Venuši v kožichu jsem si přečetla na základě hous.enčina valentynského textu. A musím říct, že mi ta novela přišla taková nemastná neslaná. Obraz jako inspirace a autobiografické prvky byly sice zajímavé, ale dost mě rušilo neustálé opakování téhož. Wanda se ujišťuje, jestli to Severin tak chce. On ji přesvědčuje, že ano, ona ho zbije. A tak stále dokola. Plus stále se opakující psychologické úvahy o podřízenosti. Venuše v kožichu je zajímavý počin, ale už se k němu vracet nebudu. Popravdě nejzajímavější mi přišel doslov.

Další knihu, kterou jsem dočetla, je Po Valentýnu od nizozemské autorky Esther J. Engingové. Anotace z cbdb: Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu o pětici dětí volnomyšlenkářské hippiesácké matky míněn vrcholně sarkasticky, nejen líčením incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace. Ideály lásky, míru a porozumění dostávají na frak, hrdinové jsou jejich obětí.  

Tato kniha je nabitá pochmurnými tématy – incest, domácí násilí, drogy, psychické poruchy, alkoholismus, vražda, znásilnění. Přesto mě kniha nějak nedokázala vtáhnout. Postavy jen tak pluly životem, spousta věcí se jednoduše neřešila. Prostě tato kniha mě nadobro minula. Hodně mě zajímalo vysvětlení incestního vztahu, toho jsem se nedočkala. 

Také jsem strávila hezkou hodinu s dvěma knihami z únorové knižní výzvy, o kterých se rozepíšu ve středu. Můžete se těšit na minirecenze Dodatků, básnické sbírky J. H. Krchovského a na divadelní hru Jiřího Brdečky Limonádový Joe. 

Rozečtenou či spíše rozposlouchanou mám knihu od Jonase Jonassona, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Jak už mám ve zvyku, audioknihu znám z filmového zpracování. Prozatím od knihy dostávám přesně to, co jsem čekala. Jsem tudíž spokojená. Stařík je správně nad věcí a hlas Martina Stránského je také výborný.

Teď se chystám vysvobodit pana Žabáka z vězení (resp. pokročit se čtením Žabákových dobrodružství) a časem snad i s Korespondencí V+W.

Nebýt naší knižní výzvy, byl tento týden, co se týče mé četby, velmi neuspokojivý.