Dočteno podle hous.enky (33. týden)

11:30

Horké dny nás pomalu opouštějí a s nimi i přichází nálada na čtení. Teda aspoň někdo to tak má. Například já. Každé léto si vyberu nějakou sérii (nebo žánr, jak se letos ukazuje) a s tou strávím tyhle letní dva měsíce.




A tak to jednou byly prázdniny s Kladivem na čaroděje, jednou to bylo harrypotterovské léto nebo třeba komiksová série Zámek a klíč. Letos je to žánr litRPG a bagruju všechno, co najdu.
 Ono toho zase není tolik. Zatím jsem narazila na dvě rozjíždějící se série a obě jsou od ruských autorů. A obě jsou velmi dobré. O prvním dílu série Jiný svět jsem vám psala minulý týden. Na můj vkus to bylo trochu šovinistické a rozplizlo se to do filosofování o tom, jak vyrobit tu nejchutnější cigaretu. To série Cesta šamana jde naprosto jinou cestou.
 

Právě čtu

 

Vasilij Mahaněnko: Úkol přežít

Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Cesta šamana.
Barliona. Virtuální svět narvaný k prasknutí monstry, bitvami a samozřejmě hráči. Miliony hráčů, kteří mohou dělat absolutně cokoliv – levelovat, bojovat proti sobě, strávit ve hře celý život a užít si každý moment. Stát se legendou. Jediné, co tvůrci hráčům neumožnili, je cítit fyzickou bolest. Ale každé pravidlo má svou výjimku. Pro vězně, kteří si do hry přišli odpykat svůj trest, se Barliona stala osobním peklem. Odsouzenců se totiž sláva a dračí zlato netýkají, zato vyčerpání a bolest jsou všudypřítomné. Neprávem uvězněný Mahan se ale odmítá vzdát i poté, co skončí zavřený v dole s mizivou nadějí na únik. Pokud se chce dočkat konce svého trestu, má jediný úkol: přežít.

 
Třicetiletý Mahan hacknul program a svůj trest si musí odpykat ve virtuálním světě, kde se stane horníkem. Ukáže se, že v dolech panuje přísná hierarchie a že je tu plno hráčů, kteří nikoho nenechají na pokoji. Mahan se bude muset sakra snažit, aby první dny vůbec jakž takž přežil. Naštěstí tu najde i přátelé a díky zkušenosti z virtuální hry, zná herní mechanismus, takže je už předem jasné, že tak úplně ztracený v herním světě není.
Strašně se mi líbí prostředí dolů, které je pro mě neokoukané. Úkoly, které tu Mahan musí plnit, nejsou nijak přemrštěné a vypadají asi takhle "pracuj a přežij". Žádné kosení monster, žádné veliké hádanky a žádné nablblé ženské postavy. Uf.
Jde o první díl série, a tak se s Mahanem seznamujeme. S Mahanem, herním mechanismem a tvorbou postav. A je to sakra dobré! Jsou tu padouši i kámoši a vše umocňuje ponurá atmosféra dolu, kam každý den všichni vězni fárají. Právě vyšel druhý díl, takže myslím, že o zábavu budu mít na pár dnů ještě vystaráno.
 
 
 

Kateřina Šedá, Aleš Palán, Lucie Faulerová: Brnox

Anotace z cbdb: Děti v Brnoxu se bojí much. Mladý klavírista Radek Bagar vyhrál několik mezinárodních soutěží. Bezdomovci v parku u Alberta navrhují rozdělení laviček: na některých by oni spali, na jiných by se provozovaly sexuální služby. Jeden z mála způsobů, jak se z vyloučené lokality dostat, je vstup ke svědkům Jehovovým. Mule straší v mnoha barácích v Brnoxu. Obyvatelé ubytovny Pohoda, která je nejlevnější v Brně, si pochvalují vstřícný přístup majitele. Pokud nemají peníze na svačinu, nepošlou rodiče své děti raději do školy. V ulicích Brnoxu roste řada léčivých rostlin. Čínský zemědělec si na nevyužívaném pozemku zřídil pole, kde pěstuje zeleninu. Podle deratizátora je výskyt štěnic v Brnoxu vzhledem k jiným brněnským čtvrtím zcela průměrný. Také černý odběr plynu nevykazuje zvýšená čísla. V rodinách se zde vaří řada romských specialit, romská restaurace však chybí. Při hraní fotbalu na ulici je třeba mít se na pozoru před projíždějícími auty.

Graficky velmi zvláštní kniha. Brněnská chudina (Brnox) je pestrá a má velmi různorodé názory na všechny věci. I na ty, které nezná. Občas mi přijde, že je Kateřina Šedá nebere úplně vážně, ale díky tomu mohou vznikat ty absurdní rozhovory, které v knize jsou.
Je to zábavné? Rozhodně. Je to poučné? To po první kapitole nedokážu posoudit. Ale je to brněnské a já se knížce budu víc věnovat příští týden v našem cestovatelském článku. A vypadá to, že to bude pěkná divočina.
 
 

 

Aleš Palán, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině

Anotace z cbdb: Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální zejména obě zpovídané ženy, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím již nestal.
Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán a snímky přispěl fotograf Jan Šibík.

 
Čte se to skvěle, ale zatím jsem (kromě Dagmar, která jediná mi přijde normální) narazila na samá divná individua, která se neuměla přizpůsobit životu ve společnosti - a proto se odstěhovala na Šumavu. Vyléčení feťáci, alkoholici, lidi bez domova, nepřizpůsobiví... Ano, jejich příběhy jsou určitě zajímavé, ale čekala jsem někoho víc normálního, kdo bude mít zajímavé názory a ne že věří na sílu klystýru a halucinogenní houby... Jsem tedy z knihy poměrně rozpačitá.
 
 
 
 
 

Dočteno

A teď si dáme tradiční Dočteno. Sice na konci dnešního článku, ale tentokrát jsem to potřebovala takhle přehodit, aby mi Právě čtu tematicky navazovalo na úvod.

 

Václav Miko: Prostituce v nacistických táborech

Anotace z cbdb: Aby nacisté upevnili svůj systém a minimalizovali vnitřní odpor, aplikovali násilné metody i proti ženám. Hitlerův věrný paladýn Heinrich Himmler do rozsáhlé strategie zakomponoval státem kontrolovanou prostituci jako součást mocenského a hospodářského zájmu. Prostitutky byly brány jako asociální zlořád, jenž představoval pro německý lid hrozbu, a ženy, které nesplňovaly představy nacistické ideologie, byly násilím sexuálně zotročeny a mnohé poslány nejen do nevěstinců pro vojáky Velkoněmecké říše, ale také do koncentračních táborů. Právě tam se běžně prováděly nucené sterilizace za pomocí vysokých dávek rentgenových paprsků. Experimentální potraty neznaly hranic a tisíce brutálních pokusů pod vedením Josefa Mengeleho vedly k bolestivé smrti. Své si prožili i homosexuálové a lesbicky orientované ženy. I když nacisté svému lidu kázali o mravnosti a hrdosti, ve skutečnosti sami činili úplný opak. V době jejich moci se tisíce žen a sotva dospělých dívek staly oběťmi různých forem sexuálního násilí, ponižování, znásilňování a mučení. Existovaly však tehdy i zvrácené formy rasového šílenství, kdy vybraní muži SS museli zplodit tisíce nových árijců v tzv. domech Lebensbornu s ochotně se nabízejícími ženami, které si vytyčily za povinnost porodit vůdci alespoň jedno dítě. Když však rozvoj nové populace nesplňoval požadovanou kvantitu, sáhli nacisté dokonce i k únosům blonďatých a modrookých dětí z celé okupované Evropy. Autor v této publikaci otevírá semknutou společenskou zvyklost, kterou dnes známe pod pojmem „tabu“.
Přes poměrně zbytečně pobuřující obrázek nabízí Václav Miko zajímavou analýzu nacistického vztahu k ženám. Na jedné straně matky, na straně druhé děvky. Obě skupiny měly ve společnosti své místo a všechny souložily s těmi samými muži.
 
Kniha je nejen napsána čtivě, ale obsahuje spoustu informací a fotek, které dohromady vytvářejí velmi zajímavou studii o ženách na německém území v první polovině 20. století.
O přítomnosti bordelů v koncentračních táborech jsem neměla tušení, ale vlastně by to nemělo být zas tolik překvapivé. Přes postel se dá manipulovat kdekým. Oceňuju i kapitolu o bachařkách, protože mě šokovalo, jak je možné, že některé z nich nejen že byly během norimberských procesů osvobozeny, ale dokonce se dožily v klidu a ve zdraví vysokého věku. Jo, historie je prodejná děvka...
 
 
 

Paolo Eleuteri Serpieri: Druuna 3

Anotace z cbdb: 3. kniha v sérii Druuna.
Po nekonečné pouti vesmírem se Druuna probouzí zpátky k životu. Všichni, které znala, jsou pryč a ani ona sama už si nemůže vzpomenout, kdo vlastně je a co dělá. A vzápětí se objeví podivné stvoření, aby ji odvedlo do hlubin země, do trosek plných bizardních mutantů a nebezpečných monster.
A tím problémy Druuny teprve začínají.
 Nádherná Druuna se vrací ve svých dalších erotických sci-fi dobrodružstvích. Najdete tu jak sedmý a osmý díl série, tak zatím zcela samostatný nultý příběh. Druuna je s každou knihou krásnější a krásnější!
Trvalo mi strašně dlouho se k Druuně odhodlat. Přece jen - je to sci-fi a to já moc nečtu (muhehe, bejvávalo - letos jsem přečetla tolik sci-fi jak nikdy).
Ale jakmile jsem se se ocitla v laboratoři s nahatou Druunou, rychle jsme si sedly a šly jsme spolu objevovat pravdu a svět.
Druuna stále nemá nijak pevnou dějovou linku a díky tomu, že se ráda odhaluje a ještě raději souloží, to asi nikdy nebude jiné. I tak mě ale Druuna (a teď nemluví jen o postavě, ale o celé komiksové sérii) baví. Je krásná a - jak se píše v anotaci - ta kresba je díl od dílu snad ještě krásnější a propracovanější.
Jsem ráda, že Serpieri nechal postavu Druuny tak naivní a nesnaží se čtenáři vnutit představu, že je Druuna superchytrá. Protože není. Druuna je zvědavá, odvážná, ale chytrá ne. A přitom není hloupá. No mé feministické já to rozhodně neuráží a jakmile vyjde další příběh, nebudu váhat a půjdu si ho přečíst.


No a to je tentokrát vše. V tomto článku žádné fotky nebudou. Ale zítra se chystám na tradiční pouť u nás v městečku, tak zkusím nějaké fotografie pořídit. Tak přeji krásný týden a čtěte!
 
 
 
 
 

You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz