Venuši v kožichu jsem si přečetla na základě hous.enčina valentynského textu. A musím říct, že mi ta novela přišla taková nemastná neslaná. Obraz jako inspirace a autobiografické prvky byly sice zajímavé, ale dost mě rušilo neustálé opakování téhož. Wanda se ujišťuje, jestli to Severin tak chce. On ji přesvědčuje, že ano, ona ho zbije. A tak stále dokola. Plus stále se opakující psychologické úvahy o podřízenosti. Venuše v kožichu je zajímavý počin, ale už se k němu vracet nebudu. Popravdě nejzajímavější mi přišel doslov.

Další knihu, kterou jsem dočetla, je Po Valentýnu od nizozemské autorky Esther J. Engingové. Anotace z cbdb: Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu o pětici dětí volnomyšlenkářské hippiesácké matky míněn vrcholně sarkasticky, nejen líčením incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace. Ideály lásky, míru a porozumění dostávají na frak, hrdinové jsou jejich obětí.  

Tato kniha je nabitá pochmurnými tématy – incest, domácí násilí, drogy, psychické poruchy, alkoholismus, vražda, znásilnění. Přesto mě kniha nějak nedokázala vtáhnout. Postavy jen tak pluly životem, spousta věcí se jednoduše neřešila. Prostě tato kniha mě nadobro minula. Hodně mě zajímalo vysvětlení incestního vztahu, toho jsem se nedočkala. 

Také jsem strávila hezkou hodinu s dvěma knihami z únorové knižní výzvy, o kterých se rozepíšu ve středu. Můžete se těšit na minirecenze Dodatků, básnické sbírky J. H. Krchovského a na divadelní hru Jiřího Brdečky Limonádový Joe. 

Rozečtenou či spíše rozposlouchanou mám knihu od Jonase Jonassona, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Jak už mám ve zvyku, audioknihu znám z filmového zpracování. Prozatím od knihy dostávám přesně to, co jsem čekala. Jsem tudíž spokojená. Stařík je správně nad věcí a hlas Martina Stránského je také výborný.

Teď se chystám vysvobodit pana Žabáka z vězení (resp. pokročit se čtením Žabákových dobrodružství) a časem snad i s Korespondencí V+W.

Nebýt naší knižní výzvy, byl tento týden, co se týče mé četby, velmi neuspokojivý.

V minulém týdnu jsem dvě knížky dočetla, dvě rozečetla a pouze jedna obohatila moji knihovnu.

Mezi dočtené patří kniha, kterou s hous.enkou čteme na náš knižní klub, Deset dětí paní Ming od francouzského spisovatele Érica-Emmanuela Schmitta. Ostatní Schmittovy knížky, které jsem četla, mě nadchly. Od paní Ming jsem proto měla vysoká očekávání, která bohužel nesplnila. Detailněji vám o této čínské ehm…toaletní dámě napíšu za týden.

Druhá dočtená byl Klobouk ve křoví od Jiřího Voskovce. Při čtení korespondence V+W jsem narazila na dopisy, ve kterých Voskovec popisuje vznik tohoto souboru. Nelenila jsem a knihu si v knihovně půjčila. Je moc dobrá, kromě notoricky známých textů, při kterých mi v hlavě zněla i melodie (třeba je tu můj milovaný Ezop a brabenec), se v knize objevují i nepísňové citace z her Osvobozeného divadla. To ale ní důvod, proč se mi kniha tak líbila. Jde hlavně o úvody jednotlivých kapitol. Ty si vzal na starosti Voskovec a čtou se jedním dechem. Historie ožívá a s příměsí Voskovcových osobních názorů je velmi čtivá. Musím přiznat, že se mi moc líbila redakční poznámka: „Čtenáře navyklé již na nová a přísně dodržovaná pravidla českého pravopisu upozorňujeme, že Jiří Voskovec projevil přání psáti a tisknouti tuto knihu poněkud staromódněji, tak, aby mu nebylo příliš trpěti mukami z poezií, džezů a miliónů, tedy podobně, jak se psalo a tisklo za časů Osvobozeného divadla.“

Rozečtená mám stále Žabákova dobrodružství. Pan Žabák na mě čeká ve vězení, za to jak se v knize chová, si zaslouží ještě pár dní trpět za mřížemi, než ho osvobodím přečtením další kapitoly.

A nově jsme rozečetla knihu Po Valentýnu od Esther J. Endingové, anotace z čbdb: Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu o pětici dětí volnomyšlenkářské hippiesácké matky míněn vrcholně sarkasticky, nejen líčením incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace. Ideály lásky, míru a porozumění dostávají na frak, hrdinové jsou jejich obětí.

Mno zatím je to na můj vkus takové nemastné neslané. Hippiesácká matka je popsána jako švihlé stvoření, které vychovalo narušené děti. Endingová má talent popsat i vzrušující věci monotónně. Nebo je nějak zkazit, aby neplnily svoji prvotní funkci. Tak třeba popis sexu má být ze své podstaty lechtivý, ale Endingová ho popisuje s těmi ne příliš sexy detaily (špeky, pleška…). Když už se sex odehrává mezi atraktivními jedinci, tak to zase „zkazí“ tím, že jde o sourozence. Právě se na scéně objevil duch. Tak jsem zvědavá, zda za to může LSD, psychóza nebo nakonec Po Valentýnu bude fantazy.

Druhá rozečtená je Venuše v kožichu. Hous.enka mě svým valentýnovským článkem nalákala. A hodně mě zaujal sám obraz, který novelu inspiroval. Pojetí krásy se opravdu hodně mění…

A nakonec, nikoli však významem, nováček v mé knihovně – Othello. Shakespeare v Saudkově překladu se ke mně dostal z knihovny, kde byl vyřazen. Dobře se o mouřenína benátského postarám. Už nalezl domov mezi svými druhy.

Včerejší svátek lásky mi vnukl jednu vtíravou myšlenku. Literatura, a potažmo i film, si vzaly za své, že ta pravá, osudová láska končí špatně. Tady je pár myšlenek, které mi nedají spát. A jak mě upozornila hous.enka, je dnešní článek samý spoiler. Takže: SPOILER ALERT!

Tak například Romeo a Julie. Dokonalá romantika, znepřátelené rody a láska, které je všechno absolutně putna. A pak umřou ještě před koncem puberty.

Chápu dramatickou stavbu a snahu autora o co nejsilnější emoční dojem. Smrt mladých (asi i krásných) lidí kvůli idiotství jejich rodin je prostě slzopudná.

Ale co Scarlet O’Hara a Rett Buttler?! Tentokrát to nejsou znepřátelené rodiny, ale rovnou celé státy. Občanská válka v USA je skvělé pozadí pro vzplanutí vášní. Ovšem je trochu zvrhlé považovat válku za správné romantické kulisy.

Přesto je válka využívána jako romantická spoušť i nadále. Třeba Petr a Lucie; R. Rolland spojil válečný nápad Mitchellové s shakespearovským koncem. Doják.

Jedeme dál. Klasikou žánru je i Na větrné hůrce Emily Brönteové. Tady už se dostáváme na pole lehkých mentálních poruch. Heathciff byl prostě pošuk. Katku miloval, to ano, tomu věřím, ale nebyla to zrovna romantická nebo zdravá láska. Spíš posedlost. A nakonec to taky končí smrtí. Tentokrát to osudově odnese jen Katka.

Další osudový literární pár, který neskončí dobře, je Gatsby a Daisy. Ani peníze nepomůžou Gatsbymu ke štěstí. Což mě osobně mrzí, držela jsem mu palce. Ale je to vlastně výchovné, peníze lásku nenosí (alespoň ne v literatuře osudových lásek).

 

A kapitola sama pro sebe jsou mýty, třeba ty řecké. Tam se to osudovými láskami jen hemží: třeba takový Zeus jich měl hned několik. To, co na nich bylo tragické, je osud oněch slečen. Nebo Orfeus a Euridika. O Oidipovi se snad raději ani nebudu rozepisovat.

A co třeba Andersenovy pohádky! Malá mořská víla, cínový panáček…všichni umírají kvůli lásce! A to jsem jen v literatuře.

Takže bychom si vlastně neměli přát osudovou lásku, protože ta evidentně nosí slzy, bolest a předčasnou smrt. Taková ta normální, obyčejná je přece taky fajn, ne? Sice o vás asi nenapíšou knihu, ale zase přežijete! A to až do smrti…ehm…

Hezký povalentýn a pro příští rok mám jedno malé přání. Já chápu, že cesta metrem je občas dlouhá, zvlášť když se těšíte na nějakou tu romantiku doma. Ale pokud nejste vy a váš partner/partnerka fakt neskutečně pěkní, tak si to šmajchlování prosím nechte na doma. Nebo do temné uličky.