Haruki Murakami: Hon na ovci

 

Anotace z cbdb: Anonymní vypravěč a hlavní hrdina románu Hon na ovci žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska, zapletený do složité sítě intrik, bizarností a temné historie, která ovlivňuje i jeho vlastní dobu. Nečekaně ho vyhledá jistá organizace s vazbou na nejvyšší politické kruhy a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na Hokkaidó, do nejzapadlejších japonských končin, aby tam za každou cenu našel
 tajemnou ovci s hvězdou n
a hřbetě…




Hon na ovci u nás sice vyšel až loni, jedná se ale o jednu z prvních Murakamiho knih. Je prakticky nemožné nevšímat si motivů, postupů a obsesí, které se už v této knize formují. Prakticky všechny jsou totiž rozvedeny v Murakamiho dalších dílech. Tak například tajemná osudová žena, průnik dvou realit, hudba jako velmi důležitá součást putování, kočka, vaření a whisky a mocný muž v pozadí, který vyvolává neurčité pocity hrůzy.

Mocný muž v pozadí příběhu mně evokoval 1Q84, odkazy na píseň Na jih od hranic, na západ od slunce pak samozřejmě stejnojmennou knihu. Kočky, jídlo a whisky jsou pak snad ve všech Murakamiho knihách. A to je právě kouzlo jeho knih. Ač stále dokola variuje tytéž postupy, pokaždé se mu podaří napsat originální knihu.

Rozvláčné podání příběhu není pro každého. Na Murakamiho musíte mít buď přímou duševní linku, nebo alespoň náladu. A čas. Spěchat se čtením jeho knih nejde. Naopak vychutnávat si je a užívat si každou originální metaforu a dumat nad českým překladem a japonskými zvláštnosti je jedna z věcí, které já osobně na jeho knihách miluju.

Jedna originalita se tu ale i v rámci Murakamiho děl najde. Například bezejmenný hrdina a vlastně většina postav. A tu těch, které jméno mají, jde o přezdívku. Postav naštěstí není tolik, aby se v nich čtenář ztrácel.

Hon na ovci není dokonalá kniha, není ani nejlepší Murakamiho kniha. Ale já mám pro tohoto autora slabost a opět se mi trefil do nálady. Na ovce už se nikdy nebudu dívat stejně. A vždy budu v jejich kožichu hledat hvězdu.

 

Pokročila jsem i se čtením Korespondence V+W II. Jsem na sebe pyšná (i když za to může skutečnost, že mám rozbitý notebook). A rozečetla jsem oddychovou dětskou knihu Žabákova dobrodružství (a mrzí mě, že překladatel pro "moje" vydání nezvolil doslovný překlad této anglické knihy The wind in the willows - Vítr ve vrbách). 

 

/togaf/