Tento měsíc jsme s hous.enkou čtenářskou výzvu pojaly zodpovědně. Pěkně v předstihu jsme přečetly zadané knihy, napsaly si postřehy, vyfotily knihy...a zapomněly napsat.
Rozmohl se nám tu takový nešvar. První školní den na sebe
váže milion a jeden článek nebo video příspěvek na téma BACK TO SCHOOL.
Angličtinu pomineme, ale sakra to vážně všichni musí psát o tom, že školáci
nastupují do škol? My dospělí jedinci si opět večer nalijeme víno a porovnáme
bankovní účet a kalendář. Výplata je ještě daleko, takže žádné další boty od Blahnika
ani kabelka od Korse, ale maximálně kniha z antikvariátu. Takže BACK TO
BOOKS!
Stejně jako počasí jsou i mé dny někdy hezké a jindy stojí za zkažené vejce (metafora na dozvuk Velikonoc a zároveň navnadění na dnešní článek). Teď zrovna mám pocit, že cítím ve vzduchu zkažená vejce. Jsem unavená, bez chuti cokoli dělat, bez chuti cokoli číst. Nejradši bych jen spala a spala. A taky bych možná zvládla dohrát Zaklínače 3. S Geraltem z Rivie jsem tenhle týden trávila večery poměrně poctivě.
 |
| zdroj |
Takže anotace se cbdb drobně nepovedla. Ano, R.I.P. je výbor z díla mistra komiksu Thomase Otta. Thomas Ott pochází ze Švýcarska a jeho komiksy jsou specifické tím, že své kresby vytváří pomocí techniky scratchboard, kdy škrábáním do černého povrchu vysvítá bílý podklad. Ott vytváří krátké příběhy téměř bez použití slov. Tyto příběhy, které jsou silně ovlivněny Ottovým cynickým pesimismem, zpravidla končí špatně. 
A to opravdu hodně špatně nebo hodně absurdně (viz příklad Alenky v kraji divů nalevo, kde na snímku vidíte celý komiksový příběh - takhle prostě Ottova Alenka končí). Právě ale tyhle absurdní konce jsou něco, co mě k Ottovým komiksům vábí. Poněkud méně už mě vábí ta těžce depresivní linka, kdy je komiks plný temných mordů. Nechápejte mě špatně: krev mi v komiksech nevadí. Ale spíš v těch mainstreamových. V těch míň nápadných očekávám něco jiného, co se bude hodně lišit od těch, které čtou davy (Harley Queen). Což zase Ott dává, protože je hodně temný.
Anotace z cbdb: Hrdinou románu je bezejmenný dospívající chlapec. Ocitá se v cizí zemi uprostřed Evropy, která v jeho očích vypadá jen jako systém plotů, dálničních nadjezdů, železničních koridorů a logistických skladišť. Neznámé území, které se vůči němu staví zcela odtažitě a nepřátelsky. Putuje chladným zimním světem, skutečný život je mu zapovězen, pohybuje se jako stín na periferii krajiny i společnosti. Pokouší se dostat do města na severu, kam mířil se svým starším bratrem Aamirem. Během cesty se vinou převaděčů rozdělili, kluk zůstal sám a ze všech sil se snaží nalézt k bratrovi - poslednímu blízkému člověku - cestu. Svět, v nějž dříve doufal, vidí už jen jako nekonečný koloběh výroby, ve kterém člověk a lidství nemá místo: produkce automobilů, produkce masa v jatečních továrnách, strojová produkce zábavy a informací, instantní vytváření obrazu světa, produkce strachu. Román přímo vychází ze současné uprchlické "krize", zachycuje ale univerzální situaci odcizení, ztráty domova, vykořenění. Na současnou Evropu a její hodnoty pohlíží zvenčí. V rolích protagonistů záměrně stojí "cizinci", lidé nižší kategorie, uměle vytvoření nepřátelé, do nichž je promítán iracionální strach západu. Bytosti, které je potřeba podrobit totální kontrole nebo eliminovat. Román sleduje redukci člověka na problém, na pracovní sílu, na materiál. 
Anotace z cbdb: Milujete příběhy, při kterých se bojíte tak, že rozsvěcíte všechna světla, ale prostě musíte číst dál? Tak tuhle knihu nepouštějte z ruky! 
Neil Gaiman má úžasnou představivost a umí psát knížky pro
děti. Takže i Naštěstí (ne)máme mléko je skvělý příběh. Zápletka je kouzelně
prostá. Maminka odjede na služební cestu a dojde mléko, tatínek pro něj jde do
obchodu a trochu se zdrží. A své zdržení vysvětlí vskutku svérázně. Zpozdivší
se otec stojí před dětmi a vymýšlí příběh o pirátech, upýrech (já vím, to
ypsilon tam opravdu je), dinosaurech a cestování v čase. Příběh sám o sobě
je zajímavý, ale to, co dává knížce na jedinečnosti, jsou nečekané reakce. Děti
nejsou hloupé a tak se malá holčička během vyprávění ozve: „Dojde taky na
poníky?“ zajímala se ségra. „Čekala bych, že už se touhle dobou objeví.“ (s. 64)
A takovýchto podvratných zásahů od dětí je tam vícero. Tatínek ale stoicky
dovypráví celý příběh až do konce. Jemný cynismus dětí mě opravdu hodně bavil. Dobrodružství se
mlékem mi svou komplikovaností připomnělo seriál Doctor Who – úniky na poslední
chvíli, podivné rasy i na to cestování časem došlo. Ilustrace Chrise Riddella
výborně doplňovaly text. Nešlo totiž jen o to, že tatínek se nápadně podobal
samotnému Gaimanovi (a maminka je teda sakra kus), ale i o grafické hrátky –
když Leto-kulo-lido-noš profesora Stega (neboli horkovzdušný balón) prolétá
temnou nocí, je stránka černá s bílým textem. Když chce vyprávějící tatínek
něco zdůraznit, je text o několik bodů větší. Takže když v autě čekáme na
maminku, hraje na své dobře utajené housle, když čekáme, až se tatínek vrátí
z obchodu, zažívá mezičasové dobrodružství. 
Zibura mě nadchl, stejně jako před časem hous.enku. Líbí se
mi styl jeho psaní, lehký s důrazem na lidi, které potkává. Sebeironie a
nadhled činí z jeho cestopisu zábavnou četbu. Navíc je vážně skvělý, jak
vnímá okolní svět a jak své myšlenky dokáže přetavit do lehkého a přitom
uvěřitelného popisu. Celý cestopis stojí a padá s hlavním
hrdinou=autorem. Pokud vám Ladislavův styl nesedne hned od prvních stránek,
hrozí, že ho ke konci
