... hous.enka ...

Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?

14:22

    Dnes vás zdravím do poněkud zataženého úterního odpoledne. A protože je takhle pošmourno, chtěla bych vám představit knížku Martina Lavaye Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice.
    Anotace z cbdb: Našli je v zimě, oblečené pouze do spodního prádla, rozeseté ve sněhu daleko od tábora. Ohořelé, zohavené. S rozmačkanými hrudníky, bez očí, bez jazyka… Jejich oděvy byly radioaktivní, ve fotoaparátu měli snímek postavy připomínající sněžného muže. Jak zemřelo devět vysokoškoláků, kteří chtěli přenocovat pod uralskou Mrtvou horou? Zabila je lavina? Silný výboj elektrického proudu? Kulový blesk? Plazmoid? Nově vyvíjená zbraň? Vojáci? Opilí ruští papaláši? Domorodí Mansijové? Chantové? Trestanci z gulagu? UFO? Sněžný muž? Zabili se navzájem?


    Jak už název knihy napovídá, autor se věnuje záhadné smrti devítičlenné skupiny, kterou vedl zkušený horal Igor Alexejevič Djatlov. K tajemné smrti celé výpravy došlo nejspíš v noci z 1. února 1959 a ač byla těla všech členů postupně nalezena, nikdy už se nepodařilo zjistit skutečnou příčinu smrti nikoho z nich.
    Horská turistika byla oblíbenou kratochvílí nejen u ruské mládeže konce 50. let 20. století. Djatlov společně se svými spolužáky či kamarády již dříve podnikl několik různých výprav do horských uralských oblastí, takže je můžeme považovat za zkušené horaly. Vše probíhá podle plánu, každý den ujedou pár kilometrů na lyžích, večer koukají na filmy a filosofují o lásce. Jenže pak přijde první únor, kdy se v noci stane něco, co všech devět členů vyžene ze stanu do mrazu... A pak už následují jen fotky mrtvých těl, která jsou jako by ohořelá, některým chybí oční bulvy a jazyk, jiní mají zlámaná žebra, aniž by na kůži měli stopy po zranění. Posmrtné skvrny neodpovídají uložení těla, ve kterém je vyšetřovatelé našli... Celé se to čím dál tím víc zamotává, objevuje se celá řada nejasností, spekulací a dohadů...


   A právě dohady jsou to, co i mě přivedlo k tomuto tématu. Původně to pro mě byl jen jakýsi článek někde na netu (dnes už nejsem schopná to přesně dohledat), na který jsem se proklikala z diskusního vlákna Strašidelné historky na webu Módního pekla. Pak následoval film Záhada hory mrtvých (který tedy Američani neuvěřitelně zkomplikovali - SPOILER! - vsadili všechno na časovou smyčku) a teď tedy kniha Martina Lavaye.


    Jestli se to Martinu Lavayovi povedlo? Moc jistá si tím nejsem, ale myslím si, že si ani tak nekladl za cíl odpovědět na otázku, kdo nebo co Djatlovovu výpravu zabilo, jako spíš shromáždil neuvěřitelné množství informací jak o samotném průběhu výpravy, tak zejména o následném zajištování (a ztrácení) důkazů, které vedli ruští vyšetřovatelé. Kniha překypuje neuvěřitelným množstvím fotek výpravy, z vyšetřování samotného a také zde najdete téměř všechny dokumenty, které s výpravou souvisí (například deníky některých členů expedice).
    Kniha se neuvěřitelně dobře čte: zejména ty části, které jsou věnovány vyšetřování toho, co se vlastně na úpatí Hory mrtvých stalo. Teorie o UFO a různých nadpřirozených silách mi přišly trochu přitažené za vlasy, ale věřím, že jsou lidé, kteří opravdu věří, že je zabili emzáci. Shodnu se tedy s autorem na tom, že pravděpodobně šlo o několik různých událostí, které za sebou bezprostředně následovaly: kulový blesk (donutil je vyjít ze stanu a sejít dolů do bezpečí k cedru), kde na skupinu pravděpodobně něco (medvěd?) zaútočilo. Ano, jsem pragmatik.
    Na závěr bych vám ještě doporučila číst knížku za dne někde ve společnosti lidí, protože některé její části jsou velmi nepříjemné.
PS: Ke stručnému přehledu doporučuji mrknout na wikipedii a pokud vás to zaujme, určitě se mrkněte po Lavyově knize.

... togaf ...

Právě čtu

10:00

Venuši v kožichu jsem si přečetla na základě hous.enčina valentynského textu. A musím říct, že mi ta novela přišla taková nemastná neslaná. Obraz jako inspirace a autobiografické prvky byly sice zajímavé, ale dost mě rušilo neustálé opakování téhož. Wanda se ujišťuje, jestli to Severin tak chce. On ji přesvědčuje, že ano, ona ho zbije. A tak stále dokola. Plus stále se opakující psychologické úvahy o podřízenosti. Venuše v kožichu je zajímavý počin, ale už se k němu vracet nebudu. Popravdě nejzajímavější mi přišel doslov.

Další knihu, kterou jsem dočetla, je Po Valentýnu od nizozemské autorky Esther J. Engingové. Anotace z cbdb: Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu o pětici dětí volnomyšlenkářské hippiesácké matky míněn vrcholně sarkasticky, nejen líčením incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace. Ideály lásky, míru a porozumění dostávají na frak, hrdinové jsou jejich obětí.  
Tato kniha je nabitá pochmurnými tématy – incest, domácí násilí, drogy, psychické poruchy, alkoholismus, vražda, znásilnění. Přesto mě kniha nějak nedokázala vtáhnout. Postavy jen tak pluly životem, spousta věcí se jednoduše neřešila. Prostě tato kniha mě nadobro minula. Hodně mě zajímalo vysvětlení incestního vztahu, toho jsem se nedočkala. 

Také jsem strávila hezkou hodinu s dvěma knihami z únorové knižní výzvy, o kterých se rozepíšu ve středu. Můžete se těšit na minirecenze Dodatků, básnické sbírky J. H. Krchovského a na divadelní hru Jiřího Brdečky Limonádový Joe. 

Rozečtenou či spíše rozposlouchanou mám knihu od Jonase Jonassona, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Jak už mám ve zvyku, audioknihu znám z filmového zpracování. Prozatím od knihy dostávám přesně to, co jsem čekala. Jsem tudíž spokojená. Stařík je správně nad věcí a hlas Martina Stránského je také výborný.

Teď se chystám vysvobodit pana Žabáka z vězení (resp. pokročit se čtením Žabákových dobrodružství) a časem snad i s Korespondencí V+W.
Nebýt naší knižní výzvy, byl tento týden, co se týče mé četby, velmi neuspokojivý.

... hous.enka ...

Právě čtu

10:43

    Zdravím vás do větrného pátku a doufám, že jste někde pěkně v teple. Doma. S knihou. Dost blbých řečí a pojďme se rovnou vrhnout do víru dnešního článku, kdy vás chci seznámit s knihami, které jsem za uplynulý týden dočetla a které nové jsem rozečetla.

   Poslušně vám musím ohlásit, že i tenhle týden byl čtenářsky ohromně slabý a že mě to dost mrzí. Zdůvodnění je prosté: výroční předávání cen Oscar 2017. Celý uplynulý víkend jsem strávila tím, že jsem se snažila nakoukat co nejvíc nominovaných filmů. Naštěstí mám skoro hotovo a chybí mi jich už jen pár. Tenhle víkend hodlám zasvětit nominovaným animovaným filmům. Myslím, že to bude trochu oříšek, protože doba se trochu změnila a mě už ty kreslené americké (!) filmy zkrátka tolik nebaví. Evropské animáky jsou milé, příjemné a většinou mají dobrý humor. Jenže Amerika od loutkového Teamu America už nepřišla s ničím takovým, co bych si chtěla klidně pustit znovu. Jo vy neznáte Team America? Tady máte link na krátké video s českým dabingem.
    PS: Team America nikdy na žádnou filmovou cenu nominován nebyl

Které knihy, že jsem v uplynulém týdnu dočetla?

Petr Stančík: Pérák

Anotace z cbdb: Petr Stančík se ve své próze originálním způsobem ujal protektorátní městské legendy o superhrdinovi vzdorujícím nacistům a nabízí skvělou kombinaci napínavého příběhu, historického poučení a přesně odměřené dávky humoru.
Nadnášejí létající talíř tibetští mniši? Jak skončí apokalyptický silvestr s jedlým nábytkem u Hermanna Göringa? Je atentát na Heydricha komplot svobodných zednářů? Proč raketová nadžena Valkýra nosí v ňadrech magická oka? Podaří se zničit obrněnou tramvaj Feuerwanze? Namaloval Adolf Hitler kubistický obraz? Na všechny otázky odpoví Franta Pérák, jediný superman českých dějin. Němci si to odskáčou...
Pérákovi jsem věnovala samostatný středeční článek, takže myslím, že k této knize už nemám co víc dodat. Článek najdete zde.

Rachel Ward: Čísla 2: Chaos

"Adame! Adame! Si v pořádku? Dej pozor na Norrise. Je to můj miláček. Ach bože, pozvracel jsi ho." (s. 153)
Anotace z cbdb: Adam je šestnáctiletý kluk, který se vzhledem neliší od svých vrstevníků. Přesto je naprosto výjimečný. Stejně jako jeho matka i on vidí čísla. Když se někomu podívá do očí, vidí je. Zpočátku nevěděl, co znamenají. V den smrti své matky pochopil, že jsou to data úmrtí. Vede si poznámky ve svém bloku, kam zapisuje informace o lidech, s nimiž se setká, a jejich čísla. Na stránkách se neustále opakuje číslo 112027. Je jasné, že ten den se stane v Londýně katastrofa velkého rozsahu, při níž zemřou tisíce lidí. Osudné datum se neodvratně blíží a Adam se trápí čím dál víc. Neví, co má dělat. Neví, jak varovat lidi, aby Londýn opustili a zachránili si životy. Neodvažuje se o tom nikomu říct, bojí se, že by mu nikdo nevěřil. Ale není sám, kdo o katastrofě ví nebo ji alespoň tuší. Jeho spolužačku Sáru pronásleduje několik měsíců děsivý sen. Vidí Londýn v plamenech, bortící se budovy, mrtvé a zraněné v sutinách. Sára utíká z domova a Adam ji hledá, až ji konečně objeví v jednom squatu. Společně přemýšlejí, jak katastrofě zabránit a jestli je to vůbec možné. Podaří se jim najít způsob, jak lidi varovat? Pokusí se o to? A bude jejich úsilí vůbec k něčemu?
   Druhý díl číslové série trpí stejným nešvarem jako jednička: stylistika, obecná čeština a zejména PRAVOPIS! "Jo, mám typ na pár míst." (s. 242) Proboha, kdo jim dělal překlad a korektury?! Zaprvé se to strašně blbě čte: zaseknete se na nějakém slově (by si měl to udělat) a koukáte na to jako puk. Proč to proboha někdo trochu neučesal?! Neměla bych problém, kdyby obecná (lepší a logičtější by byla hovorová, ale ok, jsou to lidi z okraje společnosti) čeština byla v přímé řeči. Ale v souvislém textu tyhle věci strašně ruší a považuju za jeden z hlavních důvodů, proč bych vám knihu nedoporučila.
    Děj samotný je zajímavější než jednička (možná i proto - POZOR SPOILER - že ti dva se spolu hned nevyspí KONEC SPOILERU). Adam vidí v lidských očích stále dokola jedno konkrétní datum, takže to vypadá, že prvního ledna zemře obrovské množství Londýňanů. I katastrofa samotná je skvělá a její popis - ač nic nebylo logicky vysvětleno, v popředí je stále Adam a jeho rodina - byl dobře napsaný. Chování lidí, pláč, nelogické chování... super. Finální scéna v ohni byla ale taková... nemastná neslaná.
   Postavy jsou stále poměrně jednoduše napsané a jejich chování při velkém finále odhadnete poměrně brzy v začátku knihy. Zajímavá linka je ta Sářina, kdy se aspoň něco děje, protože jinak je to kniha spíše konverzační (špatně napsaná konverzační - viz výše).
    A ano, do posledního dílu se hodlám opět dočíst. Ach ty série...

Monika Valentová, Martin Veselovský: Odvrácená strana matky

"Nežehlím, neboť v tom nemám dobré výsledky." (s. 53)
Anotace z cbdb: Jsou matky převlečení andělé, nebo mají i svou odvrácenou stranu, o které se ve slušné společnosti mluví jen šeptem? Monika Valentová ve svých fejetonech, doplněných kresbami Martina Veselovského, ukazuje temné kouty mateřství. Kojení nemusí být vždy nádherné, domácí strava nemusí být vždy zdravá a matka nemusí být vždy šťastná. Tuto knihu doporučují čtyři z pěti psychiatrů!
     Připadají vám jména autorů povědomá? No ano, je to TA Monika Valentová a TEN Martin Veselovský, které znáte z televize a z rádia.
    Monika píše fejetony pro Pravý domácí časopis a nakladatelství Ikar (potažmo Euromedia Groups, pod které Ikar spadá) jí nabídl vydat knihu právě těchto fejetonů. Jak už název napovídá, Monika píše o svých dcerách, o svém mateřství. Myslím, že se snaží - tak jak je to teď trendy - cílit na matky na mateřské, aby kolem svých dětí tak neblbly. V čem se to liší od minulý týden zmiňované knihy Dokonalá matka je mýtus? Fejetony jsou delší, ucelenější a nesnaží se být vtipné za každou cenu. Což je samozřejmě někdy trochu problém, protože některým fejetonům dojde v půlce dech a pointa tak nějak vymizí. Skvěle to ale zachraňují veselé kresby Martina Veselovského. Líbila se mi například tahle:
   Fejeton k této kresbě je o mateřských setkáních v mateřských centrech, kam by - nejen podle Moniky - měli muži přicházet jen na dobu nezbytně nutnou. Pokud zůstanou déle, stane se z nich pán nalevo, zatímco žena, která má podobného taťku doma, by pak mohla dát přednost kopáčovi s pivkem napravo...
    Fejetony Moniky Valentové si většinou, tak jak to u fejetonů bývá někdy zvykem, pohrává s nadsázkou. Mně víc sedí civilnější forma humoru. Tak třeba ještě na něco narazím. Jakmile se tak stane, dám vám samozřejmě ihned vědět.

    Pokud jde o knížky, v kterých nadále ležím (nebo ony leží někde... nedaleko mě: jako Batman, kterého už jsem odzaložila a musím ho přečíst od začátku, uaaaaa), jsou to nadále tyhle: Nejhloupější anděl od Christophera Moorea, Milenec z temnot od J. D. Ward a celkem nově jsem přibrala i tyhle dvě kámošky:

Claudia Hunt: Čaj o páté

Anotace z cbdb: Myslíte si, že umíte docela slušně anglicky, ale nemáte zdání, co by mohlo být „greasy spoon“ nebo co znamená věta „Pull the other one!“? Pak se vydejte s Claudií Hunt na zábavnou cestu anglickým všedním dnem. Dopřejte si skutečně dobrý cream tea, zajděte do pubů a Cider Houses, vyjeďte si na vyhlídkovou jízdu Londýnem plným života a jen tak mimochodem objevte místní zajímavosti a kuriozity, ale hlavně angličtinu, jakou se skutečně hovoří! 
    Claudia Hunt se stala mou (další) oblíbenou učitelkou angličtiny. Nejen že je kniha skvěle čtivá, ale já mám při čtení po ruce papír a neustále si píšu poznámky o nových frázích a slovních spojeních. Takže si s Claudií můžu říct, že no reason to get cold feet (není proč se bát) a klidně se s ní vrhnu do historie a zvyklostí staré dobré Anglie. Of course, že při čtení Čaje o páté piju Earl Grey s mlékem!

Martin Lavay: Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?

Anotace z cbdb: Našli je v zimě, oblečené pouze do spodního prádla, rozeseté ve sněhu daleko od tábora. Ohořelé, zohavené. S rozmačkanými hrudníky, bez očí, bez jazyka… Jejich oděvy byly radioaktivní, ve fotoaparátu měli snímek postavy připomínající sněžného muže. Jak zemřelo devět vysokoškoláků, kteří chtěli přenocovat pod uralskou Mrtvou horou? Zabila je lavina? Silný výboj elektrického proudu? Kulový blesk? Plazmoid? Nově vyvíjená zbraň? Vojáci? Opilí ruští papaláši? Domorodí Mansijové? Chantové? Trestanci z gulagu? UFO? Sněžný muž? Zabili se navzájem?
    O Djatlovově expedici jsem četla asi před rokem na diskusi Strašidelné historky, kam se diskutující svěřit s tím, co tajemného zažili, jak se jim v noci zdálo, že po domě někdo chodí, a o jakých zajímavých (a značně strašidelných, jak je tomu v případě téhle Djatlovovy expedice) příbězích slyšeli nebo četli.
     Koncem 50. let se desetičlenná skupina studentů vydala prozkoumat Horu mrtvých nedaleko Jekatěrinburgu. Nikdo z nich se nevrátil živý (kromě jednoho, který to na samém začátku expedice vzdal, protože začal trpět revmatickou horečkou), všichni zemřeli, každý zřejmě jindy, zřejmě jinak a tajemstvím zůstává, co se vlastně na úpatí Hory mrtvých stalo...
     Jsem zatím ve třetině a už teď musím říct, že rozhodně nedoporučuji číst tuhle knihu před spaním. Víc se dozvíte příští týden na stejném místě v podobném čase!


Zaujala vás některá z knih, o kterých jsem dneska psala? Co teď čtete vy?


... togaf ...

Togaf v divadle

10:00


Divadlo je jedna z mála kulturních akcí, na které nechodíme s hous.enku společně. Takže do divadel musím chodit dvojnásob častěji! Ale já jsem děvče milé a ráda se za náš dvoučlenný kolektiv obětuji. 

Mám ráda činohru, je to jako film a kniha zároveň. Film, logicky, proto, že živí lidé z masa a kostí před mýma očima něco předvádějí. Divadelní kulisy nikdy nemůžou nahradit propracovaností ty filmové, tudíž si musím hodně představovat – jako u knihy. Užívám si divadelní kostýmy, zvláště ty nápadité a historizující. Nepotrpím si na nákladné historické kostýmy ani u klasických dramatiků typu Shakespeare. A jako holka (nebo spíš žena, už mi není –náct a každým dnem očekávám příchod šedin, povadlé kůže a menopauzy) si užívám i oblečení, které si  do divadla oblékám. 

Poslední hra, kterou jsem zhlédla, je adaptací románu Terryho Pratchetta. Znáte Terryho Pratchetta? Já ho miluji, v mém srdci a knihovně bude žít navždy. Pratchettovy knihy jsou plné fantazie a slovního humoru, převést je na divadelní prkna je opravdu výzva. Divadlu v Dlouhé se to svého času povedlo na výbornou, Soudné sestry i Maškaráda byly famózní a já jsem hrdá, že jsem je obě stihla vidět na živo. V současné době se občas objeví záznam těchto her v televizi. Nebo na youtube.

Jednu z knih sira Pratchetta zadaptovali pro divadlo i v Olomouci, hru jsem neviděla, recenze nebyly příliš pozitivní.Viz zde: Blog i-divadla nebo Rozrazil online.

Divadlo Aqualung se také pokusilo o adaptaci Pratchetta, konkrétně o knihu Muži ve zbrani. S jejich pokusem jsem moc spokojená jsem nebyla. Přílišné tlačení do situačního humoru a vizuálních gagů mně k Pratchettově inteligentnímu a trefnému humoru nesedí.

To příbramské divadlo a jejich Stráže! Stráže! si poradili mnohem lépe. Už je to pár let, co jsem tuto hru viděla, ale stále mám před očima originální ztvárnění draků. A trpaslíků. 

Velmi mile mě potěšil Divadelní spolek Lázně Toušeň a jejich zpracování Morta. Byli výborní! Minimalistická scéna a jednoduché kostýmy a, světe div se, fungovalo to na výbornou.

Ale zpět k poslední hře, kterou jsem viděla. Byl to Sekáč dědeček v Divadle D21. A bylo to skvělé. Popravdě jsem toto divadlo neznala a narazila na něj na webu o Pratchettových knihách. Divadlo D21 mě okouzlilo. Už jen přístupem k zákazníkovi - vstřícné vystupování, originální upozornění chodící e-mailem a detailní popis cesty na webu. Samotné divadlo se mi svým interiérem trefilo do vkusu. Bar a pokladna hned vedle sebe, originálně popsané tabule, rekvizity po stěnách, retro křesílka a krokodýl Hubert a želvičky v akváriích (tedy želvičky mají své akvárium, zas tak odvážní v D21 nejsou). A šatnu hlídá samotný Kristus! Ale co by to všechno bylo platné, kdyby hra nestála za nic. Naštěstí však hra stála za hodně. Trochu mě znepokojovala délka inscenace, přece jen hodina a půl je na takovéto představení zatraceně málo. Ale výrazné škrtání v textu knihy pomohlo. Nevím, jak diváci, kteří tuto knihu neznají, ale já byla spokojená. Minimalistická scéna i kostýmy, mi ke hře sedly. Drobné nedostatky bych našla, Stela Chmelová jako Zuzanka měla slabší chvilky a tenisky Michala Dudka (resp. Smrtě) mě iritovaly (nicméně to bylo vykompenzováno zbytkem – chybějícího – kostýmu). Sekáče dědečka vám vřele doporučuji! Je tam Krysí smrť, úžasný havran, Smrť bez košile a Zuzanka s perfektníma bombarďákama.

Do Divadla D21 se chci rozhodně vrátit!  

PS: Samozřejmě vím, že se v českých divdlech hrálo/hraje víc adaptací Terryho Pratchetta, vybrala jsem ty, které jsem viděla nebo se na ně chystala a nedopadlo to. Takže pokud pro mě máte tip na další Pratchettovu adaptaci pro divadlo, sem s ní!

... hous.enka ...

Petr Stančík: Pérák

10:30

    Přeji vám krásné středeční ráno, byť na některých místech může být i dnes poněkud větrno. Ale tak už to s příchodem jara bývá, protože jak jinak svrhnout vládu zimy. Tímhle jinotajným oslím můstkem se dostávám k protifašistickému odboji, který se stejnou silou a odhodláním pracovat na svržení nacistické protektorátní vlády. Vítejte u článku o superhrdinovi: Pérákovi!

    O Pérákovi jste určitě slyšeli. Je to jedna z nejvýznamnějších pražských mýtických postav 20. století. Samozřejmě nejde o klasického Robina Hooda, ale jde o mýtickou postavu, která mstila zločiny, které spáchali nacisti na českém obyvatelstvu.
   Pokud jeho jméno slyšíte dnes poprvé, tak pro seznámení doporučuji tenhle Trnkův film, protože ten prostě musí vidět úplně každý, kdo se zajímá o protifašistický odboj. Film se jmenuje Pérák a SS a můžete si ho pustit třeba zrovna teď na našem blogu.

    Krom tohohle kresleného filmu z poválečného roku 1946, existuje ještě nové zpracování Péráka, které vzniklo přesně 70 let po Trnkově filmu. Natočil ho Marek Berger a ač nedosahuje kvalit Trnkových, byla by škoda ho úplně minout. Bergerovo pojetí Péráka je více komiksové, více dobrodružné a navíc je tu Pérák propojen s jinou velikou pražskou legendou - s Golem, ale i Berger se drží představy chlapíka s péry na nohou. Podle Bergera vypadá Pérák nějak takhle:
   Někde jsem četla, že pérákovské téma zpracoval v jedné ze svých povídek Jan Weiss, ale zatím jsem se k tomuto textu nedostala. Každopádně kdybyste si ji chtěli přečíst, tak kniha, ve které je povídka obsažena, se jmenuje Bianca Braselli, dáma se dvěma hlavami. Kromě Jana Weisse zpracoval toto téma do formy komiksů i Ondřej Neff (v letech 1988 a 2001).
   A pak je tu kniha, se kterou vás chci dnes představit:

Petr Stančík: Pérák

    "Pérák proskočí oknem dovnitř, obřími skoky létá sem a tam komnatou, všude kosí Němce, jak se zdá, pouhým dotykem ruky. Náckové po něm marně střílejí..." (s. 15)
    Anotace z cbdb: Petr Stančík se ve své próze originálním způsobem ujal protektorátní městské legendy o superhrdinovi vzdorujícím nacistům a nabízí skvělou kombinaci napínavého příběhu, historického poučení a přesně odměřené dávky humoru.
Nadnášejí létající talíř tibetští mniši? Jak skončí apokalyptický silvestr s jedlým nábytkem u Hermanna Göringa? Je atentát na Heydricha komplot svobodných zednářů? Proč raketová nadžena Valkýra nosí v ňadrech magická oka? Podaří se zničit obrněnou tramvaj Feuerwanze? Namaloval Adolf Hitler kubistický obraz? Na všechny otázky odpoví Franta Pérák, jediný superman českých dějin. Němci si to odskáčou...
     Petr Stančík se pokusil mýtickou postavu Péráka uchopit naprosto komplexně: dozvíme se, odkud se Pérák vzal, co všechno za války prožil i to, jak to s ním po válce dopadlo.
    Stančík nám dokonce představí krásnou odbojářku Jitku, do které se Franta Pérák zamiluje. Za zmínku stojí například scéna, kdy Pérák s Jitkou bloumají pražským Klementinem. Nebo rozhovor Péráka s Jitkou poté, co zjistí pravdu o Pérákově původu:
Jitka: "Takže to znamená, že jsem dala esesákovi?"
Pérák: "Ale kdepak, miláčku. Milovala tě moje židovská duše."
Jitka: "Jenže esesáckým penisem!"


    Tím se dostávám k tomu, proč Petra Stančíka už pár let tajně zbožňuji: jeho hra se slovy, s metaforou, s řetězením slov a s češtinou obecně, to je něco, nad čím si vyloženě rochním blahem. Věřte mi, nejsem zastánce metafor a rádoby básnického jazyka, ale to, co předvádí Stančík, to je prostě skvělé. Tak například víte, jak poznáte na ulici plné lidí gestapáka? Petr Stančík píše, že "všichni mají sádelnaté laloky pod bradami, světlé knírky pod nosem, kožené kalhoty barvy hovna a tralaláčky s kančí štětkou." (s. 56)
   Pro Stančíka je typická i jistá dávka násilí a řekněme sexuální otevřenosti (pokud jste nečetli Mlýn na mumie, mrkněte na to). Například, když Pérák "pouhým mávnutím ruky usekne všechny prsty pravé ruky i s dopisem v nim sevřených udavači, který se právě chystal ten dopis hodit do růžové schránky Gestapa s dvojjazyčným nápisem: DIE DENUNZIATION - UDÁNÍ. Prstíky se rozkutálejí po dlažbě a - plum, plom, plam! - jeden po druhém propadnou mříží do kanálu." (s. 16).
    Pokud jde o grafickou stránku knihy, jsem z ní stejně nadšená jako ze Stančíkova psaní: text je doplněn celou řadou dobových reklam (opravdových? Fiktivních? A není to jedno?), vysvětlivek po stranách (!), které jsou zařazeny vždy na místo, kde Stančík chce vysvětlit nějaký pojem (vysvětluje například fungování některých zbraní a německých termínů) a v knize najdeme i pár černobílých ilustrací. Myslím, že právě ilustrace Pérákovi trochu škodí, protože mnohem víc mu prospívá, když si ho vlastně neumíte úplně představit.
   Stejně tak musím zmínit alespoň dvě věci, které mě při čtení poněkud otrávily: je to zejména zapojení kabaly a teorie relativity do celého příběhu. Myslím, že to bylo drobet zbytečné. Ano, zapadá to tam, nijak to nekřičí, ale přece jen...
    Dnes se s vámi rozloučím interaktivní výukou toho, jak správně nakreslit Hitlera. Včetně poetické části, kterou při ztvárnění Hitlera musíte svědomitě přednášet.
    Tak hurá do toho: Pětka, šestka, sedmička...






Petr Stančík: Pérák. Vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2008 (druhé vydání, které jsem četla já, vyšlo tamtéž v roce 2016).

... hous.enka ...

Čím to sakra založit?!

10:00

    Zdravím vás u dalšího článku o záložkách! Tedy oficiálně je tento záložkový článek úplně první, který tady na blogu vyvěsíme, ale na Facebooku jste už mohli vidět články o tom, jaké záložky doma máme, které používáme a které milujeme.





    Tentokrát vám neukážu, jaké záložky jsem si naposledy pořídila (většinou jsou to náhodné obrázky, které mě něčím zaujmou, nic speciálního). Dnes bych vás chtěla pozvat do zázračného světa jménem aliexpress, jehož kouzlu jsem po Novém roce naprosto propadla. Krom obalu na čtečku, který vám chci ukázat v samostatném článku o čtečkách, na který se snad taky brzy dostane, jsem tam objednala snad tisícovku samolepek. Ach. Miluju samolepky. A washi pásky, pastelky, fixky, krásné propisky, krásné papírky a: záložky!
    Zvažuji tedy objednat hned několik kousků. Pojďme se na ně tedy podívat blíže.


Gumičky


    Jako prvního adepta tu mám tyhle krásné barevné gumičky! Ty barvy se mi strašně líbí a mám pocit, že v knížce by vypadaly skvěle. Navíc jsou tak praktické: v kabelce se nijak neponičí, neohnou a nevypadnou z knihy. Jenže zároveň mám trochu strach o to, aby nepoškodily knižní vazbu. Jsou poměrně silné a mám dojem, že při zaklapnutí budou knihu ničit. A nevytahá se brzy ten silikon?


Cena: 0,66 dolaru za kus

Pacičky

    Tyhle čtyři pacičky už doma mám a ráda je používám. Mám je tedy založené v domácí knížce, kterou mám položenou na stole a kterou nikam nepřenáším. Ručičky jsou totiž poměrně tvrdě a v kabelce se tvarům ostatních předmětů, které nosím v kabelce, nepřizpůsobí. To v praxi znamená, že buď z knihy vypadnou, anebo poničí stránky.
  Ale v knížce, kterou nepřenášíte v tašce/kabelce/batohu jsou skvělé. I barvy se mi pořád líbí (vede ta tyrkysová, kterou mám založený román Harlana Cobena Six years, který čtu výlučně na chatě v létě...v angličtině... myslím, že ho fakt dočtu za šest let). Fialovou a oranžovou jsem, myslím, darovala mamce. Jednu z nich natuty stále používá. Do domácích knížek, které nikam nepřenáší.
     Navíc - a to je taková úchylárna, kterou vám teď prozradím - se tou ručkou při čtení šimrám po ruce, kterou držím knihu. Zní to jako z hodiny jógy, ale věřte mi, že je to supr.

Cena: 0,99 dolaru za 4 kusy
Poznámka: Koupeno v takovém zvláštním krámku v Týnci nad Sázavou (další informace na vyžádání)

Papírové velryby

    Kdo by nemiloval velryby! A zkuste to popřít, protože KAŽDÝ miluje tyhle obrovské elegantní kytovce!
    Dostáváme se tedy k papírovým záložkám, které jsou asi nejobvyklejší a nejobyčejnější, ale zároveň nepraktičtější.
    Praktičnost velryb vidím v tom, že když si náhodou tuhle fešandu poničíte v kabelce, tak ji jednoduše nahradíte dalším kouskem z krabičky, která obsahuje krásných třicet velryb (a možná i nějakého toho delfína, když tak na ten obrázek koukám).

Cena: 1,86 dolaru za krabičku s třiceti obrázky



Kovové víly

    Za sebe musím říct, že víly mi nijak neimponují a ani tyhle kovové záložky mě příliš neoslovují. Nicméně pokud mrknete na stránky aliexpressu, zjistíte, že se velmi dobře prodávají. Trochu to nechápu, protože podle mě jsou tyhle záložky nepraktické (viz záložky pacičky) a jsou pro mě za hranicí kýče (korálky, kytičky, vílečky...).
    Nevím proč, ale trochu mi připomínají Pána prstenů, kterého jsem nikdy neviděla ani nečetla. Co, brácho, založil by sis tím Společenstvo prstenu?

Cena: 0,66 dolaru za kus

Držák, aby se vám nezavíraly stránky

    Jako poslední vám ukážu takovou hloupost, kterou bych často ocenila ve chvílích, kdy cestuji v hromadném dopravním prostředku a nemám možnost si číst vsedě. Je to pomůcka k ničení knižní vazby (pokud čtete brožované knihy), ale nesmírně praktická, neb při jejím použití se vám nebudou zavírat stránky. A to se prostě čas od času hodí.



Cena: 0,39 dolaru za kus



   Myslím, že si koupím ty velryby a barevné ručičky. Zaujalo vás něco z nabídky knižních záložek na aliexpressu? Anebo byste si takovou hloupost jako knižní záložka nikdy nekoupili?



PS: Nejedná se o placenou spolupráci, jen strašně ráda brouzdám po aliexpressu a chtěla jsem vám ukázat záložky, které mě zaujaly.




Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz