Dočteno podle hous.enky (44. týden)
11:00
Máme za sebou halloweenský týden a čeká nás dušičkový víkend. Je to zvláštní přelom v čase a začíná mi připadat, že je čas se zazimovat. Což by v mém pojetí mělo znamenat zvýšený příjem sušenek a dortíků a dostatek dobrých knih. Vítám vás u svého pátečního článku!
V úterý jsem vystála tříhodinovou frontu na dvacky v ČNB a po obědě jsem podnikla spanilou jízdu na adventní kalendáře v DM drogerii. Mám jen jednu takovou rychlofotku s mizerným osvětlením, ale vidíte na ní baleácký kalendář a úplně vpředu v červené tašce je kalendář s bio pochoutkami. Mám ráda tyhle déemkový kalendáře. Už loni mi baleácký dělal společníka a mini lahvičky jsem využívala po celý rok při cestování. Věřím, že podobné to bude s tím letošním. A na tom kalendáři s jídlem je skvělé to, že jednotlivé dny tvoří maličké krabičky, které se dají příští rok znovu naplnit. Miluju adventní kalendáře a jednou bych ráda od někoho dostala personalizovaný - maličké balíčky naplněné maličkostmi jen pro mě. No spíš to vidím tak, že budu podobné adventní kalendáře vytvářet pro své děti... Zatím si vystačím s těmihle kalendáři a už se těším, až je skoro celý prosinec budu otvírat a budu překvapeně koukat na to, co si v daný den otevřu za dárek. Ježiš, já jsem na tohle fakt úchyl.
A ve středu mě čekal halloweenský večírek s togaf. Stihly jsme vyfotit jen večeři, na kterou jsme si zašly, a pak mám až fotku filmu, na který jsme koukaly. Nějak jsme nestihly pořídit fotku všech dobrot, které jsme si pořídily.
Podnikly jsme spanilou jízdu na nedalekou prodejnu Lidl a odnášely jsme si dvě nadité tašky. A to ještě togaf měla doma dortíky a žloutkové cukroví (rakvičky), které k smrti miluju. Až umřu, chtěla bych být zasypána rakvičkovým cukrovím. Ooooh je to slast. A tyhle byly fakt výborné, protože chutnaly trochu exoticky - byly z dálného Ždírce, kde je peče nějaká paní, která se jmenuje jako togaf, ale není to togafina příbuzná. Prostě rakvičky a togaf jsou můj osud.
Jak je z fotky patrné, koukaly jsme na Halloween (z roku 1978) a moc nás nebavil. Nebylo to strašidelné, spíš směšné. Vidět to v deseti letech, asi z toho neusnu, ale dneska už mě to neohromil. Musím ale vidět ten nový remake. Je to remake, že jo? Nebo jen navázali na sérii? No mám v plánu to zjistit.
Druhým filmem, který jsme si pouštěly, byl horor Happy Death Day. Nakonec se ukázalo, že nejde ani tak o horor, jako spíš o hororovou komedii, takže letos jsme se u filmů nebály. Teď lituju, že jsme si nepustily Slender Mana. Věřím, že ten strašidelný bude. Inu příští rok vytáhnem těžší kalibr.
No a tenhle týden jsem moc nečetla. Respektive jen minulý víkend, kdy jsem v sobotu dotáhla jednu knihu a v neděli druhou (M. nebyl doma, tak jsem měla knižní pré).
Dočteno
Steven Rowley: Lily a chobotnice
Anotace z cbdb: Příběh o přátelství, který nás učí, jak žít a jak – znovu – milovat. Člověk Ted a fenka Lily jsou nejlepší přátelé. Lily je dvanáct let, což je osmdesát čtyři psích. Tedovi je čtyřicet dva, což je dvě stě devadesát čtyři psích. Ale na dvě stě devadesát čtyři nevypadá.
Každý čtvrtek spolu probírají, kteří chlápci se jim líbí. Neustále se přou, jestli se jim víc líbí Ryan Gosling nebo Ryan Reynolds a přes veškeré neshody si skvěle rozumí.
Každý čtvrtek spolu probírají, kteří chlápci se jim líbí. Neustále se přou, jestli se jim víc líbí Ryan Gosling nebo Ryan Reynolds a přes veškeré neshody si skvěle rozumí.
Když jsem si knihu kupovala, zrazovala mě P. ať ji nekupuju, ať to nechám být a nevrtám se v tom. Ale to mi zkrátka nešlo. Měsíc jsem Lily měla položenou na nočním stolku a bála jsem se jí. Respektive konce, který jsem zjistila hned při prvním prolistováním knihy.
A minulý týden jsem knihu otevřela, začetla se a vzpomínala. Na naše společné začátky i na ten konec. Jop, několikrát jsem během knížky brečela, ale myslím, že jsem tuhle knížku potřebovala. Vědět, že v tom nejsem sama. A nejsem. Ted byl na tom stejně. A já Teda potřeboval potkat. Takže díky, Stevne Rowley, že jsi nás seznámil.
Jinak by mě Ted asi trochu štval. Strašně si zpackal život a kromě Lily od sebe každého odehnal. Nedokázal se znovu nadechnout po zkaženém předchozím vztahu a neustále někam a před něčím utíkal. Utíkal i před Lilyinou chobotnicí - ten výlet na lodi Toužebné přání mě strašně mátl. Výlet trvá asi třicet stran a já až po půlce pochopila, o co vlastně jde. Nemám ráda takovéhle hrátky. Ale rozumím, proč to v textu bylo, a proto Stevenovi odpouštím.
Nevím, jestli si Lily ještě někdy přečtu, ale jsem strašně ráda, že jsem tuhle knížku potkala letos na podzim. Pomohla mi.
Simon Mawer: Skleněný pokoj
Anotace z cbdb: Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje nesmírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti.
Vila Tugendhat mě naprosto okouzlila. To, jak z ulice nevidíte nic než kus zdi a říkáte si, že tohle je sakra zklamání. A pak vejdete dovnitř a koukáte jak blázni. Všechno to sklo, chrom a obrovský prostor. Umím si představit, že bych v podobném domě žila. A taky si dovedu představit, že bych si v daném prostoru vymýšlela příběh, který by se tu mohl (ale taky nemusel odehrát). A to samé udělal Simon Mawer. Měl kulisy a vymyslel si herce. Jenže se dost inspiroval skutečnými postavami, kterou vilou doopravdy prošli, vykuchal je a vycpal je prázdnou slámou. Snažil se jim vdechnout život, ale herci pořád zůstali tak nějak prkenní.
První část - stavba vily a život mladých novomanželů Fritze a Elsie (snad se takhle jmenovali - po týdnu jsem zapomněla jejich jména) mi přišel fajn. Atmosféra předválečného Brna je tu vykreslena věrohodně a děj rychle odsýpá. Jenže pak se objeví ta vídeňská prostitutka a začne to směřovat někam jinam...
Druhá část mi přišla ještě divnější. Objevují se tu postavy nové (jakože moderní) a postavy předválečné, které dospěly a snad i trochu zmoudřely. Čekala jsem obrovský WTF moment, ale ten vlastně nepřišel. Teda v samotném závěru na prohlídce něco takového bylo načrtnuto, ale to mě nešokovalo.
I tak mě Skleněný pokoj bavil a díky vizuálnímu pocitu, který jsem při čtení zažívala, ho zpětně hodnotím poměrně vysoko. Je to skvělé čtení. Ta rádoby skandální hrstka sexu mě nepohoršila, ale přišla mi v tomhle případě zbytečná. Moc z textu trčí. Na další autorovy knihy se rozhodně ještě podívám.
Právě čtu
Celý týden ležím (no spíš s ní sedím, protože vleže usínám) nad druhým dílem Apokalypsy Z. A musím říct, že mě víc baví dějová linka na Tenerife s Lucíou, než ta akční část s hlavním hrdinou a Pritem. Víc vám napíšu příští pátek.
A mezitím si přečtěte nějakou hezkou knihu.
0 Comments