... togaf ...

Právě čtu

10:00

Venuši v kožichu jsem si přečetla na základě hous.enčina valentynského textu. A musím říct, že mi ta novela přišla taková nemastná neslaná. Obraz jako inspirace a autobiografické prvky byly sice zajímavé, ale dost mě rušilo neustálé opakování téhož. Wanda se ujišťuje, jestli to Severin tak chce. On ji přesvědčuje, že ano, ona ho zbije. A tak stále dokola. Plus stále se opakující psychologické úvahy o podřízenosti. Venuše v kožichu je zajímavý počin, ale už se k němu vracet nebudu. Popravdě nejzajímavější mi přišel doslov.

Další knihu, kterou jsem dočetla, je Po Valentýnu od nizozemské autorky Esther J. Engingové. Anotace z cbdb: Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu o pětici dětí volnomyšlenkářské hippiesácké matky míněn vrcholně sarkasticky, nejen líčením incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace. Ideály lásky, míru a porozumění dostávají na frak, hrdinové jsou jejich obětí.  
Tato kniha je nabitá pochmurnými tématy – incest, domácí násilí, drogy, psychické poruchy, alkoholismus, vražda, znásilnění. Přesto mě kniha nějak nedokázala vtáhnout. Postavy jen tak pluly životem, spousta věcí se jednoduše neřešila. Prostě tato kniha mě nadobro minula. Hodně mě zajímalo vysvětlení incestního vztahu, toho jsem se nedočkala. 

Také jsem strávila hezkou hodinu s dvěma knihami z únorové knižní výzvy, o kterých se rozepíšu ve středu. Můžete se těšit na minirecenze Dodatků, básnické sbírky J. H. Krchovského a na divadelní hru Jiřího Brdečky Limonádový Joe. 

Rozečtenou či spíše rozposlouchanou mám knihu od Jonase Jonassona, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Jak už mám ve zvyku, audioknihu znám z filmového zpracování. Prozatím od knihy dostávám přesně to, co jsem čekala. Jsem tudíž spokojená. Stařík je správně nad věcí a hlas Martina Stránského je také výborný.

Teď se chystám vysvobodit pana Žabáka z vězení (resp. pokročit se čtením Žabákových dobrodružství) a časem snad i s Korespondencí V+W.
Nebýt naší knižní výzvy, byl tento týden, co se týče mé četby, velmi neuspokojivý.

... togaf ...

Togaf bloguje: právě čtu

11:00


V minulém týdnu jsem dvě knížky dočetla, dvě rozečetla a pouze jedna obohatila moji knihovnu.
Mezi dočtené patří kniha, kterou s hous.enkou čteme na náš knižní klub, Deset dětí paní Ming od francouzského spisovatele Érica-Emmanuela Schmitta. Ostatní Schmittovy knížky, které jsem četla, mě nadchly. Od paní Ming jsem proto měla vysoká očekávání, která bohužel nesplnila. Detailněji vám o této čínské ehm…toaletní dámě napíšu za týden.

Druhá dočtená byl Klobouk ve křoví od Jiřího Voskovce. Při čtení korespondence V+W jsem narazila na dopisy, ve kterých Voskovec popisuje vznik tohoto souboru. Nelenila jsem a knihu si v knihovně půjčila. Je moc dobrá, kromě notoricky známých textů, při kterých mi v hlavě zněla i melodie (třeba je tu můj milovaný Ezop a brabenec), se v knize objevují i nepísňové citace z her Osvobozeného divadla. To ale ní důvod, proč se mi kniha tak líbila. Jde hlavně o úvody jednotlivých kapitol. Ty si vzal na starosti Voskovec a čtou se jedním dechem. Historie ožívá a s příměsí Voskovcových osobních názorů je velmi čtivá. Musím přiznat, že se mi moc líbila redakční poznámka: „Čtenáře navyklé již na nová a přísně dodržovaná pravidla českého pravopisu upozorňujeme, že Jiří Voskovec projevil přání psáti a tisknouti tuto knihu poněkud staromódněji, tak, aby mu nebylo příliš trpěti mukami z poezií, džezů a miliónů, tedy podobně, jak se psalo a tisklo za časů Osvobozeného divadla.“
Rozečtená mám stále Žabákova dobrodružství. Pan Žabák na mě čeká ve vězení, za to jak se v knize chová, si zaslouží ještě pár dní trpět za mřížemi, než ho osvobodím přečtením další kapitoly.
A nově jsme rozečetla knihu Po Valentýnu od Esther J. Endingové, anotace z čbdb: Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu o pětici dětí volnomyšlenkářské hippiesácké matky míněn vrcholně sarkasticky, nejen líčením incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace. Ideály lásky, míru a porozumění dostávají na frak, hrdinové jsou jejich obětí.
Mno zatím je to na můj vkus takové nemastné neslané. Hippiesácká matka je popsána jako švihlé stvoření, které vychovalo narušené děti. Endingová má talent popsat i vzrušující věci monotónně. Nebo je nějak zkazit, aby neplnily svoji prvotní funkci. Tak třeba popis sexu má být ze své podstaty lechtivý, ale Endingová ho popisuje s těmi ne příliš sexy detaily (špeky, pleška…). Když už se sex odehrává mezi atraktivními jedinci, tak to zase „zkazí“ tím, že jde o sourozence. Právě se na scéně objevil duch. Tak jsem zvědavá, zda za to může LSD, psychóza nebo nakonec Po Valentýnu bude fantazy.
Druhá rozečtená je Venuše v kožichu. Hous.enka mě svým valentýnovským článkem nalákala. A hodně mě zaujal sám obraz, který novelu inspiroval. Pojetí krásy se opravdu hodně mění…
A nakonec, nikoli však významem, nováček v mé knihovně – Othello. Shakespeare v Saudkově překladu se ke mně dostal z knihovny, kde byl vyřazen. Dobře se o mouřenína benátského postarám. Už nalezl domov mezi svými druhy.

... togaf ...

Právě čtu

12:00

Haruki Murakami: Hon na ovci
 
Anotace z cbdb: Anonymní vypravěč a hlavní hrdina románu Hon na ovci žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska, zapletený do složité sítě intrik, bizarností a temné historie, která ovlivňuje i jeho vlastní dobu. Nečekaně ho vyhledá jistá organizace s vazbou na nejvyšší politické kruhy a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na Hokkaidó, do nejzapadlejších japonských končin, aby tam za každou cenu našel
 tajemnou ovci s hvězdou n
a hřbetě…




Hon na ovci u nás sice vyšel až loni, jedná se ale o jednu z prvních Murakamiho knih. Je prakticky nemožné nevšímat si motivů, postupů a obsesí, které se už v této knize formují. Prakticky všechny jsou totiž rozvedeny v Murakamiho dalších dílech. Tak například tajemná osudová žena, průnik dvou realit, hudba jako velmi důležitá součást putování, kočka, vaření a whisky a mocný muž v pozadí, který vyvolává neurčité pocity hrůzy.
Mocný muž v pozadí příběhu mně evokoval 1Q84, odkazy na píseň Na jih od hranic, na západ od slunce pak samozřejmě stejnojmennou knihu. Kočky, jídlo a whisky jsou pak snad ve všech Murakamiho knihách. A to je právě kouzlo jeho knih. Ač stále dokola variuje tytéž postupy, pokaždé se mu podaří napsat originální knihu.
Rozvláčné podání příběhu není pro každého. Na Murakamiho musíte mít buď přímou duševní linku, nebo alespoň náladu. A čas. Spěchat se čtením jeho knih nejde. Naopak vychutnávat si je a užívat si každou originální metaforu a dumat nad českým překladem a japonskými zvláštnosti je jedna z věcí, které já osobně na jeho knihách miluju.
Jedna originalita se tu ale i v rámci Murakamiho děl najde. Například bezejmenný hrdina a vlastně většina postav. A tu těch, které jméno mají, jde o přezdívku. Postav naštěstí není tolik, aby se v nich čtenář ztrácel.
Hon na ovci není dokonalá kniha, není ani nejlepší Murakamiho kniha. Ale já mám pro tohoto autora slabost a opět se mi trefil do nálady. Na ovce už se nikdy nebudu dívat stejně. A vždy budu v jejich kožichu hledat hvězdu.
 
Pokročila jsem i se čtením Korespondence V+W II. Jsem na sebe pyšná (i když za to může skutečnost, že mám rozbitý notebook). A rozečetla jsem oddychovou dětskou knihu Žabákova dobrodružství (a mrzí mě, že překladatel pro "moje" vydání nezvolil doslovný překlad této anglické knihy The wind in the willows - Vítr ve vrbách). 
 
/togaf/

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz