Zdravím vás u pondělního článku! Uplynulý týden byl nabitý událostmi a dobrým jídlem. A došlo i na knihy, takže se opravdu máte nač těšit. Budou i fotky!
Nemám žádnou ilustrační fotku k minulému týdnu, tak vám sem dávám fotku svojí kočky v jejím pelíšku (původně křeslo na čtení, jediné křeslo v bytě...).
V uplynulém týdnu jsem víc času než nad knihami strávila nad filmy. A seriály a dokonce došlo i na jeden divadelní záznam. Dokonce jsem doposlouchala první audioknihu letošního roku.
Poprvé v novém roce vás vítám u nás na blogu. Dáváte si (literární) předsevzetí? Já ano, nejen ta literární. Nejde o taková ta klasická "budu cvičit", "zhubnu", "naučím se cizí jazyk", ale spíše si formuluju svoje charakterové vady a snažím se na nich pracovat. Teda i na "zhubni" obvykle dojde, ale toto předsevzetí je pro mě evergreenem a dávám si ho několikrát za rok, tak ho sem neuvádím.
Mých uplynulých sedm dní se neslo ve znamení
četby. No jo, zní to skoro neuvěřitelně, ale tenhle článek bude muset vyjít
opět na dvě části.
Další článek z naší série „o čem se nemluví“ je o knize
Erotické příběhy pro indické vdovy. Překvapivě ale článek nebude o erotice, ale
o ženské cti Indek. Londýn 21. století není obvyklým místem pro vraždy ze cti.
Stejně tak se zdá absurdní žít v této britské metropoli dvacet let a
neumět anglicky víc než „kde taky záchod“. Ale oboje je realita, alespoň v knize
sikhské autorky Balli Kaur Jaswalové. Příběh o emancipaci tradicí utlačovaných
přistěhovalkyň je zabalen do lákavého hávu lechtivých příběhů. Nenechte své
intelektuálské já, aby se od této knihy pohrdavě odvrátilo jen kvůli názvu.
Byla by to škoda.
Po dvoutýdenní pauze vás vítám o svého pondělního článku. K pauze jsem měla ten nejsladší důvod. Dovolenou. Vyrazila jsem do Skotska, jak vám mohl napovědět můj výběr literatury za poslední týdny. Takže dnešní článek bude ve znamení Skotska. Tak se pohodlně usaďte, nalejte si skotskou whisky nebo si alespoň představte, že za oknem prší, literární výprava do Skotska začíná.
Minulý týden jsme šly s hous.enkou na Vyšehrad a něco pro vás, naše fanoušky, vymyslely. Tak sledujte blog a naše facebookové stránky, ať vám něco neuteče. Kromě Vyšehradu jsem zašla ještě na Kampu na letní scénu a nechala se okouzlit výbornou hrou o životě Medy Mládkové nazvanou jednoduše "Meda". Přiznám se, že nejsem nijak zapřisáhlý fanoušek paní Mládkové. Slyšela jsem o ní od lidí z uměleckých kruhů různé historky, které vlastně potvrdila v knize, která o jejím životě vyšla (Meda Mládková: Můj úžasný život). Mám z paní Medy pocit neústupnosti, šla si vždy tvdě za svým a na společenské konvence se neohlížela. Občas na mě působila sebestředně a příliš agresivně. Nic z toho není ovšem na škodu, jen mi to lidsky nebylo příliš sympatické. Vybudovala díky tomu ovšem úžasnou sbírku moderního umění. A rozhodla se darovat ji České republice. Ať už o to ČR stojí, nebo ne. Hlavní roli ve hře o jejím životě přijala Taťána Vilhelmová (která se mezitím stihla vdát a změnit jméno, takže na programu už je Taťána Dyková). Rozporuplný vztah mám nejen k mecenášce paní Mládkové, ale i k herečce, která ji hraje. Takže když řeknu, že hra a obzvlášť Taťána Dyková byly výborné a já s radostí při potlesku spolu se zbytkem hlediště vstala, můžete mi věřit, že to nebylo ze zaslepeného obdivu ani k jedné z nich. Taťána Dyková byla opravdu úžasná, měla naprosto přesně nastudovaná gesta stoleté dámy (paní Mládkovou jsem před asi deseti lety měla možnost potkat na vernisáži v její galerii) a hraní přizpůsobila i hlasový projev. Hra probíhá v areálu Sovových mlýnů, kde se Museum Kampa nachází a atmosféra letní scény byla vážně výborná. Pokud bych měla mít kritickou poznámku, tak snad k tištěnému programu. Za 85 korun bych si představovala víc než čtyři listy, na kterých jsou pouze vyjádření hlavní herečky a režisérky plus pár fotek z představení. Inu Meda Mládková uměla vždy vydělat peníze, tak to alespoň zapadalo do ducha divadelní hry.
Asi se těšíte na článek o mých přečtených knihách, že? Tak to vás (trochu) zklamu. Dočetla jsem jen jednu (mizernou) knihu. Ale! Měla jsme nostalgickou náladu, tak jsem během týdne zhlédla první díly seriálů, které jsem v uplynulých letech sledovala. Šla jsem na to abecedně, od 2 Socky po True Blood. Výběr seriálů byl čistě pocitový, přečetla jsem si název seriálu a buď jsem měla chuť si ho pustit, nebo ne. Došlo i na seriálovou legendu mého mládí Beverly Hills 90210. Ten seriál je přesně tak absurdní, jak se o něm vtipkuje. Škoda, že v prvním dílu není Dylan. Taky jste zbožňovali Dylana? Jeho jizvu v obočí a černé porshe... Po BH 90210 přišla na řadu Californiation. David Duchovny má takové charisma, že mu odpustím šovinismy. Ani tentokrát jsem nebyla zklamaná. Po "C" následovalo "Č". Čarodějky. Trojici sester Halliwellových je tak trochu brak, ale má to nějaké kouzlo (haha, chápete ten vtip, že?). Jeden díl stačil, znovu bych celý seriál sledovat nechtěla. Za písmeno "D" jsem měla dva kandidáty a zhlédla jsem oba. Dextera právě poslouchám jako audioknihu a je to právě on, kdo vyvolal moji nostaligickou seriálovou náladu. Dexter je skvělý hlavně díky titulnímu herci Michaelu C. Hallovi. Ten jeho úlisný úsměv a prázdný pohled mi učaroval. Druhé "D" je Dollhouse, geniální seriál Josse Whedona. Na Dům loutek bych se klidně podívala znovu, je to výborně promyšlený příběh s netradiční zápletkou. Pokud ho neznáte, tak doporučuji prozkoumat anotaci a komentáře na ČSFD. Další písmeno bylo G jako Galavant. Galavanta jsem taky milovala, ironické písně a vtipné shazování středověkých stereotypů mě bavilo před lety a baví mě i nyní. Opět seriál, který vám vřele doporučuji! Pak následoval notoricky známý seriál How I met your mother. Slabší varianta na Přátele, které miluju a sleduju několik let neustále dokola. Takže i HIMYM mám ráda. Je to asi jako zmrzlina Haagen Dazs slaný karamel versus jahodový Mrož. Srovnat se to nedá, ale když je nouze, i Mrož je fajn. Další seriál byl IT Crowd, snad nemusím říkat, že zde nemá kdo zklamat a já se párkrát zasmála i nahlas! A poslední seriál mého nostalgického vzpomínání byl True Blood. A zase jsem nebyla zklamaná. Přestože mi chyběla postava Erica Northama, která se v prvním díle neobjevuje, ale i tak jsem si to užila. A takhle jsem utrácela svůj drahocenný čas na čtení.
Uplynulý týden jsem četla samé dobré knihy. A taky jsem si vyléčila puchýře, poseděla na sluníčku s pivem, poslechla si koncert v jednom malém kostele v Kunraticích (poprvé jsem se zúčastnila Noci kostelů) a zašla jsem i na venkovskou pouť. Jen tu cukrovou vatu jsem vám nevyfotila, jsem na fotky nespolehlivá jako hous.enka. Když už jsem u hous.enky, její sobotní článek mě inspiroval k návštěvě Levných knih. A neodcházela jsem s prázdnou. Následuje můj týden ve fotografiích. A pak tedy ty bezva knížky, co jsem četla. 
Uplynulý týden byl velmi bohatý na zážitky. Státní svátek jsme oslavili cestou na Říp, a protože nejsme žádní troškaři, rovnou jsme si zvolili tu nejtěžší. Dobře, možná kdybych mohla mluvit do výběru trasy, tak bychom si tu nejobtížnější nezvolili. Ale nakonec jsem byla ráda, protože jsme tuto cestu měli sami pro sebe. Naopak z Řípu jsme se vydali betonovou cestou vedoucí k parkovišti, a ta mi vůbec nevyhovovala. Příliš mnoho lidí, dětí a psů. Zastavili jsme se na drobné občerstvení ve vesničce s názvem Ctiněves, a protože jsme chůze stále neměli dost, vydali jsme se na vlak do Roudnice pěšky. Zastavili jsme se na rozhledně a roudnické Hlásce a cestou domů jsem měla co dělat, abych únavou udržela oči otevřené.
Hned v úvodu se omlouvám za zpoždění, ale mám výbornou výmluvu! Martinus spustil svoji knižní šifru a já prostě musela luštit. Ale přece jen jsem si našla čas, abych vás v rychlosti seznámila se svým aktuálním čtenářským životem. A taky jsem nasávala atmosféru oslav republiky a připravovala se na Halloween. Já vím, české Dušičky jsou nejlepší a k čemu nám jsou importované svátky a ... ale no tááák. Horory jsou ty nejlepší filmy na sychravý podzim, dýně mají super barvu a je z nich výborná polévka a konečně taková koleda, tedy žebrání o čokoládu, je vlastně skoro česká; něco jako Velikonoce a tentokrát i pro holky! Takže jsem zašla do hororbaru naladit se na Halloween a nad vínem jsem se nenápadně dívala, zda ty figuríny nepohnuly rukou, očima nebo motorovou pilou držící nad hlavou. Ale také jsem četla né, že ne. Trochu upravuji svůj průměr dvou knih za týden, tentokrát mám jen jednu. Druhou snad dočtu dneska.
Mám pocit, že týden je čím dál kratší. Proto asi nestíhám svůj pondělníček, ale den skluz není zas tak hrozný, že? Zvlášť když mám pro vás tip na divadelní hru, ve které nepadne ani slovo, a přesto jsem u několika písniček měla husí kůži. Jedná se o hru divadla ABC s názvem Tančírna 1918-2018. V rámci oslav stoletého výročí republiky jsem zašla i na vlasteneckou hru o tanci. Výborně zpracované dějiny na divadelních prknech jsou doprovázeny dobovou hudbou a tancem. V ABC si pohrály s detaily, což ocenila i mládež - byla jsem totiž na dopoledním představení, kde byli převážně středoškoláci. A důchodci. A těhotné. A já...
Z mého týdenního článku se v poslední době stal čtrnáctideník. A za všechno může počasí. Proč? I o tom vám napíšu v dnešním článku.
Tento podzim je tak teplotně nadprůměrný, až mě to štve. Jak se mám vymlouvat na podzimní únavu a ospalost a lenost, když venku nejen že nejsou mlhy a neprší, ale dokonce je přes dvacet stupňů a svítí slunce! Ta drzost! Ale já opravdu mám jakousi podzimní únavu, útlum, umírám na úbytě...prostě jsem líná a potřebuju to na něco svést. Ani to čtení mi nejde. Takže se těšte na jednu jedinou dočtenou knihu. A jednu rozečtenou. A to je opravdu vše.
Rok utekl jako voda a už je tu zase druhý zářijový týden a my se s hous.enkou chystáme na konferenci do Olomouce. Máme Olomouc moc rády, takže se opravdu těšíme a jsem si jistá, že v pátek vám hous.enka podá (podrobný) raport o našem výletu... ehm... pracovní konferenci! Kromě těšení se na Moravu jsem také četla feministickou literaturu a aplikovala ji v rozhovorech. A to jsem neměla dělat. Z jednoho rozhovoru vznikla hádka a já se hádám tuze nerada. Asi proto, že to neumím. Tak se raději podíváme na knihy.
Četli jste v poslední době nějakou knihu, která vás od prvních stránek fakt chytla za... oči? Já musím říct, že se mi to tenhle týden povedlo. Nakonec to tedy nebyla taková paráda, jak to ze začátku vypadalo, ale detaily vám prozradím v dnešním článku.
Nevím, jestli jsem vám někdy psala o tom, že nemám ráda horko. Pro jistotu to zopakuji. NEMÁM RÁDA HORKO. Třeba to přivolá studenou frontu. Já v tomhle počasí nemůžu ani číst, vážně, fyzicky je to nemožné. Naopak cestování možné je. Vyrazila jsem na jih. Kam taky jinam, když je horko, že? Logika, to je moje. Jih Čech začínám mít docela proježděný, tentokrát jsem si ze seznamu odškrtla hrad Zvíkov. Trochu jsem se zamotala do zeměpisu, ale hergot, kdo dá fotku u soutoku Otavy a Vltavy opačne, než je to v reálu? Kromě hradu se silnými zdmi, jsem strávila sobotní večer a část noci na nádvoří zámku Kratochvíle. Konala se tam každoroční Tančírna a já mám tuhle akci moc ráda, nahodila jsem kostým (tentokrát to byla divočina - tedy kostým, ne že bych to tam tak rozjela) a užila si tropickou noc.
Jsou dny, kdy mám chuť popsat desítky stran. No a pak jsou ty druhé... A dnešní den je přesně ten druhý případ, kdy se mi psát nechce.
