Vrátila jsem se z dovolené, na které jsem četla! To se mi obvykle nestává, ale také na dovolenou obvykle nejezdím vlakem. Takže cestou na sever Polska jsem přečetla týdeník Respekt a cestou zpět jeden díl James Bonda. Plus jsem díky zpoždění vlaku měla čas začít číst další knihu ze čtečky a rest z dětství, Lovce mamutů. Vlaky mám ráda, i přes to zpoždění kvůli kterému nám ujel spoj domů a cesta se tak protáhla o dvě hodiny. Kde jinde bych vzala dvě hodiny na čtení (se svým slabým žaludkem, který nezvládá jiný dopravní prostředek než vlak)?

Minulý týden jsme šly s hous.enkou na Vyšehrad a něco pro vás, naše fanoušky, vymyslely. Tak sledujte blog a naše facebookové stránky, ať vám něco neuteče. Kromě Vyšehradu jsem zašla ještě na Kampu na letní scénu a nechala se okouzlit výbornou hrou o životě Medy Mládkové nazvanou jednoduše "Meda". Přiznám se, že nejsem nijak zapřisáhlý fanoušek paní Mládkové. Slyšela jsem o ní od lidí z uměleckých kruhů různé historky, které vlastně potvrdila v knize, která o jejím životě vyšla (Meda Mládková: Můj úžasný život). Mám z paní Medy pocit neústupnosti, šla si vždy tvdě za svým a na společenské konvence se neohlížela. Občas na mě působila sebestředně a příliš agresivně. Nic z toho není ovšem na škodu, jen mi to lidsky nebylo příliš sympatické. Vybudovala díky tomu ovšem úžasnou sbírku moderního umění. A rozhodla se darovat ji České republice. Ať už o to ČR stojí, nebo ne. Hlavní roli ve hře o jejím životě přijala Taťána Vilhelmová (která se mezitím stihla vdát a změnit jméno, takže na programu už je Taťána Dyková). Rozporuplný vztah mám nejen k mecenášce paní Mládkové, ale i k herečce, která ji hraje. Takže když řeknu, že hra a obzvlášť Taťána Dyková byly výborné a já s radostí při potlesku spolu se zbytkem hlediště vstala, můžete mi věřit, že to nebylo ze zaslepeného obdivu ani k jedné z nich. Taťána Dyková byla opravdu úžasná, měla naprosto přesně nastudovaná gesta stoleté dámy (paní Mládkovou jsem před asi deseti lety měla možnost potkat na vernisáži v její galerii) a hraní přizpůsobila i hlasový projev. Hra probíhá v areálu Sovových mlýnů, kde se Museum Kampa nachází a atmosféra letní scény byla vážně výborná. Pokud bych měla mít kritickou poznámku, tak snad k tištěnému programu. Za 85 korun bych si představovala víc než čtyři listy, na kterých jsou pouze vyjádření hlavní herečky a režisérky plus pár fotek z představení. Inu Meda Mládková uměla vždy vydělat peníze, tak to alespoň zapadalo do ducha divadelní hry.

V sobotu jsme se s hous.enkou konečně dostaly na prohlídku vily Tugendhat. Vstupenky jsme měly objednané od dubna, já jsem si ještě okořenila čekání čtením tematického románu Skleněný pokoj. Vila je opravdu nádherná, funkcionalismus mám ráda, žádné serepetičky, na které by sedal prach, a čisté linie, to je moje. V takovémto domě bych si uměla představit bydlet. Dokonce i přesto, že není v mé milované Praze. Po prohlídce jsme si s hous.enkou a chlapci zašli na oběd a pak se naše cesty rozdělily. Skupina A (tedy já a přslušný M) jsme pokračovali do Třebíče a skupina B, tedy hous.enka se svým písmenem M (ano, oba naši chlapci mají stejné nejen počáteční písmeno, ale celé jméno, jsme prostě sehrané) zůstala v Brně. Třebíč znám jen z okna autobusu a musím se přiznat, že ač jsem věděla o jejím zapsání do seznamu UNESCO, nijak zvlášť jsem se k prohlídce města neměla. Tentokrát jsme tu ale měli schůzku s přáteli a spoustu volného času. A Třebíč je krásná! Resp. židovské město mě okouzlilo. Malé domečky namačkané na sobě, uličky vedoucí skrz zahrádky a celková atmosféra malého schoulého městečka se mi náramně zamlouvala. Bazilika sv. Prokopa a zámek mě nechaly víceméně chladnou. Třebíč je pro mě židovské město. Mám spoustu romantických fotek se západem slunce, se sluncem prosvěcujícím uličky s roztomilými jmény a spoustu fotek domů. O některé z nich se s vámi podělím.