Čtenářská výzva: leden

12:00

První měsíc roku 2017 je za námi a to je ten správný čas na naši knižní výzvu. Plán byl jasný: Kniha přečtená za jeden den & Kniha, která byla vydaná v roce, kdy jsem se narodil/a.
Každá jsme četly jiné knihy, proto se teď můžete inspirovat rovnou čtyřmi knihami. A jako bonus můžete s trochou googlování zjistit, kolik nám je let.

Kniha přečtená za jeden den:




Sarah Andersen: Dospělost je mýtus
Myslím, že o knize jsem poprvé viděla zmínku na cbdb v nových knihách. Zaujala mě zejména obálka, protože jsem měla pocit, že už jsem někde něco podobného viděla (po přečtení musím konstatovat, že se mi to jen zdálo a že šlo opravdu jen o pocit).
Dospělost není souvislý komiks, jak jsem na to u komiksů zvyklá. Souvislý děj mi vyhovuje tak nějak víc a přijde mi, že právě na tom prostoru má komiks šanci předvést, co v něm vlastně je. Komiksové stripy jsem četla asi poprvé a musím říct, že z toho mám pocit, jako když na vás někdo štěká vtipy: na každé straně jeden vtip. Ano, líbilo se mi to, protože autorčin humor je mi blízký a do určité míry se s ním ztotožňuji, ale působí to, jako by spisovatelka neměla víru sama v sebe, aby napsala komiksový příběh.
Tím nechci říct, že to není vtipné. To vůbec ne. Nakonec to sami vidíte na ukázce, kterou jsem si vybrala. Ale není to ten typ komiksů, který mám ráda a kvůli kterým se ostře stavím do opozice, když někdo komiksy opovrhuje, protože je považuje za čtivo pro děti.
Dospělost je pro mě tedy klasickým příkladem knihy, kterou schroustáte během jedné cesty vlakem domů.
/hous.enka/




Naoki Higashida: A proto skáču
A proto skáču má 170 stránek a je to velmi čtivá kniha, není tedy překvapením, že se stala mojí Knihou přečtenou za jeden den. Mladý japonský autista se snaží přiblížit většinové společnosti autistické vnímání světa. Naoki Higashida je velmi precizní a s japonskou pokorou vysvětluje, proč je pro něj tak obtížné - ne-li dokonce nemožné - chovat se „normálně“. Před pár lety jsem měla období fascinace tímto mentálním postižením. Románoví hrdinové knih, které jsem si vybrala, mají diagnostikovaný Aspergerův syndrom, což je jistá forma autismu. Číst Higashidovy odpovědi na otázky týkající se autistického vnímání bylo pro mě fascinujícím doplněním všech těch beletristických knih. I když je jasné, že odpovědi jsou jen snahou vyjádřit pocity jazykem „těch normálních“. Předmluvu napsal David Mitchell, jeden z mých oblíbených autorů. Tak jsem se ke knize vlastně dostala. Mitchell jako spisovatel a otec autistického syna píše velmi působivě. Jeho předmluva má stejnou výpovědní hodnotu jako odpovědi samotného Naokiho.

PS: Kdyby vás zajímalo, jakou beletrii o autistech jsem přečetla, tak taky máte tipy:
Nejsem jako vy: Jodi Picoultové,
Podivný případ: Mark Haddon
Marcelo ve skutečném světě: Fracisca X. Stork
Žena, která se ponořila do srdce světa : Sabina Bemanová
Jak to vidí Milo: Virginia Macgregorová
A pár dalších, kde ovšem hrdinové nemají lékařskou diagnózu, jen se autisticky chovají.
/togaf/


 Kniha, která byla vydaná v roce, kdy jsem se narodil/a:



Margaret Atwoodová:  Příběh služebnice
Nolite te bastardes carborundorum…
Příběh o ženě, která má jiné ženě porodit dítě, protože plodnost a porodnost klesla pod únosnou mez a z žen jsou jen chodící nádoby s dělohou.
Tahle kniha mě naprosto zasáhla a já pořád nevěřím, že ji Atwoodová napsala v polovině osmdesátých let, a to nejen pro silný příběh a výjimečnou hrdinku, která ač skrytá v davu, nestává se ovcí. Ale co mě naprosto dostalo, byl popis, jak k převratu v Americe došlo: „Stalo se to po tom neštěstí, kdy zastřelili prezidenta, povraždili samopalem většinu členů Kongresu a armáda vyhlásila výjimečný stav. Tenkrát se říkalo, že to spáchali muslimští fanatici.“ Jak málo stačí k tomu, aby se podobná situace stala v dnešním světě…Atwoodová nejenže skvěle vymyslela výchozí myšlenku, ale celé to prodchla detaily, nad kterými budete vrtět hlavou. Tak třeba jména si ženy-tety (dozorkyně a vychovatelky těch, které jednou mají být náhradními matkami) vybíraly podle „komerčních produktů pro ženy z období před Gileádem [to je to nové společenské zřízení, kdy vládnou klerici, kteří svou víru povýšili na zákon], ve snaze působit povědomým a uklidňujícím dojmem – názvy kosmetických řad, dortů v prášku, mražených dezertů a dokonce léčivých přípravků.”
Z knihy jsem si vypsala celou řadu citátů a myslím, že se k ní ještě časem vrátím. 
/hous.enka/


John Fante: Na západ od Říma




Fante píše úsporným stylem, zato má velmi jadrný slovník. Přirovnání k Bukowskému sedí jen částečně. Fante není tak vulgární a není tak zaměřený na ženský a chlast. Fantův hrdina má manželku a čtyři děti. A s radostí odečítá každého z těch dospělých parazitů, kteří se odstěhují. I kdyby to bylo kvůli nedobrovolnému narukování. Cynismus je další osvěžující vlastnost, která spolu s originálními metaforami vytváří opravdu nevšední čtenářský zážitek.
Chcete příklad? Tady je:
„na kousku země vyčnívajícím z moře jako bradavky koz v pornofilmech“
Na západ od Říma je soubor dvou povídek (Můj pes Blbec, Orgie). Můj pes Blbec je o dost lepší, vypravěčem je pětapadesátiletý nepříliš úspěšný spisovatel. Srab a cynik s vyjadřováním Ignácia Reillyho (Spolčení hlupců, J. K. Toole) je prostě kouzelný. Orgie vypráví malý katolický chlapec, příliš naivní na cynickou mluvu, kterou tolik oceňuji.
Kniha vyšla v USA tři roky po smrti autora. Náhodně vybraná kniha podle roku vydání mě velmi mile překvapila. Od Fanteho si určitě ještě něco přečtu.
/togaf/



You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz