Opět se hlásím po dvoutýdenní pauze. Jak něco naruší moji rutinu, je moje soustředění v háji. Tentokrát mi do psaní pondělního článku zasáhl státní svátek. Takže místo psaní jsem se toulala po Liberci a Ještědu. Bylo to moc fajn, počasí bylo ještě teplé (ano, i v Liberci), objevili jsme kočičí kavárnu a na Ještědu bylo chvíli i jasno. Kromě toho jsem minulý víkend ukončila svoji cyklistickou sezónu. A to na moje poměry velmi impozantně! Místo 16 kilometrů jsme se rozjeli a kolem Orlíku najeli rovnou 24 kilometrů. Moje nohy s tím tedy úplně nesouhlasily, ale taky jsem se jich na nic neptala. Naopak jsem zahájila zimní sezónu. Už jsem měla svařák i pečené kaštany. Začíná moje oblíbená roční doba.

Po dvoutýdenní pauze vás vítám o svého pondělního článku. K pauze jsem měla ten nejsladší důvod. Dovolenou. Vyrazila jsem do Skotska, jak vám mohl napovědět můj výběr literatury za poslední týdny. Takže dnešní článek bude ve znamení Skotska. Tak se pohodlně usaďte, nalejte si skotskou whisky nebo si alespoň představte, že za oknem prší, literární výprava do Skotska začíná. 

Začal podzim a s ním i nová divadelní sezóna. Vypravila jsem se hned na dvě divadelní představení, jedno byla klasika, kterou znám a miluju, a druhé byl risk. Klasikou myslím Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Tentokrát padla volba na České nebe, všechny hry tohoto souboru už jsem viděla na živo, ale dávám si druhé kolo. Bohužel jsou pánové v pokročilém věku a čas od čas některý zemře. Líbí se mi, jak se kolegové zemřelého herce na jevišti vypořádávají se ztrátou a vtipně a důstojně začlení vzpomínku do děje hry. Tentokrát se ve hře nově objevil "Weiglův kompromis", kdo hru zná, ví, že návrh sousoší Cimrmana na Malostranském náměstí měl jednu chvíli i variantu brod. A to je právě Weiglův kompromis: sousoší tvoří socha koně a zároveň na něm sedící Cimrman nezasahuje do tramvajových drátů.

Asi se těšíte na článek o mých přečtených knihách, že? Tak to vás (trochu) zklamu. Dočetla jsem jen jednu (mizernou) knihu. Ale! Měla jsme nostalgickou náladu, tak jsem během týdne zhlédla první díly seriálů, které jsem v uplynulých letech sledovala. Šla jsem na to abecedně, od 2 Socky po True Blood. Výběr seriálů byl čistě pocitový, přečetla jsem si název seriálu a buď jsem měla chuť si ho pustit, nebo ne. Došlo i na seriálovou legendu mého mládí Beverly Hills 90210. Ten seriál je přesně tak absurdní, jak se o něm vtipkuje. Škoda, že v prvním dílu není Dylan. Taky jste zbožňovali Dylana? Jeho jizvu v obočí a černé porshe... Po BH 90210 přišla na řadu Californiation. David Duchovny má takové charisma, že mu odpustím šovinismy. Ani tentokrát jsem nebyla zklamaná. Po "C" následovalo "Č". Čarodějky. Trojici sester Halliwellových je tak trochu brak, ale má to nějaké kouzlo (haha, chápete ten vtip, že?). Jeden díl stačil, znovu bych celý seriál sledovat nechtěla. Za písmeno "D" jsem měla dva kandidáty a zhlédla jsem oba. Dextera právě poslouchám jako audioknihu a je to právě on, kdo vyvolal moji nostaligickou seriálovou náladu. Dexter je skvělý hlavně díky titulnímu herci Michaelu C. Hallovi. Ten jeho úlisný úsměv a prázdný pohled mi učaroval. Druhé "D" je Dollhouse, geniální seriál Josse Whedona. Na Dům loutek bych se klidně podívala znovu, je to výborně promyšlený příběh s netradiční zápletkou. Pokud ho neznáte, tak doporučuji prozkoumat anotaci a komentáře na ČSFD. Další písmeno bylo G jako Galavant. Galavanta jsem taky milovala, ironické písně a vtipné shazování středověkých stereotypů mě bavilo před lety a baví mě i nyní. Opět seriál, který vám vřele doporučuji! Pak následoval notoricky známý seriál How I met your mother. Slabší varianta na Přátele, které miluju a sleduju několik let neustále dokola. Takže i HIMYM mám ráda. Je to asi jako zmrzlina Haagen Dazs slaný karamel versus jahodový Mrož. Srovnat se to nedá, ale když je nouze, i Mrož je fajn. Další seriál byl IT Crowd, snad nemusím říkat, že zde nemá kdo zklamat a já se párkrát zasmála i nahlas! A poslední seriál mého nostalgického vzpomínání byl True Blood. A zase jsem nebyla zklamaná. Přestože mi chyběla postava Erica Northama, která se v prvním díle neobjevuje, ale i tak jsem si to užila. A takhle jsem utrácela svůj drahocenný čas na čtení.

A týden je pryč a s ním i vedra k padnují. Jupí já jej. Ehm, no tak z uvedených citoslovcí je zřejmé, že nejsem fanynka horkého léta. V nechutně horkém sobotním počasí jsme si vyjeli na výlet, stihli se vykoupat v řece, nechat se poštípat komáry a skvěle si to užít. Navzdory tomu horku. Zbytek volných dní jsme řešili nemocnou kočku. Nebojete nic vážného ji není, ale to jí vysvětlit nemůžu a srdceryvné mňoukání mi opravdu... no, rvalo srdce. Díky této komplikaci jsem měla dost času, sice jsem ho úplně nevyužila ke čtení, ale i tak to pár stránek dalo. Kromě knih, o kterých vám napíšu níže v článku, jsem viděla dva díly z třetí série Příběhu služebnice. A já vám nevím, zatím moc spokojená nejsem. Odkládala jsem sledování nové řady, protože se mi nechtělo do drsného světa Gileádu, kde ženám za čtení sekají prsty a ono je to zatím takové poklidné. Ale nebudu házet flintu do žita, když nejsem ani v polovině série. Co mě naopak velmi mile překvapilo, byl seriál Dobrá znamení na motivy stejnojmenné knihy Terryho Pratchetta a Neila Gaimana. V knižní předloze je padlý anděl Crowley mnohem zajímavěji napsán než jeho kladný protějšek. Když jsem zjistila, že ho bude hrát David Tennant, kterého miluju jako Doctora Who, bylo jasné, že bude mým oblíbencem. Ovšem, že anděla Azirafala zahraje Michael Sheen tak bravurně, že ukradne Tennantovi značnou míru mého obdivu, jsem opravdu nečekala. Šestidílná minisérie je vážně výborná a má v sobě skryté narážky, jak na seriál doctor Who, tak na snamotné autory předlohy.