... togaf ...

Pianista z Varšavy

8:26


Knihou na únor se v čtenářském kroužku čbdb stala kniha Pianista. Já jsem z toho velkou ranost neměla, protože jsem hlasovala pro jinou knihu. A Pianistu jsem viděla zfilmovaného. Nakonec jsem ale po přečtení nadšených komentářů i já sáhla po této útlé knize. Při čtení se mi vybavovaly scény z filmu a Wladek měl stále ušlechtilou tvář Adriana Brodyho. Fotografie uprostřed knihy mi tuto romantickou představu trochu pokazily, ale to nic nemění na tom, že kniha stojí za přečtení, i pokud už jste viděli film.

čtenářský klub

Éric Emmanuel Schmitt: Deset dětí paní Ming

9:00


    Uplynul další měsíc a my se tu scházíme u dalšího článku z našeho čtenářského klubu. Čtenářský klub se nám teprve rozjíždí a dnešní knížka je po Armadě Ernesta Clinea teprve druhá, kterou jsme společně četly. Takže vítejte v našem čtenářském klubu!

     Tentokrát jsme si vybraly knížku Érica-Emmanuela Schmitta Deset dětí paní Ming. Zejména proto, že nad Armadou jedna z nás plakala skoro týden a Paní Ming má necelých 90 stran. Navíc jsme obě od Schmitta četly Pana Ibrahima a květy koránu, takže jsme tušily, že by to mohlo být docela fajn. Ano, můžete namítnout, že s Armadou to bylo minule podobné (obě jsme četly Ready Player One a byly jsme nadšené a dál... no mrkněte na článek k Armadě). A měli byste pravdu, protože ani Deset dětí paní Ming pro nás obě nebylo trefou do černého.

Éric-Emmanuel Schmitt: Deset dětí paní Ming

"Pravda je lež, která se nám nejvíc líbí." (s. 79)
Anotace z cbdb: Paní Ming neustále mluví o svých deseti dětech, které žijí na různých místech rozsáhlého území Číny. Je to možné v zemi, kde je povoleno mít pouze jedno dítě? Obešla nějak zákon? Vymýšlí si nebo je snad šílená? A co když se nejedná o imaginární potomky? Co když doopravdy existují? Jaké tajemství skrývá nenápadná a tichá paní Ming?
    Začněme vzhledem knihy. Vidíte, že jsem četla knihu bez obálky, takže by bylo fér vás seznámit i s tím, jak obálka vypadá. K tomu se samozřejmě dostaneme dále, ale napřed musíte vidět obálky původní, tedy francouzské:
     Nejsem si jistá, která z těchto dvou obálek je starší, ale začnu touhle kreslenou, která se mi líbí.
     Co se mi líbí mnohem méně je originální název knihy: Les dix enfants que madame Ming n'a jamais eus (do češtiny volně přeloženo jako Deset dětí, které paní Ming nikdy neměla).
    No rozumíte tomu? Je to jako by Vám někdo na obálku Psycha napsal, že to udělal Bates - prostě přijdete o veškeré tajemno, dohady a spekulace, které knihu musejí (v případě paní Ming by měly) provázet.
   Pak se totiž úplně mění vaše vnímání celého textu a kdybych otvírala knihu s touhle obálkou, tak si opravdu nejsem úplně jistá, co bych vlastně čekala.
   Říkáte, že chcete vidět tu druhou francouzskou obálku? Voilá:
    Tahle verze obálky mi díky té čínské panence asi sedí trochu líp. Zřejmě bych se domnívala, že paní Ming bude v téhle knížce poněkud šílená, protože zřejmě žádné dítě nikdy neměla a možná dokonce vozí v kočárku jen hadrové panenky!
     Jaká je pravda? Opustíme na chvíli knižní obálky a seznámíme se lépe s paní Ming.


    Paní Ming je postarší poměrně příjemná a velmi chytrá paní, která dělá toaletářku v jakémsi hotelu v Číně. Hlavní hybnou silou příběhu je ale vypravěč: muž ve středních letech, který jede do Číny uzavřít jakýsi obchod v továrně na panenky (kde mimochodem paní Ming kdysi pracovala). Při jedné večeři v hotelu si chlapík musí odskočit a seznámí se s milou paní Ming, která mu začne vyprávět o svých deseti dětech. Chlapík je poněkud zaskočený, neb v Číně panuje tvrdá politika jednoho dítěte: můžete mít v rodině jen jedno dítě, porodit/vychovávat více dětí je tabu.
    V průběhu času se  vypravěč na stejném místě s paní Ming několikrát zapovídá a ona mu pokaždé vypráví krásné životní příběhy jejích deseti dětí.
    My už tedy díky Francouzům víme, že paní Ming deset dětí neměla, ale to, jak to s nimi bylo, si musíte přečíst sami. Nechceme tady totiž moc prozrazovat, protože právě ten moment, kdy se dozvíte, jak to s těmi dětmi je, je pro mě jeden z nejlepších okamžiků celé knihy. Myslím, že mi to rozseknutí trochu připomínalo Amélii z Montmartru, film, který si dokážu pouštět pořád dokola.
    Pro mě nebyl ani tolik zajímavý děj nebo jednotlivé vypravování o dětech, kdy každé mělo trochu jiný životní osud, ale zejména to bilancování na hraně pravdy a lži. Například když syn Šuag pronáší ústy paní Ming tato slova:
    "Proč lidé nesnesou pravdu? Zaprvé proto, že je pravda vždycky zklame. zadruhé proto, že pravda často nemá význam. Zatřetí pravda nevypadá moc věrohodně, většina lží zní mnohem lépe. Začtvrté pravda zraňuje (...). Ticho je přítel, který nikdy nezradí." (s. 68)
     Proto si myslím, že Deset dětí paní Ming rozhodně není žádná povrchní knížka o tom, jak v Číně nemůžou mít víc jak jedno dítě. Respektive ano, na první pohled je knížka přesně o tomhle, ale toho, co nabízí čtenářům, je mnohem víc.

PS: Způsob, jakým vyřešil vypravěč svůj život mě sice dojal, ale neumím si představit, že by to opravdu takhle nějaký muž pojal...
/hous.enka/



Hous.enka už více méně popsala, o čem kniha Deset dětí paní Ming je, a já se nechci opakovat. Navíc bych to asi nesvedla tak hezky podat jako ona. Jsem totiž ta, kterou tato kniha zklamala. Zdá se, že se v našem čtenářském klubu nejen míjíme vkusem, ale ještě se střídáme ve zklamání.


Od Érica Emmanuela Schmitta jsem četla nejen Pana Ibrahima a květy koránu, ale celou jeho sérii o neviditelném. Úžasná série zabývající se v každé novele jiným světovým náboženstvím a tím nejlepším z něj. Zároveň má každá kniha silný emocionální příběh. První díl cyklu je tedy Pan Ibrahim a květy koránu, děj se točí kolem starého Araba a mladého Žida. Dále do této volné řady patří Noemovo dítě o katolickém knězi a židovském chlapci, Oskar a růžová paní je o umírajícím chlapci a jeho hledání Boha. Poslední díl je Zápasník sumó, který nemohl ztloustnout a o šintoismu. Všechny díly mě dojaly a zanechaly ve mně hluboký dojem. A pak přišla paní Ming.

Díky bohům, že český překladatel vynechal ten spoiler z názvu knihy, protože by hrozilo, že tuto útlou knížku nedočtu. Fantazírování toaletářky (kouzelný název pro hajzlbábu) mě iritovalo, a i když jsem místy cítila smutek, nad zvrácenou politikou jednoho dítěte, nedokázala jsem se do vyšinuté paní Ming vcítit. Naopak vypravěč mi byl sympatický a i poté, co jsem ho mohla více poznat, jsem ho alespoň chápala. A pak přišel závěr…mno, jasně, vypravěčovu chování by snad neuvěřila ani čtrnáctiletá holka, která miluje jednorožce a Twilight!

Knihu na příští knižní klub musíme opravdu důkladně promyslet!
/togaf/

Závěrem tedy chceme říci, že jakmile vymyslíme nějakou zlomovou knihu, která by náš čtenářský klub významně posunula, dáme vám vědět.

čtenářský klub

Ernest Cline: Armada

14:48

    Vítám vás u historicky prvního článku v našem čtenářském klubu. Před měsícem jsme se togaf a já dohodly, že do 30 dnů přečteme Armadu a otevřeme jí tak náš dlouhodobý projekt čtenářského klubu, kdy bychom s vámi (a proto budeme rády, když se k nám třeba už příště přidáte) chtěly přečíst a prodiskutovat jednu konkrétní knihu.
     Armadu jsme vybraly z toho důvodu, že jsme obě byly neskutečně nadšené z debutu Ernesta Clinea Ready Player One. Nejen že je totiž RPO skvěle napsaná, má dobrou myšlenku a sympatického hlavního hrdinu, ale hlavně je to knížka přímo nadopovaná naším dětstvím a mládím: filmy, muzikou, hrami. Ač jsme se snažily si to vzájemně nepřiznat, od Armady jsme čekaly podobný zážitek...



     Nakonec se ukázalo, že Armada byla perfektním pokusným králíkem pro náš čtenářský klub, protože naše názory na knihu se diametrálně liší.
     Obě jsme knihu otevřely začátkem ledna. Togaf ji přečetla víceméně během dvou dnů, já jsem nad ní dlouhodobě ležela do včerejška. A protože ji tedy togaf dočetla jako první, pustíme ke slovu nejdříve ji:


Hodnocení togaf

    Na Armadu jsem se těšila jako školák na prázdniny. A naštěstí jsem nebyla zklamaná nebo aspoň ne příliš. Ready player one je jen jeden, ale Armada je důstojným druhým dílem. Cline potvrdil, že psát prostě umí a není autorem jednoho bestseleru. To, co jsem si v RPO zamilovala, zůstává i v Armadě, tj. popkulturní odkazy na kultovní snímky a písničky. Opět mě ani v nejmenším nerušilo, že jsem počítačovými hrami nedotčená. Cline totiž zápal pro hru umí tak dobře popsat, že jsem si dokázala představit, jak velké kouzlo to pro hráče může být. Nicméně virtuální realita není nic pro mě, můj ubohý mozek má co dělat, aby pobral tu běžnou realitu a ještě se vyrovnal s mým podvědomým. Nesmím ho zatěžovat. Ale zpět k Armadě.


    O co tedy v druhém Clineově románu jde? Zack miluje počítačové hry, jeho otec zemřel rok po jeho narození a asi byl krapet blázen do konspiračních teorií. A pak se začne odehrávat sen všech hráčů – z oblíbené hry je realita a Zack se má účastnit mise proti zlotřilým emzákům. Jasně, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Karty jsou rozdány (nebo v tomto kontextu spíš – PC je zapnuto) a může se začít s hrou!


     Zack byl hrdina podle mého gusta, zastával se slabších, měl svoje špatné vlastnosti, ale i přes ně zůstával sympaťákem a byl zdravě skeptický. Já jsem té Obranné alianci Země moc nevěřila. Pro vojáky a jejich slepé poslouchání rozkazů nemám (v knihách) moc pochopení a Zack se choval přesně tak, abych se s ním mohla ztotožnit. Vedlejší postavy byly taky úžasné, i když se v románu jen mihly, zůstávaly po nich skvělé hlášky. Zvlášť jsem si oblíbila oba Mikey. Dokonce se mi líbilo i poděkování, což je část knih, kterou obvykle jen přejedu očima, často je to totiž výčet neznámých jmen. Cline ale i takový výčet dokáže napsat čtivě. Prostě Armada je úžasná. A Cline taky.


    A na závěr jedna věta jako ukázka, proč si tu blahem slintám do klávesnice:
„Mise, při který máš vyhodit do luftu Hvězdu smrti, zatímco na tebe útočí dvě borgský krychle a ty se pohybuješ v poli asteroidů?“ Chápete tu úžasnou směs Star wars a Star treku? To je prostě…uááá!!!


Hodnocení hous.enky

    Musím se k togaf přidat: uáááá! Něco takového jsem dlouho nečetla. A to jakože opravdu dlouho, protože Batmana jsem vzala do ruky naposledy někdy v září při služební cestě do Olomouce (zdravíme Olomouc!). S Armadou jsem na tom byla podobně. Hned zkraje ledna jsem ji poprvé otevřela a nedařilo se mi začíst. Což je naprosto v pořádku, někdy bývají rozjezdy delší. Jenže pak šla Armada na 14 dnů k ledu a velmi obtížně se mi k ní vracelo.
     Myslím, že problém není v tom, jak je kniha napsaná. Srší z toho nápady, narážky i nerdovství od první stránky. Problém - a to naprosto zásadní - mám s popisem vesmírných bitev. A že jich tam bylo! Armada je pro mě ztělesněním toho, proč nechci číst sci-fi knihy, proč nehraju sci-fi hry a proč nesleduju sci-fi filmy.
     Jakože boj mezi emzáka a Zemí? Jakože narážky na vesmírný lodě v seriálech a filmech? Jak mám vědět, jak vypadá Hvězda smrti? Cline příliš spoléhá na to, že jeho čtenáři jsou fanouškové daného žánru. Měla jsem s tím zkrátka ohromný problém a donutil mě to dočíst snad jen ten termín našeho čtenářského klubu (a togaf, která mě příšerně seřvala, když jsem řekla, že to nechci dočíst).
    Dějová linka s nerdem Zackem se mi zamlouvala. Zack je looser, co žije na předměstí úplně obyčejný život se svojí matkou (bez otce, protože ten ze Zackova života záhy zmizel), chodí do školy, hraje hry a pracuje v krámku s hrama. To bylo fajn a podobný základ opuštěného dítěte - samotáře najdete i v Ready Player One. Jenže jakmile Zack upustí klíč na pneumatiky, jde to celé směrem, který se mi nedařilo skousnout.
     Mými oblíbenými postavami jsou Číňan Čchen, který vůbec neumí anglicky a komunikuje jen přes překladač, a Lex, která hackne i vaše analogové hodinky. Dobře napsaná je i postava Zackovy matky, která řeší vážné věci u večeřosnídaní.
     A přidám i citát, který podle mě vystihuje to, proč se mi to tak špatně četlo: "Letky Glaivů prováděly opakované útoky na opancéřovaná vrata zasazená do země, nalétávaly na ně v těsných formacích po čtyřech až pěti a během sestupu je zasypávaly plazmovými bombami." (s. 158) Myslím, že mám despekt k plazmovým bombám. Jo, plazmové pušky, které tak ráda používám ve Falloutovi, to je něco jiného. Bomby mi přijdou strašně abstraktní.
     Takže virtuální svět je pro mě naprosto skvělý zážitek, ale prosím příště upustit od vesmírných válek.


PS: Na koláži vidíte obálku českého vydání, obálku původního (anglicky psaného) vydání, slovenského vydání a poslední je další návrh na americkou obálku.

čtenářský klub

Čtenářský klub

9:16

     Zdravíme Vás ze zasněžené Prahy do zasněžených Čech (eventuálně tam, kde se zrovna nacházíte). Dnes bychom vám rády představily jeden z našich dlouhodobějších projektů, a tím je Čtenářský klub.






    Rády bychom vám každý měsíc nabídly knihu, kterou si v daném měsíci přečteme. Nemá to být žádná šikana a nucení ke čtení. Jde spíš o to rozšířit si obzory a přečíst si knihu, ke které byste se třeba nedostali, protože leží mimo váš obvyklý okruh čtenářského zájmu.
    Knihy chceme vybírat napříč žánry, světadíly i časem. Rády bychom vám nabídly knížky, které jste třeba vynechaly při své školní povinné četbě (veřejně přiznávám, že Babičku jsem nikdy nedočetla a Máj jsem ani číst nezačala), nebo takové knihy, o kterých se mluví, ale málokdo je četl.
    Náš čtenářský klub bychom rády vedly jako místo, kde se jednou za měsíc sejdeme a vzájemně probereme tu kterou knihu.


A která kniha to bude tenhle měsíc?




     Jde o dobrodružné sci-fi a mělo by být plné odkazů na literaturu, hudbu nebo třeba počítačové hry.
     Vybraly jsme Armadu od Ernesta Clinea. vybíráme ji naprosto zištně, protože je to  kniha, kterou máme doma v knihovničce od Vánoc a na kterou se obě hodně těšíme.


Anotace: Zack Lightman tráví většinu času sněním. Život přece nemůže být tak nudný. Jednoho dne musí dojít k nějaké fantastické události, která naruší monotónnost Zackovy existence a vrhne ho do neuvěřitelného dobrodružství. Třeba by mohl zachraňovat zemi před útokem mimozemšťanů, jako to dělá den co den, noc co noc ve své nejoblíbenější videohře Armada. Ale hra je hra a realita je realita. Ta Zackova ho zatím posílá jako každé ráno do školy. Až na to, že toho dne přistane před okny té jejich létající talíř… jako vystřižený z Armady. Invaze vetřelců je skutečná. A Armada vlastně nebyla jen obyčejná hra. Tady a teď má Zack šanci stát se hrdinou. A taky pochopit konspirační teorie svého otce, kterého pokládal za šílence.


Doufáme, že to bude stejně dobré jako Ready Player One, u kterého jsme slintaly blahem.




Zbývá poslední detail: Přidáte se k nám a budete číst Armadu?




/hous.enka/





Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz