Jaro letos asi nebude a v létě já čtu minimálně. Takže ano, zase jsem toho moc nepřečetla. Ale ono to nejde, slunce zákeřně láká ven a venku já nečtu. No a tak jsem se toulala po jižních Čechách a odpočívala. A sem tam přelouskala obrázkovou knížku.
Hezké dubnové pondělí. Letní počasí mi opět překazilo čtecí plány, nemám ale sílu se na něj zlobit. Místo čtení jsem se toulala rozkvétajícím městečkem Třešť, tancovala na skvělém Ptačím bále v Tančírně a bohužel také spala s migrénou. Ale nějaké ty knižní informace pro vás mám:
Jaroslav Beznoska: Epos o panáčkovi
Epos o panáčkovi jsem zatím nedočetla, vlastně s tím
ani moc nespěchám, užívám si netradiční metafory a zamotaný děj. Začíná mě
hodně zajímat, jak město, ve kterém se děj odehrává, funguje. Taky se vám
stává, že po čase zapomenete děj nějaké knihy, ale jedna jediná scéna se vám
vryje do paměti? Myslím, že tu svou nezapomenutelnou scénu jsem
v Panáčkovi už četla. Nástin scény: Luxusní nákupní pasáž, pozvracený
hlavní hrdina a jeden ranař…to, co spolu vyváděli na veřejnosti, je vskutku
originální.
Moje pocity z novinářky Andrey získaly opodstatnění. Je
to mrcha. Z dalšího čtení jsem totiž zjistila, že je to prsatá blondýna.
Je to sice klišé, ale prsaté blondýny nemá ráda žádná ženská, ne? Myslím, že
ani prsaté blondýny nemají rády ostatní prsaté blondýny (ale to je spekulace, nejsem
prsatá blondýna). Naštěstí je tu ještě tmavovlasá Lucie. Sice je tak trochu
mrtvá, ale s ní se dokážu identifikovat lépe (teda né, že bych byla femme
fatale španělského typu, navíc mi nesluší červená, ale co už).
Ilustrační foto: modelka z Victoria Secret a Megan Fox.
Příště vám třeba představím dva hlavní hrdiny, jak si je představuje moje fantazie…možná.
Před nějakými patnácti lety jsem tuto knihu (a vše ostatní,
co v té době od Fulghuma bylo k dostání) milovala. Teď přišel čas, pustit si audioknihu. Bohužel už mi jeho
fejetony nepřijdou tak originální a přeplněné inspirujícími myšlenkami. Stále
se mi líbí Fulghumův přístup k životu, jen už nejsem tak otevřená jeho
optimismu. Nicméně to bylo opět krásně namluvené, tentokrát jsem se těšila
hlasem Jiřího Hrubého.
Zdeněk Jirotka: Saturnin
Saturnina miluju, viděla jsem film, divadelní hru a
samozřejmě četla knihu. Tak už mi zbývalo jen si knihu poslechnout. A opět je
to úžasné. Poslouchám verzi namluvenou Oldřichem Víznerem a to je prostě slast.
Už se opakuji, já vím, prostě pro audioknihy jsem se nadchla. A tentokrát je to
vážně skvost, román, který je jeden z mých oblíbených, namluvený hercem,
který v hrál Saturnina ve filmové /seriálové verzi…chápete, ne?
John Maddox Roberts: SPQR I., Královský gambit
Zatím jsem s Královským gambitem moc nepokročila, je to
dobrá knížka, ale nemám moc čas. Tak snad se to brzy změní. Možná si ji vezmu
do vlaku, to je má univerzální odpověď na knihy, které čtu podezřele dlouho.
Možná bych si mohla do vlaku vzít i Korespondenci V+W. Začínám mít strach, aby
mě tato komická dvojce nezačala strašit ve snech…
Petr Voženílek: Ty zmije
Čekala jsem vtipně pojatý text a dostala jsem fascinující
odbornou přednášku. Opět jsem se přesvědčila, že pokud někdo mluví či píše o
něčem, co opravdu miluje, je to radost poslouchat/číst. Ke zmijím a hadům
obecně mám dost laxní přístup. Nehnusí se mi a nemám moc příležitost je potkat,
protože les není moje oblíbené místo. A přesto jsem se u čtení bavila. Zvlášť u
Zbyňkova obličeje pokrytého zmijími exkrementy. Nebo sedmnáctiletý Honza a jeho
pokus s jedem. Voženílkův popis těchto plazů mi připomíná moje milované
kočky – zmije i kočka se tváří jako krvežíznivá šelma, ale nakonec nic hrozného
nezpůsobí, maximálně naštvaně zasyčí a zdrhne. Rády se vyhřívají a občas se
chovají náladově. Samozřejmě si nemyslím, že zmije nejsou nebezpečné, to jen
z autorova psaní je znát láska k hadům. Viz citát ze strany 22: „Ta dvě uštknutí jsem bral jako přátelský polibek.“
Hezký duben plný skvělých knih vám (i sobě) přeji!
Dnes se s vámi podělím o tipy na knihy, které mají
netradičního vypravěče. Jde o směs knih, které mi přišly výborné i průměrné,
ale v paměti mi zůstaly právě kvůli vypravěči. Při procházení seznamu
přečtených knih jsem zjistila, že tomuto zadání odpovídá víc knih, než jsem si
myslela. Takže výběr je čistě namátkový, abych vás nezahltila. Např. hlavní
hrdinové s postižením, tam jich je…viz moje slabost pro knihy o autistech.
Nebo zvířecí vypravěči (rovnou existuje celý žánr – bajky) a děti coby
vypravěči v knihách pro dospělé právě zažívají svůj boom (třeba takový
Pokoj nebo Skvostná země). A co teprve různí zločinci! Masový vrah Dexter, pedofilka z Tampy,
stalker z Ty…Zkrátka toto není diplomka na dané téma, ale jen takové
maličkaté zamyšlení. Tak buďte, prosím, shovívaví.
Emma Hendersonová: Grace to řekne nahlas
Napsat příběh vyprávěný mentálně a fyzicky postiženou dívkou je originální nápad.
Ale zároveň je to největší problém této knihy. Grace má totiž opravdu nízké IQ,
není proto možné, aby se vyjadřovala tak, jak se v knize vyjadřuje. I přesto
je kniha výjimečná, není moc děl, která by měla za hlavní postavu mentálně
postiženou dívku. Navíc dívku defacto znetvořenou. Pohled na ústav a rodinu z té
druhé strany je stejně pochmurný a smutný jako ostatní knihy, kde je postižený
člověk jen vedlejší postavou, komplikující život hrdinovi nebo hrdince.
Simon Brett: Prevítem snadno a rychle
Anotace z cbdb: Jste už zkušení rodiče a myslíte si, že víte, co vaše
batole potřebuje: jíst, spát, pochovat, vyměnit plenky. Nebo se rozplýváte nad
prvním přírůstkem do rodiny a domníváte se, že váš mateřský (otcovský) instinkt
vám říká, co si vaše miminko myslí a přeje.Jste na omylu.
Batolata nejsou roztomilá a bezbranná. Batolata jsou cílevědomá stvoření, kterým je to vaše žvatlání k smíchu, ale neprozradí se ani náznakem, protože je to pro ně výhodné. Tato kniha vám však otevře oči, ať chcete nebo ne. Teprve díky ní pochopíte, že každé dítě je od narození především prevít, a že je potřeba být stále ve střehu a nepodléhat jeho lstivě roztomilým úsměvům, nemotorným pohybům a sladkému broukání. A nestěžujte si pak, že jsme vás nevarovali.
Prevítem snadno a rychle je jedna z prvních knih, která si dělá legraci
z matek okouzlených vlastním dítětem. Podvratnější je snad jen fakt, že
Prevíta napsal muž. A je to vtipné a osvěžující. Jistě si nikdo nemyslí, že by
to malé děcko dělalo všechny ty nepříjemné situace zahrnující
tělní tekutiny schválně. Ale ono to tak občas vypadá!
David Duchovny: Kráva nebeská
Elsie Bovaryová si žije celkem spokojený život. Je to šťastná kráva, tráví dny na pastvě a odpočinkem. Jednou v noci ale zničehonic zatouží po svobodě a společně se svojí nejlepší kamarádkou Mallory se rozhodne utéct z kravína. Chvilku je to fajn. Mallory flirtuje s býky, zatímco Elsie prozkoumává okolí farmářova domu. Když ale přes okno sleduje v televizi pořad o masokombinátech, dostane strach, a její dosavadní, spokojený život je rázem naruby. Zbývá jen jediné: odejít do lepšího, bezpečnějšího světa. A tak se vydají do Indie, kde jsou krávy přece posvátné!
Ano, tuto knihu vypráví kráva. Zvíře milované gurmány i hinduisty. Nejde o
žádné alegorické dílo a la Farma zvířat. Elsie je milá a její společníci vtipní
a pokud nečekáte víc, je to zábava. Skoro bych použila dnes velmi populární
alibistické označení „odpočinková četba“. O této knize jsem se více
rozepsala v recenzi pro Vaši literaturu.
Máte svoje oblíbené netradiční vypravěče? Já třeba při psaní dnešního článku
zjistila, že zvířata jsou vypravěči mnohem více knih, než jsem si myslela.
Kromě výše jmenovaných mám ráda i králíky z Daleké cesty za domovem nebo
ovečky z Glennkillu. A co teprve, když příběh vyprávějí zločinci! Nebo nadpřirozené bytosti!
