... hous.enka ...

Agnes Martin-Lugand: Šťasní lidé čtou a pijou kávu

10:00

"Z čeho máš strach?"
"Ze všeho..."
"Se mnou se nemusíš ničeho bát."




     Citace z knížky a tenhle obrázek Vám, doufám, způsobí pocit, že jste se právě vrátili do svých studentských let, do časů bravíčka. Ne že by knížka Šťastní lidé čtou a pijou kávu byla laděna do téhle atmosféry, ale když zpětně píšu recenzi a našla jsem tuhle citaci, která podle mě docela přesně vystihuje celou knihu, nemohla jsem se tomu delfínímu kýči ubránit.


     Ale pojďme už ke knize samotné. Začněme tedy hned tím prvním, co Vás (nebo alespoň tedy mně určitě) na knize zaujme: obálkou. Tady je ta česká:


      Rozmazaná Eiffelka v pozadí, roztomilá slečna, která zasněně vdechuje vůni horké kávy (mohla by tam mít i svařák nebo punč, ale držme se kávy, prosím). Západ slunce, vřelá atmosféra. Prostě nádhera. Já věřím, že spousta lidí po téhle knize sáhne už jen z toho důvodu, že ta obálka je prostě líbivá. Navíc z anotace, jak uvidíte dál v textu, nás lákají na roztomilou francouzskou kavárničku, které šéfuje Diane a její teplý kamarád Félix.
     Upřímně si umím představit, že bych si koupila sešit na deníček s tímhle obrázkem.
    No jo, ale možná bych chvíli váhala, kdyby vedle sebe někdo položil sešit s obálkou českého vydání a toho anglického.


Nebudu Vás napínat, tady je anglická obálka:


    A je to zpět: rozmazaná Eiffelova věž, symbol Paříže, dobrodružství, romantiky a... Amélie z Montmartru! Taky v té holce vidíte Amélii? Mám pro vás jednu podstatnou informaci: Pařížanky nevypadají jako Amélie, stejně jako české ženy nevypadají jako selky z 19. století...
     Nebo alespoň většinou. My, které tak vypadáme, s tím něco děláme a cvičíme. Rozhodně bychom se nenechaly nacpat na obálku knihy o holce, která má v Paříži roztomilou francouzskou kavárničku, které šéfuje... viz výše.






     Ale knížka není anglická ani americká. Autorka je čistokrevná Francouzka prorostlá sýrem a červeným vínem. A proto tady máme do třetice obálku původní, francouzskou. A myslím, že tahle obálka vyjadřuje obsah knihy nejlíp. Zaprvé tam není ten idiotský český hovorový překlad (pijou? To jako fakt?) a hlavně je tam normální ženská s cigárem v obyčejné kavárně.
    Samozřejmě u nás by tahle obálka zapadla v regále s Kafkou, takže jsme si ji museli trochu počeštit. Že se to ale až takhle zvrhne, to mi přijde drobet nedůstojné.






    Dovolte, abych vás napřed na knihu nalákala anotací knihy z cbdb.cz:
Dá se vyléčit zlomené srdce? Mladá Pařížanka Diane je přesvědčená, že šťastní lidé čtou a pijou kávu, a proto tak nazve svou kavárnu. Když však při automobilové nehodě zahyne její manžel i malá dcerka, Diane ztratí smysl života. Zoufalá mladá žena se zcela uzavře před světem a přestane se starat i o svou literární kavárnu. Nakonec se rozhodne odjet do Irska, které toužil navštívit její muž, a na jeho bouřlivém a drsném pobřeží dát do pořádku svůj život. Netuší, že tu potká muže, který rázem její život změní. Záhadný fotograf Edward, kolem nějž se dějí podivné věci, ji přiměje vrátit se do života.


     Ano, jde o knihu o mezilidských vztazích. Hlavně pak o vztazích mezi mužem a ženou. A většina vztahů (navíc těch mezi mužem a ženou) je komplikovaná. Hodně komplikovaná. Někdy dokonce víc než to! No a pokud vztah proložíte litry kávy a Guinnesse, přihodíte pár kartónů cigaret a pár kýblů zvratek - tadááá! Máte tu nahrubo nastíněné pozadí k dějové lince Šťastní lidé čtou a pijou kávu.


   Diane při tragické nehodě zemře manžel a dcera a ona se najednou ocitá ve vzduchoprázdnu, život pro ni ztratil smysl. My se s Diane seznamujeme rok po nehodě, kdy stále jen spí, kouří a utápí se ve svém žalu. Vlastně je ten začátek hodně depresivní a musím přiznat, že jsem prvních několik stran probrečela... v metru...
    A právě ten začátek mě hodně navnadil ke čtení. Čekala jsem totiž dvě varianty: velikou love story s irským studeným čumákem Edwardem, anebo bilanční pobyt mladé ženy v cizí zemi, kdy se autorka vyřádí v popisech tamější přírody a přírodních... ehm... úkazů.
   Problém ale je, že tahle kniha stojí rozkročena mezi oběma variantami a já jsem z výsledku vlastně dost rozpačitá.
   Stejně tak trochu zmatená jsem z postavy Félixe, roztomilého gaye, který vede s Lorelay (ehm, pardon, Diane) jejich pařížskou literární kavárnu. během čtení jsem se několikrát přistihla, že ho vidím jako Michela z Gilmorových děvčat! Dokonce i popis sedí: milý gay, francouzský přízvuk, holohlavý, atraktivní, tmavý typ. Taková vykrádačka!
   Kniha Šťastní lidé čtou a pijou kávu není ničím, co by vám změnilo život, ale je pěkně napsaná a atmosféra Irska je mi víc než příjemná: pobřeží, vítr, déšť, zelená louky... Je to taková příjemná (od 20. strany) kniha o kuřácích, alkoholicích a problémových vztazích.










/hous.enka/

... togaf ...

Právě čtu

10:00


Další týden a další dočtené knihy. Leden není můj čtenářsky nejsilnější měsíc, je sníh a já musím lyžovat. Ale přece jen se pár knížek našlo.

Gillian Flynnová: Zmizelá
Minulý týden jsem doposlouchala Zmizelou od Gillian Flynnové. Film jsem už viděla, takže dějové zvraty mi byly známy. Ale i tak jsem si to maximálně užila. Knížka je skvěle namluvená Janem Zdražilem a Janou Strykovou. Zvláště paní Stryková mě nadchla. Její projev není jen předčítání Amyny části, občas se uchechtne, mění tón a hloubku hlasu…opravdu úžasné. A zpětně musím říct, že kniha byla do filmového scénáře adaptována velmi, velmi dobře. Takže audioknihu i film vřele doporučuji a na další knihy Gillian Flynnové se chystám už v klasické psané formě.









Una McCormacková: Doctor Who: Královská krev
Dočetla jsem i Doktora Who: Královská krev a bohužel jsem se nemýlila, opravdu jde o nejslabší dosud vyšlou knihu o tomto cestovateli časem. Ke své hrůze jsem zjistila, že je to první díl plánované trilogie. S infarktem mě neodvezli jen proto, že jsem si zároveň všimla, že další dva díly napsali dva jiní autoři. Tak snad to nebude taková katastrofa.

 

 

 

 

 

 

 


Rob Thurman: V temnotě


Dočetla jsem i V temnotě od Rob Thurman a musím říct, že i druhé čtení jsem si užila. Takhle ženská prostě urban fantasy umí. Kala pořád zbožňuji a jako bonus jsem si našla cestu i k Robinovi. Nik je taky stálice, kterou mám ráda.




 Haruki Murakami: Hon na ovci
Rozečetla jsem jeden z vánočních dárků Hon na ovci a zatím se bavím. Je tam všechno, co mám na Murakamim ráda. Tajemná, něčím originální žena, podivný zneklidňující „záporák“. Nechybí ani kočka a samotářský hlavní hrdina popíjející whisky a poslouchající Beatles. Jen na vaření zatím nedošlo. Hon na ovci mi lehce připomíná 1Q84, ale rozsahem se jí neblíží, tak doufám, že i vyznění bude jiné. U Marakamiho je děj tak ujetý, že se ho v průběhu četby ani nesnažím pochopit, prostě si užívám atmosféru.



Margaret Atwoodová: Příběh služebnice

Pro opakované čtení jsem si tentokrát vybrala Příběh služebnice. Hous.enka se ji rozhodla číst, tak jsem si řekla, že nastal ten správný čas zopakovat si tuhle svoji oblíbenou knížku. Zatím z ní mám stejné smutné pocity, jen se ten smutek odvíjí od jiných událostí. Asi stárnu…
 





Tak to byl uplynulý knižní týden, dneska mě čeká velké dobrodružství. Budu si vybírat další knížku do ucha.
/togaf/

... hous.enka ...

Právě čtu

10:55

    Je pátek a váš oblíbený blog Memento Libri dnes bude zdobit další příspěvek Hous.enky na téma, co právě čte. Tak, věřím, že všichni jste poznali narážku na Melrose Place.
    Uplynul celý týden a já vám dneska ukážu, co nového mám ve své čtečce (respektive mobilu, neb v metru čtu na mobilu) nebo na nočním stolku.
    Napřed se ale vrátím k tomu, co jsem za uplynulý týden dočetla a o čem jsem vám ještě nepsala. Takže tady máme pět knižních obálek:



Inger a Lasse Sandbergovi: O malé Aničce

Moje oblíbená dětská knížka a zároveň nejspíš jedna z mých prvních knížek vůbec - a to jak vlastněných, tak přečtených. Je samozřejmě určena malým dětem předškolního věku a nenásilnou formou pomáhá dětem naučit se pohybovat v prostoru: děti hledají Aničku.
Na mě Anička působí trochu dadaisticky: "Co má Anička v kapse? Má tam bagr? Ne! Anička má v kapse malé koťátko!" Musím říct, že i po těch letech jsem si ji ráda přečetla.




Ursula Poznanski: Pět

      Anotace z cbdb.cz: "Na pastvině leží mrtvá žena. Zavražděná. Na chodidlech má vytetované souřadnice. Na označeném místě čeká příšerný nález: ruka zatavená do plastové fólie a hádanka, jejíž řešení vede ke schránce s další uříznutou částí těla. V mimořádně ohavné formě geocachingu, moderní hře hledání pokladů s pomocí navigace, posílá vrah dvojici kriminalistů k dalším částem mrtvol. Vyšetřovatelům ubíhá čas, tuší, že teprve na poslední zastávce dostanou do rukou zásadní dílek puzzle…"
      Kriminální thriller z prostředí geocachingu mě strašně bavil. S Ursulou jsem měla tu čest se seznámit při čtení Erebosu (poznámka pro rypny: rozumějte tomu tak, že jsem jednu její knihu už četla, nikoli, že jsem ji náááhodou potkala, když jsem četla Erebos) a musím říct, že ta ženská píše fakt dobře. Čtivě. Nedá se se čtením přestat, protože v jejích knížkách se pořád něco děje. Za zmínku stojí hlavně postava Beatrice, hlavní vyšetřovatelky, která má tak trochu nevyjasněnou minulost a problémy se svým ex-manželem, a postava jejího kolegy (jehož jméno jsem zapomněla). Líbilo se mi, jak to mezi nimi jiskří. Do dalšího dílu, který se jmenuje Slepí ptáci, určitě jdu.



Amanda Conner, Jimmy Palmiotti: Harley Quinn

      Co napsat o Harley a neopakovat se? Harley je prostě mrcha, kterou budete milovat. Neznám snad nikoho, komu by její postava byla lhostejná. Mrkněte na můj článek z 24. ledna a dozvíte se víc.












Luděk Staněk, Jiří Padevět: Pod tíhou historie

Anotace z cbdb.cz: "Pro Jiřího Padevěta je historie víc než jen sled dat a událostí. Jeho historické práce, mapující události druhé světové války v Čechách a na Moravě, dokážou z na první pohled banálního průsečíku míst a dat extrahovat konkrétní lidské osudy, často neveselé, někdy hrdinské. Autor knih Průvodce protektorátní Prahou, Krvavé finále a Krvavé léto ve věcném popisu často hrůzných válečných událostí pátrá po obecném smyslu lidství a tom, co dělá člověka tím, čím je. V knižním rozhovoru s publicistou Luďkem Staňkem Jiří Padevět vysvětluje, proč jej přitahují právě temné stíny poslední války na českém území a kde se v něm bere touha jít a dívat se tam, odkud ostatní často odvracejí zrak. Úspěšný autor, nositel ocenění Magnesia Litera, nakladatel a knihkupec navíc odhaluje, proč je fascinován dílem Karla Hynka Máchy a jakou roli podle něj hraje historie nedávná, alternativní, paralelní, ale i historie míst v životě člověka."
Jiří Padevět je známá osobnost nejen v současném knihkupeckém světě. Řídí nakladatelství Academia a v posledních letech vydává knihy o nedávné české historii: o parašutistech, kteří byli zapojeni do vraždy Heydricha, o posledních dnech druhé světové války, o létě, které následovalo po druhé světové válce. Jeho díla jsou spíš průvodci po místech, kterými kráčela Historie, než že by byly odbornou historickou studií na dané téma. Nicméně jeho knihy sklízejí literární ceny a mluví se o nich, takže jsem byla zvědavá, kdo Jiří Padevět vlastně je.
    Pokud jde o knihu samotnou, trochu mě tohle interview zklamalo. Otázky Luďka Staňka mi nepřipadají moc promyšlené a některé se i opakují. Místy Padevětovi vkládá odpovědi přímo do otázek a tlačí ho do jakýchsi předem odhadnutelných odpovědí. Nicméně mě bavilo číst pasáže o Padevětově bádání, protože je na tom vidět, jak ho to baví. Jak ty archivy prošel, jak se orientuje v příbězích lidí.


Evžen Boček: Aristokratka na koni

Anotace z cbdb.cz: "Mladá aristokratka Marie Kostková z Kostky opět řeší nezáviděníhodné problémy. „Nejchudší zámek v Čechách“ zůstává věrný svému označení, a tak tu hraběcí rodinka ani personál rozhodně nemají ustláno na růžích. Místo davů návštěvníků se na zámku kupí neproplacené faktury za vodu a hrozí, že záhy bude největší atrakcí každodenní koupel obyvatel zámku v kašně s dešťovkou. Chce to nějaký nápad… Projekt nazvaný Aristokratka před smrtí se zdá být skvělým řešením. Smrt přitáhne senzacechtivé turisty, bulvární tisk jim udělá reklamu… a budou mít vyhráno. Jenomže všechno je opět jinak — projekt Aristokratka před smrtí je mrtvý. A zabil ho kníže Schwarzenberg. Nikdy ale není tak zle, aby nemohlo být hůř. O tom nás s nevyčerpatelnou dávkou humoru přesvědčuje pokračování úspěšných knih Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu."
   Marie Kostková z Kostky zůstává stále stejnou šlechtičnou, která se snaží zapojit do českého života a zejména přežít na zámku, který její rodina získala v restituci.
  To, co fungovalo v předchozích dvou dílech, spolehlivě funguje dál. Není to žádné složité čtení a děj rychle odsýpá. Na jedno odpoledne velmi příjemná společnost.


   Tak musím říct, že bych měla omezit čtení, protože už teď mám pocit, že jste znavení textem tohoto příspěvku... Takže se teď rychle posuneme k tomu, co mám aktuálně rozečteného. Kromě Batmana, který mě snad začíná strašit i ve snech, Nejhloupějšího anděla a Zasněženou cestou, jsou to vlastně tři knihy:

Ernest Cline: Armada

   Začala jsem s tím nějak bojovat. Jsem na nějaké sedmdesáté straně a radši jsem se pustila do dalších knih. Nevím, v čem je problém. Možná v tom, že mě togaf přinutila do čtení knih na naši Čtenářskou výzvu. Nicméně do Armady se hodlám opřít příští týden, neb se blíží datum, kdy budeme hodnotit náš Čtenářský klub, který jsme v lednu zasvětily právě Armadě.









Agnes Martin-Lugand: Šťastní lidé čtou a pijou kávu

    Potřebovala jsem vyplnit mezeru po dočtení Aristokratky, takže jsem si do mobilu přidala tuhle knihu. Mám ji z ereading.cz, kde byla v nějakém balíčku, který čas od času ereading rozesílá svým zákazníkům. Takže náhoda. Líbil se mi název, obálka i počet stran, takže bylo rozhodnuto.
    Šťastní lidé čtou a pijou kávu vypráví o ženě, která při tragické nehodě přijde o manžela i dceru. Rok se v tom plácá a pak se rozhodne jet do Irska. Kde samozřejmě potká týpka, kterého nemůže vystát, ale zároveň ji tak trochu přitahuje... No znáte to. Jsem v půlce a zatím to není klasická červená knihovna a moc se mi líbí zejména popisy Irska. Vlastně je mi líto, že ta kniha nemá aspoň 400 stran. Víc vám napíšu po dočtení.




Margaret Atwoodová: Příběh služebnice

    Kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová mě svou dystopií naprosto zasáhla. Zpočátku mi vadila absence přímé řeči, protože hlavní postava všechno popisuje vlastně zpětně, ale rychle jsem si na tenhle malý nedostatek zvykla.
    Skvělý mi přijde nápad, kdy stát (zřejmě jde o USA) ovládne církev a nastolí nová pravidla. A pak ten motiv náhradního rodičovství, který je teď tolik populární v žánru young adult literatury!
    Zatím je to naprosto neotřelé a pokud ta holka neskončí v posteli s řidičem Nickem, tak budu nadšená i dál.


Co čtete vy?
/hous.enka/



... togaf ...

Upíři

10:00



Upíři jsou moje oblíbená monstra, proto mě irituje, co se mými vrahounky bez morálky v poslední době děje. To zatracené Stmívání odstartovalo vlnu ukňučených rádobyromantických krvesajných hochů. Nevadí, naštěstí je v současné fantasy tvorbě velký výběr a i já si pár moderních upírů oblíbila. Už od dob slavného hraběte Drákuly je poetika jasně daná – upír je muž a obluzuje krásné dívky v nedbalkách. Proto i mí oblíbení upíři jsou samečci. 


Carpe Jugulum od Terryho Pratchetta je moje velká srdcovka. Je to totiž moje úplně první kniha od sira Terryho a byla to láska na první pohled. Velkou zásluhu na tom má i rodina Strakupírů. Parodie na upíry je prostě úžasná a každou narážku na klišé tohoto žánru si užívám zas a znovu. Česnek jako obyčejné koření, náboženské znaky jsou prostě jen zkřížené klacíky a výchovou se dá zvládnout vše. Dokonce i zvyknout si na denní světlo. Pokud je oblačno. A jako bonus je tam Vlad. Ach ten Vlad. Nejen že má slabost pro tlustou Agnes (což nás, nevlastnící míry modelek, vždy zahřeje u aorty), ještě ke všemu nosí vyšívanou vestu. A má ohůnek! 
  
 (obrázek jsem si půjčila na http://www.deviantart.com/art/Discworld-Carpe-Jugulum-496539399 )








Má obsese upířími ohůnky (ehm culíky) je uspokojena i v Pravé krvi od Charlaine Harrisové. Ač nebetyčná červená knihovna, Eric se prostě povedl. Velký a mocný upír, který se s ničím nepáře. Dokonce tak moc, že mu autorka musela vymazat paměť, aby mu změnila povahu a hodil se tak do její harlekýnkovské série. To seriálový Eric je dravec, s ohůnkem a poté i bez něj. 



Trochu seriózněji a temněji jsou upíři pojati ve Snu Ockerwee od George R. R. Martina. Joshua je rytíř smutné postavy. Je sám, bojuje proti svým lidem, snaží se jim přinést spásu a oni to buď nevidí, nebo vidí, a právě kvůli tomu umírají. Smutný, krásný Joshua se plaví po Mississipi a kolem něj se šíří zmar. Snaží se být dobrý, ale uvnitř zůstává monstrem. Je upír. Joshua sice nemá ohůnek, ale děj se odehrává na americkém Jihu a pro ten já mám slabost. Sice je neskutečně rasistický, ale má takové melasové kouzlo. 





 A na závěr upír z našich luhů a hájů. Nedostižný Tobiáš z Nočního klubu od Jiřího Kulhánka. Tobiáš se brodil krví ještě před tím, než ho pokousala sexy Japonka. Ani na něj neplatí některé typické zákonitosti upírského světa, jen to stříbro…stříbrné mince přinesly neštěstí nejen Jidášovi, ale i Tobiášovi. Tobiáš je ale kladný hrdina, a tak i ten stříbrňák přežije a pokračuje v masakrech. A pije zásadně studenou rybí.







Drákulu samozřejmě jako zakladatele žánru zbožňuji (a jsem si na 80% jistá, že jsem ho v Bukurešti potkala), ale líbí se mi i moderní variace na upíří téma, parodování zažitých klišé. Tedy pokud to není parodie pro parodii. A kdo je váš oblíbený upír? Nebo máte raději jiná monstra? 
/togaf/

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz