Právě čtu

10:00


Minulý týden jsem přečetla jednu knihu, která si zaslouží podrobnější rozbor: Mischling od Affinity Konar
Anotace z cbdb: Staša a Perla jsou sestry, dvojčata. Společně s matkou a dědečkem se v transportu dostanou do Osvětimi a dívky, které jsou si fyzicky k nerozeznání podobné, zaujmou nechvalně proslulého doktora Mengeleho, anděla smrti, který si v táboře vybudoval lidské zoo… Román je napsaný s nezvyklou lyrickou a psychologickou intenzitou, zajímavý je nejen tím, že o tomto tématu existuje téměř výlučně jen literatura faktu, ale hlavně tím, že příběh je vyprávěn očima mladých dívek. Bezpochyby patří k tomu nejsilnějšímu, co jsme dosud ve světové literatuře mohli k tomuto tématu číst.

Dvanáctileté židovky a Osvětim. Asi je jasné, že kniha bude smutná a depresivní a plná ošklivých situací. A opravdu. Ještě tu máme pana doktora, zvrhlou stvůru, která nakonec ani nebyla potrestaná. Co ten člověk dokázal vymyslet a realizovat je opravdu neskutečně zvrhlé a odporné a strašidelné.

Ta lyrická intenzita z anotace mi popravdě prvních sto stran pila krev. Takovéto bezúčelné tlachání o ničem…nešlo o to, že by si holky tímto způsobem ulevovaly od pekla všedního dne, šlo pouze o stylistický postup. Dokonce i vím, co tím asi autorka sledovala – kontrast mezi lyrickými nadoblačnými popisy a krví a zrůdností koncentračního tábora. Ale na mě to prostě působilo ucouraně a odpuzovalo mě to. Lyrické postupy vyprávění Affinity Konar přiřkla mladší z dvojčat Staše, té která miluje nože a připadá si jako horší část dvojčecího celku. Perla je sice tanečnice, ale praktická a i její způsob vyprávění je prozaičtější. Ano, Perlu jsem měla raději. 

Nicméně pak přišly ty čtyři osudné stránky. Ty, u kterých jsem brečela tak moc, že to ani moje řasenka nevydržela. A ty stránky patřily Stašinu hlasu. Na sto stránkách jsou desítky příkladů sesterské oddanosti a lásky, pouta mezi identickými dvojčaty jsou popisována jako něco zázračného, tajemného a krásného. A pak to najednou není. Staša je sama a trpí. A bolest, i když popsaná lyricky, proniká do mého cynického srdce. 


Krutost Mengeleho a celé nacistické ideologie se postupně víc a víc dostává do popředí. I hrdinství a utrpení ostatních vězňů i pečovatelů a bachařů. Konar moc dobře vystihla míru utrpení. Někdy se dějí tak šílené věci v tak vysoké koncentraci, že kdyby popsala všechny, ztratí utrpení svůj důraz. Sem tam náznak, zlomené nohy, krev, horká voda v uchu, kastrace vlastního sourozence…je to působivé.

Hodně zajímavé bylo i osvobození Osvětimi. Ruské tanky přijely a odjely a vězňové jsou sice volní, ale co dál? Jídlo není. Oblečení není. Ne všichni Poláci jsou humanisté…Opravdu výborně popsaný chaos posledních týdnů války. 

Michling mě tedy neokouzlil tolik, jako jiné čtenáře, ale dokázal mě rozplakat. Což je přesně ten důvod, proč nerada čtu válečné romány. Naposledy jsem brečela u Zlodějky knih. A víte, kdy se odehrává? Během druhé světové války…

PS: Tentokrát se obálka Odeonu opět hodně povedla, vlčí máky mají pro Perlu a Stašu zláštní význam...

You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz