Vrátila jsem se z dovolené, na které jsem četla! To se mi obvykle nestává, ale také na dovolenou obvykle nejezdím vlakem. Takže cestou na sever Polska jsem přečetla týdeník Respekt a cestou zpět jeden díl James Bonda. Plus jsem díky zpoždění vlaku měla čas začít číst další knihu ze čtečky a rest z dětství, Lovce mamutů. Vlaky mám ráda, i přes to zpoždění kvůli kterému nám ujel spoj domů a cesta se tak protáhla o dvě hodiny. Kde jinde bych vzala dvě hodiny na čtení (se svým slabým žaludkem, který nezvládá jiný dopravní prostředek než vlak)?
Moc se o tom nemluví, ale prázdniny se blíží se ke svému konci. Již brzy nás opět čekají přeplněné vlaky, autobusy a metra... Děti se vrátí do školních lavic. Dobře jim tak, já mám září ráda a čeká mě spousta zajímavých akcí. Ale o těch vám povím víc až v průběhu prvních podzimních dnů.
Barbara Demicková: Není co závidět (obyčejné životy v Severní Koreji)
Anotace z cbdb (zkráceno): Novinářka Barbara Demicková odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné dělnice milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země.
Anotace z cbdb (zkráceno): Novinářka Barbara Demicková odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné dělnice milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země.
Minulé pondělí jsem se tak trochu vykašlala na článek pro vás. Omlouvám se. Měla jsem k tomu hned několik důvodů. První byl ten, že jsem toho moc nepřečetla. To se občas stává, většinou to řeším tím, že vám popíšu něco zajímavého, co jsem dělala místo čtení. Třeba výstavy, seriály nebo nějaký výlet. Ale tentokrát jsem nikam nešla a nic neviděla. Léčila jsem letní nachlazení a absolvovala pár rodinných oslav. Nic pro zajímavý článek na blog. A tak jsem pro vás připravila shrnutí mých přečtených knih za dva týdny. Obávám se, že ani příští pondělí nebude článek příliš o knihách. Raději vás na to připravuji předem, abyste nebyli zklamaní. Chystám se totiž na dovolenou, a já na dovolené moc nečtu. Kromě dovolené se chystám i do kina na nový film Quentina Tarantina.
Druhým článkem ze série o knihách zabývajících se životem v Korejské lidově demokratické republice je autobiografie amerického vojáka Charlese Roberta Jenkinse. Kniha má velmi emociální název, ale sám příběh je vyprávěn chladnou (vojenskou) hlavou. Jenkins zažil v Severní Koreji totéž, co o několik desetiletí později Nina Špitálníková, jejíž knihu jsem vám představila před týdnem. Propaganda, nedostatek základního zboží a život v hmotné nouzi se ovšem jinak snáší na několikatýdenní stáži s vyhlídnou návratu domů a jinak po čtyřicet let bez naděje na návrat.
Ahoj, jsem hous.enka a mám problém s nakupováním knih.
Tak se po týdnu opět vidíme. A protože minule jsem měla článek bez fotek a dočtených knih, tentokrát to napravím a uvidíte oboje.
Korejská lidově demokratická republika je uzavřený totalitní
stát s neskutečně propracovanou propagandou. Česká studentka měla to
štěstí, že se jí tam podařilo dvakrát vyjet na studijní pobyt.
Poprvé se do země podívala v roce 2011, kdy KLDR vedl
Drahý vůdce Kim Čong-Il. Podruhé o rok později, kdy už vládl současný vůdce Kim
Čong-un. Autorka tak měla možnost porovnat změny ve vedení země a proměnu hlavního
města Pchjongjangu. Naprosto chápu fascinaci touto zemí. Asijská totalita je
postavena na jiných základech, než jaké známe z Evropy. Nina Špitálníková
si všímá a popisuje život obyčejných lidí a zároveň velmi nenásilně popisuje
historii země a její ideologii.
Uplynulý týden byl pro mě ve znamení výstav a knih. Stihla jsem pět výstav ve třech objektech. Začala jsem v Respektu doporučovanou výstavou Cool breeze v Rudolfinu. Jde o výstavu různých umělců a jejich ztvárnění lidského těla. Kreativitě se meze nekladly a na vystavovaných objektech je to vidět. Drobné upozornění, nahá mužská tělo jsou velmi (VELMI) realisticky zobrazená. Další výstavy jsem si prohlédla v Muzeu Kampa. Výstava věnovaná Medě Mládkové mi hezky doplnila zážitek z divadelního představení, které jsem nedávno zhlédla. Vystavují se osobní i umělecké předměty z domácnosti Mládkových, atmosféru americké sběratelské rodiny dokreslují i fotografie a domácí videa. Druhá výstava, která právě na Kampě probíhá, jsou fotografie Helmuta Newtona. A jsou opravdu výborné! Hodně ženských aktů, přičemž dámy jsou zachyceny velmi vkusně. A v závěru týdne jsem se zastavila na Betlémském náměstí v domě u Halánků, kde sídlí Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Právě tam probíhá výstava Vlastním hlasem, která oslavuje sto let od udělení volebního práva českým ženám. Výstava je hodně textová, ale nápaditě sestavená. Kromě textových medailonků 25 žen jsou vystaveny i jejich osobní předměty a můžete si poslechnout jejich myšlenky ve sluchátkách. Přijde mi ohromě stylové, že je výstava o emancipaci žen umístěna v domě a muzeu předního českého feministy Vojty Náprstka. Druhá výstava v Náprstkově muzeu se jmenuje Na březích Nilu a je plná artefaktů z Egypta. I tato výstava je velmi povedená a hodně textová. Dát si obě Náprstkovy výstavy v jeden den moc nedoporučuji, já byla vysloveně vyčerpaná.