Po několikatýdenní pauze vás opět vítám u svého Dočtena. Připravte si něco dobrého (na fotce vlevo vidíte červené pomelo - ano, jsem v šoku, znám jen obyčejné pomelo a musela jsem si tohle vyfotit) a vrhněte se do čtení mého letošního prvního článku.
Vánoční svátky pro mě trvají od Štědrého dne až do prvního ledna. To jen tak na úvod, abyste věděli, jaké období myslím, když mluvím o Vánocích. Vím, že to z křesťanského pohledu není správné, ale tak čert to vem. Takže o Vánocích čtu tradičně stejné knihy, už jsem tu o nich psala, tak jen v rychlosti. Oba díly Nočního klubu (s přeskočením první návštěvy Nočního klubu pana Vrena a pana van Wriese) a Pýchu a předsudek. Pýchu a předsudek už jsem četla tolikrát, že jsem do svého vánočního opakovaného čtení zařadila i různé varianty na tento román. Letos jsem už v listopadu zhlédla divadelní adaptaci v Národním divadle. Bylo to moc povedené, ale trochu mi to sebrala chuť číst knihu znovu. Takže jsem si připravila knihu Longbourn.
Letos nějak ne a ne chytnout tu správnou vánoční náladu. Dárky mám nakoupené a zabalené. A nejsem s tím spokojená. Balení je bez nápadu, vlastně jsem v duchu minimalismu spotřebovala všechny zbytky vánočního papíru z uplynulých let. Pořídila jsme si další ozdoby na stromeček, aby nebyl polonahý jako vloni a stále bez nálady. Cukroví je upečené a já ani neměla chuť si k pečení pustit svoje oblíbené vánoční filmy a pohádky. Chtěla jsem si navodit atmosféru pečenými kaštany a svařákem. Kaštany mi stále chutnají a víno jsem vypila nesvařené a atmosféra stále nikde. Tak já vám nevím, kde dělám chybu. Asi to chce vážně svařák.
Čas od času se objeví moje posedlost určitými tématy a já
pak sahám po knihách, které o mojí zálibě píší. Jednou z takových fascinací
jsou dvě náboženské sekty. Svědci Jehovovi a Amišové pudí moji zvědavost a
nejsem nutně nakloněna jednou či druhou sektou pohrdat. Ač jsem zapřisáhlý
ateista, něco v odhodlané urputnosti věřících mě fascinuje. Nebo možná
právě proto, že nemám víru v nadpřirozeno, mě láká svět slepé oddanosti.
Podzim je tu! A já nemusím do školy...sice v září nemusím do školy asi třináct let, ale co, stále mě to těší. Co mě netěší, jsou davy dětí v ranním autobusu. Naštěstí už jsem se obstojně naučila číst ve stoje, v jedné ruce knihu, v druhé tyč a frčím do práce. O víkendu jsem toho moc nepřečetla, jen pár článků z magazínu Marianne. A dost jsem se u nich rozčilovala, jak může potvrdit nejen hous.enka. Ach jo, ženské lifestylové časopisy zkrátka nejsou pro mě. Ty "novinářky" prostě neumějí psát! Náladu jsem si zpravila v botanické zahradě na výstavě exotického ptactva. Papouškům moc do hovoru nebylo, což chápu, ty davy lidí je musely stresovat. Ale přesto jsem jedno zakřiknuté "ahoj" od loskutáka zaslechla. A papoušci byli krásní. Ale vás jistě spíš zajímá, co jsem četla, tak vzhůru na to!




