Naučná pohádka, ve které se naučná část nijak neskrývá. A přesto je to milý příběh o osamělém chlapci, který se spřátelí se slepicí. Prostředí ruského velkoměsta navíc dodává pohádce exotický nádech. A ilustrace jsou vážně krásné, propracované, velké a v temných barvách, které se hodí pro dokreslení podzemního království. Navíc se důležité části pohádky dějí v noci, takže i tady se hodí tmavě modrá barva a odstíny šedé, kterými jsou ilustrace nakresleny.

Tak já nevím... nevadilo mi, že je komiks bez textu, prvních pár stránek bylo moc fajn. Depresivní, ale srozumitelné. V dalším ději jsem se ale slušně ztrácela. Ti ptáci za prvé vypadali stejně a za druhé, jak nemluvili, tak jsem nevěděla, co je sen, představa, skutečnost... Takže za mě takový průměr, zajímavý počin, ale zázrak se nekoná.

Přísně logické rady Medvídka Pú jsou stále kouzelně (ne)smyslné. I Kryštůfek Robin, přestože je "starý", nakonec ocení jeho rady a poslechne Púa. Milá knížečka o tom, že i bláznivé a nelogické věci můžou pomoci v rozhodování o tom, co je v životě důležité. A knížka má navíc moc krásné ilustrace v tlumených barvách. Žádné křiklavé barvy, které by na sebe strhávaly pozornost, ale naopak jemný pastel, který nechává vyniknout příběhu.

Taková jednodušší variace na Špalíček pohádek. Vtipně rýmované nejznámější pohádky jsou povedené, ale zase to není nic moc originálního. Obrázky vypadají, jako by je kreslilo dítě, ke krátkým pohádkám se hodí, ale můj šálek kávy to zrovna není. Ale také nejsem cílová skupina. Jako dárek pro malé (ne)čtenáře to je ovšem ideální kniha.

Haruki Murakami: Komturova smrt

Anotace z cbdb: Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty…
Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás?

Román ještě nemám dočtený, ale zatím mě příjemně překvapilo, že v Komturově smrti Murakami šetří se svými oblíbenými tématy. Jsou tu, ale jen v malé míře nebo obměněny. Tak třeba jeho posedlost tajemnými ženami – v tomto románu je „ženě“ pouhých třináct let. Až obsesivní popis kuchařských triků je zde jen odbyt „připravil jsem si něco lehkého k večeři“. Pouze na pár místech si čtenář přečte přesný recept. Ani fixace na dámské uši zde není tak v popředí jako v předešlých románech. Některé otázky z anotace se v knize už vysvětlily, na jiné ale odpověď stále hledám. V každém případě je ale Komturova smrt krásně napsaná. Poetika Murakamových děl mě okouzlila před více než deseti lety a zatím se na tomto faktu nic nemění. Ráda se nechám unášet jeho úvahami o životě a ráda se ponořím do japonského stylu života. Obvykle nemám ráda rozsáhlé romány, ale je neoddiskutovaným faktem, že u Murakamiho platí, že obsáhlé romány jsou výrazně lepší než ty krátké. 

AUDIOKNIHA

Po měsících s audioverzí Mycelia jsem se díky OneHotBook vrátila na Zeměplochu.

Terry Pratchett: Čarodějky na cestách

Anotace z cbdb: Celé poslání se jevilo velmi jednoduché. Koneckonců, co těžkého je na tom, postarat se, aby si obyčejné služebné děvče nevzalo prince, zvláště když ho nechce? Jenže poněkud netýkavá a samolibá kmotřička sudička tak jednou rozhodla a na sňatku trvá. Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a Magráta Česneková chtějí ubohému děvčeti pomoci, a vydávají se proto na cestu do dalekého města Genovy. Háček je v tom, že kromě svých kouzel, založených především na hlavologii, s sebou mají pouze tajemné vúdú paní Gogolové, jednookého kocoura Silvera a magickou hůlku, která dokáže jediné - vykouzlit dýně. 

Slavíková si hlasy čarodějek natrénovala v předešlé audioknize Soudné sestry, takže její hlas suverénně zvládá rozlišování mezi ledovým hlasem Bábi Zlopočasné, pitvořením Stařenky Oggové a unylým projevem Magráty Česnekové. Obzvlášť geniální je pak projev mírně opilých čarodějek či citování staré čarodějné knihy. V druhé knize ze série Čarodějky se Slavíková odvážila více pracovat s hlasy – nejen s hlasy hlavní trojice čarodějek. Na můj vkus mluví Slavíková Magrátu až příliš pisklavě, naopak hlubokým hlasem genovské čarodějky mě paní Slavíková dostala. Stejně tak hlas zombie Soboty je úžasně mrtvolný. A hlasový projev kocoura Silvera proměněného v muže, protože o mluvě se nedá v tomto případě moc mluvit, je opravdu věrohodný. Kočičí mňoukání, vrčení i předení dokázala zakomponovat do vět velmi nápaditě. Nečte otrocky věty typu „vrr, vrau..“ ale opravdu zavrčí. Střet ciziny a dvou postarších čarodějek je také velmi vděčné téma. Zvlášť Stařenka Oggová a její „cizozemská“ mluva stojí za poslech. Zuzana Slavíková neměla snadnou práci, esperanto, kterým Stařenka mluví, by zamotalo hlavu i nejlepším lingvistům.

Hudební předěly i tentokrát výborně korespondují s tématem knihy. Optimistické tóny harfy a klavíru zní jako vypůjčené z nějaké známé pohádky.

A na závěr vám dám tip na divadelní hru. Je na motivy knihy, takže se to vyloženě nabízí. Východočeské divadlo v Pardubicích nastudovalo Kalibův zločin od Karla Václava Raise a moc se jim to povedlo. Kostýmy a hudba byly perfektní a skvěle doplnily herecké výkony. Obzvláště Kalibova tchyně byla naprosto příšerná, tedy ona měla být příšerná, takže to je poklona hereckému výkonu Romany Chvalové.
Těším se na vás zase za 14 dní. Tentokrát si neplánuji čtenářskou pauzu, ale dovolenou. Konečně v Praze začalo sněžit, takže se já, milovník sněhu, přesunu do slunného Španělska... Už jsem vám říkala, že nejsem dobrá v plánování? Inu, i tak se do Madridu těším, na Picassa, sangriu a tai-či.