Martin na bílém koni sice nedorazil, ale můj pondělní článek ano! A místo sněhu si dejte skleničku svatomartinského vína, martinský rohlíček nebo svatomartinskou husu. Anebo se nacpěte vším s přízviskem svatomartinské, jako já. Kromě knih se v dnešním článku budeme věnovat i divadlu. Konkrétně Národnímu divadlu a dvěma hrám na motivy knih, které jsem četla a které mám ráda. Tak dobrou chuť, nebo na zdraví a jdeme do divadla.

Asi se těšíte na článek o mých přečtených knihách, že? Tak to vás (trochu) zklamu. Dočetla jsem jen jednu (mizernou) knihu. Ale! Měla jsme nostalgickou náladu, tak jsem během týdne zhlédla první díly seriálů, které jsem v uplynulých letech sledovala. Šla jsem na to abecedně, od 2 Socky po True Blood. Výběr seriálů byl čistě pocitový, přečetla jsem si název seriálu a buď jsem měla chuť si ho pustit, nebo ne. Došlo i na seriálovou legendu mého mládí Beverly Hills 90210. Ten seriál je přesně tak absurdní, jak se o něm vtipkuje. Škoda, že v prvním dílu není Dylan. Taky jste zbožňovali Dylana? Jeho jizvu v obočí a černé porshe... Po BH 90210 přišla na řadu Californiation. David Duchovny má takové charisma, že mu odpustím šovinismy. Ani tentokrát jsem nebyla zklamaná. Po "C" následovalo "Č". Čarodějky. Trojici sester Halliwellových je tak trochu brak, ale má to nějaké kouzlo (haha, chápete ten vtip, že?). Jeden díl stačil, znovu bych celý seriál sledovat nechtěla. Za písmeno "D" jsem měla dva kandidáty a zhlédla jsem oba. Dextera právě poslouchám jako audioknihu a je to právě on, kdo vyvolal moji nostaligickou seriálovou náladu. Dexter je skvělý hlavně díky titulnímu herci Michaelu C. Hallovi. Ten jeho úlisný úsměv a prázdný pohled mi učaroval. Druhé "D" je Dollhouse, geniální seriál Josse Whedona. Na Dům loutek bych se klidně podívala znovu, je to výborně promyšlený příběh s netradiční zápletkou. Pokud ho neznáte, tak doporučuji prozkoumat anotaci a komentáře na ČSFD. Další písmeno bylo G jako Galavant. Galavanta jsem taky milovala, ironické písně a vtipné shazování středověkých stereotypů mě bavilo před lety a baví mě i nyní. Opět seriál, který vám vřele doporučuji! Pak následoval notoricky známý seriál How I met your mother. Slabší varianta na Přátele, které miluju a sleduju několik let neustále dokola. Takže i HIMYM mám ráda. Je to asi jako zmrzlina Haagen Dazs slaný karamel versus jahodový Mrož. Srovnat se to nedá, ale když je nouze, i Mrož je fajn. Další seriál byl IT Crowd, snad nemusím říkat, že zde nemá kdo zklamat a já se párkrát zasmála i nahlas! A poslední seriál mého nostalgického vzpomínání byl True Blood. A zase jsem nebyla zklamaná. Přestože mi chyběla postava Erica Northama, která se v prvním díle neobjevuje, ale i tak jsem si to užila. A takhle jsem utrácela svůj drahocenný čas na čtení.

Všechno co víme, je z toho co jíme!

Divadlo Aqualung nemá vlastní scénu, ale je stálým hostem Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Už pár let se soustředí na adaptace knih Terryho Pratchetta. V roce 2015 se představili s první pratchettovskou hrou Muži ve zbrani aneb Celá Zeměplocha jest jevištěm! Přes pár originálních nápadů mi inscenace přišla nedotažená a lehce amatérská. Druhá kniha, po které Aqualung sáhl, byla Maškaráda. Tato kniha se jim na jeviště povedla převést lépe. Bohužel pro Aqualung stejnou knihu před pár lety adaptovalo i Divadlo v Dlouhé a hra se stala kultovní. Srovnání opravdu nedopadlo dobře, byť Aqualung opět předvedl originální prvky. Herecky se ale mistrům z Dlouhé nevyrovnali. Třetí adaptace dopadla zase o chlup (co chlup, o celou srst!) lépe než ta předchozí.

Znáte básníka a divadelního režiséra Jana Bornu? Pokud ne, tak čtěte dál, protože Jan Borna měl velmi osobitý styl a byla by škoda, kdyby vám unikly jeho básně a ještě větší škoda by byla nevidět žádnou hru, kterou zrežíroval.

Já sama jsem toho básníka, který zemřel letos v lednu, poznala díky Divadlu v Dlouhé. Toto divadlo je jedním z mým oblíbených. A právě hry režírované panem Bornou patří k těm nejlepším, co divadlo v Dlouhé může nabídnout. Tedy kromě proslavených adaptací Terryho Pratchetta, které už stejně nejsou na programu. To hry od Borny ano. A která hra mě tak okouzlila? Jde o netradiční formu text appealu, název je kouzelný sám osobě – S úsměvy idiotů.

Tex appeal je typ divadelního představení, které vymysleli a proslavili pánové Suchý a Vyskočil v divadle Reduta. Text appealy měly na diváky apelovat, přitáhnout je k divadlu pomocí scének, písniček a povídek. Zkrátka literární kabaret.

Hra S úsměvy idiotů je složena z básní Jana Borny, které herci důsledně recitují v sedě. Borna totiž trpěl roztroušenou sklerózou a byl upoután na invalidní vozík. Jeho básně jsou nedílně spjaty s ilustracemi Jaroslava Milfajta. Milfajtovy kresby jsou jednoduché črty, které ale mají myšlenku. 

Drobnosti kreseb jsou okouzlující zvláště ve spojení s konkrétní básní. Další složkou hry S úsměvy idiotů jsou písně Jana Vodňanského a Petra Skoumala. Všechna čest hercům Divadla v Dlouhé. Nejen, že úžasně procítěně a vtipně přednášejí básně, ale i výborně zpívají a hrají na hudební nástroje. Někteří ovládají dokonce i víc než jeden nástroj. To pro mě, hudebního analfabeta, hraničí se zázrakem. Poslední součástí hry jsou texty nasbírané ze zdí činžáků a veřejných záchodů, tuto záslužnou sběratelskou činnost mají na svědomí básníci Zdeněk Troup a Miroslav Holub. 

Ale zpět k Janu Bornovi, básníkovi. Jeho básně jsou krátké, ale výstižné. Mají pointu i vtip a nadhled. Občas šibeniční humor, občas (sebe)ironický a občas jsou až mrazivé. Borna měl slabost pro kočky (jako já), takže i tyto královny říše domácích mazlíčků se v básních a ilustracích často ukazují.

Malá ukázka z knihy Krajina nad parapetem:

(záznamník)

Prosím,

po vzlyknutí si můžete zanechat vzkaz,

slibuji,

že vám ho vyřídím.

Pokud máte rádi poezii, doporučuji vám Bornu všema deseti. Pokud ne, tak zkuste některou z „jeho“ her v Divadle v Dlouhé. Má na svědomí takové klenoty jako je adaptace knihy Oněgin byl Rusák od Ireny Douskové nebo 407 gramů z Bohumila Hrabala. Obě hry jsem viděla, Oněgina dokonce dvakrát a opravdu nešlápnete vedle. Já osobně se ještě chystám na Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a na hru U Hitlerů v kuchyni. A pokud tyto dvě hry nestihnu, tak Kabaret Kainar-Kainar mi utéct nesmí!

Divadlo je jedna z mála kulturních akcí, na které nechodíme s hous.enku společně. Takže do divadel musím chodit dvojnásob častěji! Ale já jsem děvče milé a ráda se za náš dvoučlenný kolektiv obětuji. 

Mám ráda činohru, je to jako film a kniha zároveň. Film, logicky, proto, že živí lidé z masa a kostí před mýma očima něco předvádějí. Divadelní kulisy nikdy nemůžou nahradit propracovaností ty filmové, tudíž si musím hodně představovat – jako u knihy. Užívám si divadelní kostýmy, zvláště ty nápadité a historizující. Nepotrpím si na nákladné historické kostýmy ani u klasických dramatiků typu Shakespeare. A jako holka (nebo spíš žena, už mi není –náct a každým dnem očekávám příchod šedin, povadlé kůže a menopauzy) si užívám i oblečení, které si  do divadla oblékám. 

Poslední hra, kterou jsem zhlédla, je adaptací románu Terryho Pratchetta. Znáte Terryho Pratchetta? Já ho miluji, v mém srdci a knihovně bude žít navždy. Pratchettovy knihy jsou plné fantazie a slovního humoru, převést je na divadelní prkna je opravdu výzva. Divadlu v Dlouhé se to svého času povedlo na výbornou, Soudné sestry i Maškaráda byly famózní a já jsem hrdá, že jsem je obě stihla vidět na živo. V současné době se občas objeví záznam těchto her v televizi. Nebo na youtube.

Jednu z knih sira Pratchetta zadaptovali pro divadlo i v Olomouci, hru jsem neviděla, recenze nebyly příliš pozitivní.Viz zde: Blog i-divadla nebo Rozrazil online.

Divadlo Aqualung se také pokusilo o adaptaci Pratchetta, konkrétně o knihu Muži ve zbrani. S jejich pokusem jsem moc spokojená jsem nebyla. Přílišné tlačení do situačního humoru a vizuálních gagů mně k Pratchettově inteligentnímu a trefnému humoru nesedí.

To příbramské divadlo a jejich Stráže! Stráže! si poradili mnohem lépe. Už je to pár let, co jsem tuto hru viděla, ale stále mám před očima originální ztvárnění draků. A trpaslíků. 

Velmi mile mě potěšil Divadelní spolek Lázně Toušeň a jejich zpracování Morta. Byli výborní! Minimalistická scéna a jednoduché kostýmy a, světe div se, fungovalo to na výbornou.

Ale zpět k poslední hře, kterou jsem viděla. Byl to Sekáč dědeček v Divadle D21. A bylo to skvělé. Popravdě jsem toto divadlo neznala a narazila na něj na webu o Pratchettových knihách. Divadlo D21 mě okouzlilo. Už jen přístupem k zákazníkovi - vstřícné vystupování, originální upozornění chodící e-mailem a detailní popis cesty na webu. Samotné divadlo se mi svým interiérem trefilo do vkusu. Bar a pokladna hned vedle sebe, originálně popsané tabule, rekvizity po stěnách, retro křesílka a krokodýl Hubert a želvičky v akváriích (tedy želvičky mají své akvárium, zas tak odvážní v D21 nejsou). A šatnu hlídá samotný Kristus! Ale co by to všechno bylo platné, kdyby hra nestála za nic. Naštěstí však hra stála za hodně. Trochu mě znepokojovala délka inscenace, přece jen hodina a půl je na takovéto představení zatraceně málo. Ale výrazné škrtání v textu knihy pomohlo. Nevím, jak diváci, kteří tuto knihu neznají, ale já byla spokojená. Minimalistická scéna i kostýmy, mi ke hře sedly. Drobné nedostatky bych našla, Stela Chmelová jako Zuzanka měla slabší chvilky a tenisky Michala Dudka (resp. Smrtě) mě iritovaly (nicméně to bylo vykompenzováno zbytkem – chybějícího – kostýmu). Sekáče dědečka vám vřele doporučuji! Je tam Krysí smrť, úžasný havran, Smrť bez košile a Zuzanka s perfektníma bombarďákama.

Do Divadla D21 se chci rozhodně vrátit!  

PS: Samozřejmě vím, že se v českých divdlech hrálo/hraje víc adaptací Terryho Pratchetta, vybrala jsem ty, které jsem viděla nebo se na ně chystala a nedopadlo to. Takže pokud pro mě máte tip na další Pratchettovu adaptaci pro divadlo, sem s ní!