě knihy, které jsem četla v klasické tištěné formě. A mnohem lepší než stejnojmenný film.
Hezký zbytek týdne a pokud u vás sněží tak si to užijte. Vězte, že v Praze je jedna knihovnice, která vám ten sníh nepokrytě závidí!
Znáte básníka a divadelního režiséra Jana Bornu? Pokud ne,
tak čtěte dál, protože Jan Borna měl velmi osobitý styl a byla by škoda, kdyby
vám unikly jeho básně a ještě větší škoda by byla nevidět žádnou hru, kterou
zrežíroval.
Já sama jsem toho básníka, který zemřel letos v lednu,
poznala díky Divadlu v Dlouhé. Toto divadlo je jedním z mým oblíbených. A
právě hry režírované panem Bornou patří k těm nejlepším, co divadlo
v Dlouhé může nabídnout. Tedy kromě proslavených adaptací Terryho
Pratchetta, které už stejně nejsou na programu. To hry od Borny ano. A která
hra mě tak okouzlila? Jde o netradiční formu text appealu, název je kouzelný
sám osobě – S úsměvy idiotů.
Tex appeal je typ divadelního představení, které vymysleli a
proslavili pánové Suchý a Vyskočil v divadle Reduta. Text appealy měly na
diváky apelovat, přitáhnout je k divadlu pomocí scének, písniček a
povídek. Zkrátka literární kabaret.
Hra S úsměvy idiotů je složena z básní Jana Borny, které herci důsledně
recitují v sedě. Borna totiž trpěl roztroušenou sklerózou a byl upoután na
invalidní vozík. Jeho básně jsou nedílně spjaty s ilustracemi Jaroslava
Milfajta. Milfajtovy kresby jsou jednoduché črty, které ale mají myšlenku.
Drobnosti kreseb jsou okouzlující zvláště ve spojení s konkrétní básní.
Další složkou hry S úsměvy idiotů jsou písně Jana Vodňanského a Petra
Skoumala. Všechna čest hercům Divadla v Dlouhé. Nejen, že úžasně procítěně
a vtipně přednášejí básně, ale i výborně zpívají a hrají na hudební nástroje.
Někteří ovládají dokonce i víc než jeden nástroj. To pro mě, hudebního
analfabeta, hraničí se zázrakem. Poslední součástí hry jsou texty nasbírané ze
zdí činžáků a veřejných záchodů, tuto záslužnou sběratelskou činnost mají na
svědomí básníci Zdeněk Troup a Miroslav Holub.
Ale zpět k Janu Bornovi, básníkovi. Jeho básně jsou
krátké, ale výstižné. Mají pointu i vtip a nadhled. Občas šibeniční humor,
občas (sebe)ironický a občas jsou až mrazivé. Borna měl slabost pro kočky (jako
já), takže i tyto královny říše domácích mazlíčků se v básních a
ilustracích často ukazují.
Malá ukázka z knihy Krajina nad parapetem:
(záznamník)
Prosím,
po vzlyknutí
si můžete zanechat vzkaz,
slibuji,
že vám ho
vyřídím.
Pokud máte rádi poezii, doporučuji vám Bornu všema deseti.
Pokud ne, tak zkuste některou z „jeho“ her v Divadle v Dlouhé. Má na
svědomí takové klenoty jako je adaptace knihy Oněgin byl Rusák od Ireny
Douskové nebo 407 gramů z Bohumila Hrabala. Obě hry jsem viděla, Oněgina
dokonce dvakrát a opravdu nešlápnete vedle. Já osobně se ještě chystám na
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a na hru U Hitlerů
v kuchyni. A pokud tyto dvě hry nestihnu, tak Kabaret Kainar-Kainar mi
utéct nesmí!
