Dočteno podle hous.enky (36. týden)

10:00

Znáte takové ty týdny, kdy ve vás doznívají zážitky týdne předchozího? Inu přesně takový týden jsem měla já. Měla jsem pocit, že musím minulý týden dospat, a proto jsem už někdy kolem deváté usínala u televize.

Ne že bych o něco přišla - věčně tam nic není. Včera jsme koukali na českou loutkovou Lajku. Začátek se mi líbil. Ne že by bylo hezké, jak je Lajka odtržená od svých štěňat, ale líbilo se mi zpracování a pojetí chudého Ruska 60. let. Dobře udělané bylo i to, co se dělo po odletu do vesmíru. Co mě donutilo film vypnout a znechuceně si odplivnout (oká, neplivala jsem, ale měla jsem k tomu hodně blízko), když Jurij Gagarin letěl do vesmíru, zkontroloval a upravil nějaké funkce své kosmické lodi a pak se šel vykadit do vesmíru. Fakt. Vykadit. Zezačátku jsme viděli stažené kalhoty a holou řiť a pak jsme dostali zásah přímo z černé díry. Proboha! PROČ??? Jak to celé dopadlo a co z Jurije vylezlo, už nezjistíme, protože něco takového nemám zapotřebí. Miluju blbý béčkový/céčkový/.../zetkový filmy, ale tohle... tohle byla Lajka, proboha!

Jinak jsem o víkendu konečně protřídila svou zásobu kosmetiky. A je to dobré, vypadá to, že si zase můžu koupit nový sprchový gel. Ještě mi jich pět zbylo, ale víte jak: pět sprcháčů je během chvíle pryč a co pak, že jo?

Naplnila jsem nepoužívanými nebo starými výrobky plný koš. A zároveň jsem vyprázdnila poměrně velikou krabici pod postelí, kam bych teď mohla dávat knížky. Teda... pokud tam nebudu opět ukládat kosmetiku... Ne, zkusím to tentokrát udržet na uzdě. Nebude to snadný, blíží se Dny Marianne, muhehe.

No a do třetice událostí, které se mi přihodily v uplynulém týdnu musím zmínit Ejmy. Najednou začala napadat na zadní packu. A protože před pár lety měla utržený kolenní vaz, říkala jsem si, že je to celé pěkně v - - - - - -, protože je jí třináct a narkóza by pro ní byla zátěž. Naštěstí se ukázalo, že má něco vraženého v pacce (chápejte: kulhat jsem ji viděla v noci, ráno jsem zjistila skutečný stav věcí), takže jsme ve středu odpoledne jeli k veterinářce, která sice v pacce nic nenašla, ale dala nám antibiotika a já doufám, že Ejmy bude v pohodě. Už zas řádí na zahradě jak bláznivá, tak snad je to už dobrý. Takže vlastně konec dobrý, všechno dobré.

A teď už k přečteným knížkám, kterých tentokrát bylo o trochu méně než minulý týden. Holt už zase chodím do práce no.

Dočteno

Lucie van Koten: Život podle Lucie

Anotace z cbdb: Po maturitě se známá blogerka vdá za holandského učitele a vědce, stěhuje se s ním do Florencie a doprovází ho Evropou. Do Čech se vrací zcestovalá, ale neukotvená. Krach manželství jí mění život, ale musí jít dál. Minulost je totiž třeba brát s humorem, přítomnost se sebeúctou, budoucnost s vděkem… a vždy u toho skvěle vypadat!

Třicetiletá Lucie van Koten píše už několik let blog Život podle Lucie. Většinou píše o bio kosmetice a o svém manželovi, kterého láskyplně nazývá Holanďanem. Asi před rokem zveřejnila článek o tom, že se s Holanďanem před nějakou dobou rozešli a teď se rozvádějí. Bylo to překvapení - jak už to tak u rozvodů bývá - protože ti dva vypadali, že spolu budou pořád. Po nějaké době Lucie ohlásila knihu a já jsem věděla, že si ji budu chtít přečíst.

Kniha je rozdělena do tří částí. V první píše Lucie o svém dětství, ve druhé o Holanďanovi a ve třetí o životě po Holanďanovi. A právě to třetí dějství mě oslovilo nejvíc. Nejen že se autorka vyrovnávala s odchodem někoho velmi blízkého, ke komu patřila, ale zároveň našla nový vztah, který jí vzal pevnou půdu pod nohama. Bohužel v tom špatném slova smyslu.

Nechci nic moc z knihy prozrazovat, ale musím sem napsat, že i Lucie razí teorii, že na každou ženu někde čeká chlap, který ji naprosto rozloží, aby se ona sama pak musela znova poskládat. Jsme pak už jiné. Ne lepší, ne horší, ale víme, kde máme hranice, kam už nikdy nikoho nepustíme.

Velmi čtivě napsáno a je na tom strašně cítit, jak to nejlepší na celé knize se naznačuje ve druhé části a vrcholí v části třetí.

Daniela Kapitáňová: Vražda v Slopákově

Anotace z cbdb: Slopákov je nenápadné, zastrčené slovenské městečko, a přece se v něm sejdou nejbystřejší mozky světové detektivní literatury. Nechybí slečna Marplová, věčně pletoucí něco růžového, Sherlock Holmes, komisař Maigret, poručík Colombo, Mulder a Scullyová, Hercule Poirot, major Zeman či Dempsey a Makepeaceová. Zavede je sem záhadami obestřený případ vraždy významného slovenského spisovatele Pravdy. Kdo je vrahem? Co znamená symbol, který oběť nakreslila před smrtí? Kdo byla záhadná postava zahlédnutá v době činu? Prostředí, kde se nacházejí, se zdá příliš obyčejné, a přece každý z geniálních mozků má to svoje řešení. Kdo z nich případ rozluští a nepřijde tak o slávu a renomé?

Ve Slopákově byl zavražděn pan Pravda a dvanáct celosvětově uznávaných detektivů (nebo týmů) přijíždí na Slovensko objasnit tuhle záhadnou vraždu. Že to nebude snadná práce, je jasné na první pohled. Každý z detektivů přijde s novými objevy v případě a vypadá to, že se pravda někam ztratila. Jak tohle může dopadnou?
Výborné a zase výborné. Daniela Kapitáňová má smysl pro ironii hraničící s černým humorem a mě její knihy baví. Bavila mě před lety její Kniha o hřbitově a neméně mě bavila Vražda v Slopákově. Postavila uvěřitelné kulisy a na jeviště přizvala výborné herce. Nejvíc se mi líbilo vyšetřování Muldera a Scullyové a Herculea Poirota. Asi dva detektivy jsem neznala, ale Kapitáňová je popsala tak, že už bych jejich styl vyšetřování poznala. Naprosto mi vyhovovalo menší množství postav spojených s případem. Nerada se v detektivkách ztrácím.

Kniha to není nijak rozsáhlá a pokud čtete klasické detektivky nebo se rádi bavíte, s chutí se do ní pusťte!

Právě čtu

Vasilij Mahaněnko: Kartosský gambit

Anotace z cbdb: 2. kniha v sérii Cesta šamana.
Barliona. Virtuální svět narvaný k prasknutí monstry, bitvami a samozřejmě hráči. Odsouzený hacker Mahan se po odpracování první části svého trestu v barlionských dolech dostává do hlavního herního světa a konečně může se svou postavou šamana plnit úkoly v naději, že vydělá dost virtuálních peněz na své velmi reálné propuštění. S nepopulární třídou postavy i povoláním klenotníka jsou ale nové začátky těžší, než se zdají. Zdánlivě nezajímavá zapadlá vesnička ukrývá podezřele silná monstra i další indicie k sestavení legendární Karmadontovy šachovnice. A zatímco se velké hráčské frakce pokouší urvat co nejvíc prestiže a vzácných předmětů, Mahan zjišťuje, že se celý herní svět Barliony mění od základů: dlouho udržovaná rovnováha „dobrého“ a „temného“ císařství se hroutí, na scénu nastupují nové scénáře i herní mechanismy a NPC se nechovají jako pouhá NPC. Zdá se, že Korporace na své hráče chystá něco velkého…

Hohooo našla jsem žánr svého srdce! LitRPG! Opět se vracíme do Barliony a se šamanem Mahanem, který opustil železné doly, kde trávil část svého trestu, který dostal za hacknutí kanalizací v reálném světě, a ocitl se v malé vesnici, kde už má částečně povolený pohyb a vůbec je to takové volnější.

Naprosto mi vyhovuje, že tu není žádná romantická linka a že to není jen o kosení nestvůr, ale Mahan tu plní různé úkoly a odhaluje čtenářům pozadí celé hry.

James Dashner: Labyrint. Útěk

Anotace z cbdb (zkráceno): 1. kniha v sérii Labyrint.
Všechno se změní...
Když se Thomas probudí ve výtahu, nepamatuje si nic než své křestní jméno. Nemá žádné vzpomínky na rodiče ani na domov a netuší, jak se dostal tam, kde je. Jeho paměť je prázdná.
Není však sám. Když se výtah otevře, Thomas zjistí, že má kolem sebe chlapce, kteří ho uvítají na Place, širokém prostranství uzavřeném vysokými kamennými zdmi.

Před (asi) dvěma lety jsem viděla druhý díl, pak jsem zpětně dokoukala první a když nedávno byl třetí, koukla jsem i na něj. A protože jsem měla chuť na nějakou knihu z žánru YA literatury, šáhla jsem tentokrát po Labyrintu, který jsem měla v plánu už od dob druhého dílu.

A zatím mě to moc nebaví. Moc postav, moc jmen, málo vztahů a pozadí kolem. Já vím, že se to zlepší, až SPOILER odejdou z Labyrintu. Ale... ale zatím mě Labyrint moc nebaví a ráda u něj po večerech usínám.

Dočteno podle hous.enky (36. týden)