První středa v měsíci znamená jediné. Zkoušku sirén. A nový článek o čtenářské výzvě Mementa libri. V březnu jsme se věnovaly knihám od autora mladšího třiceti let a knihám napsaným v 19. století. Shodou náhod jsme si obě vybraly autorku mladší třiceti let, která píše pro dospívající. Zkrátka jsme duší stále teenageři. Tak tedy vzhůru do výzvy!

Kody Keplingerová: Otka - Ošklivá tlustá kamarádka

Anotace z cbdb: Sedmnáctiletá Bianca Piperová je cynická a loajální a zdaleka si nemyslí, že je mezi svými kamarádkami ta nejkrásnější. Je taky moc chytrá na to, aby skočila na lep sladkým řečičkám školního hezouna Wesleyho Rushe. Bianca ho vlastně nenávidí. A když jí dá tu nepěknou přezdívku, vychrstne mu colu přímo do obličeje. Ale doma to teď nestojí za nic a Bianca touží po rozptýlení. Což dopadne tak, že Wesleyho políbí. A co hůř, líbí se jí to! Při pokusu se z toho nějak vykroutit se z ní a jejího úhlavního nepřítele stanou „kamarádi s výhodami“. Což se samozřejmě brutálně nevydaří. Wesley neumí moc naslouchat a jeho život taky stojí za starou belu. A Bianca si s hrůzou uvědomí, že do kluka, kterého nenáviděla, začíná být trochu zamilovaná.

Podařená YA, Bianca je fakt třída, nechová se jako obvyklá pipina, což se bohužel nedá říct o jejích kamarádkách. Bianca je tahoun knížky, její domácí problémy jsou tak akorát závažné, aby bylo její jednání uvěřitelné a zároveň ne tak komplikované, aby byl happy end neuvěřitelný (to není spoiler, každé YA končí šťastně). Linka s Wesleym je samozřejmě lehce naivní, ale i ten "hajzl se svalnatým předloktím" je napsaný tak dobře, že jsem Otce odpustila nějakou tu nereálnost. A koneckonců Bianca má pravdu, každá jsme tak trochu Otka...zvlášť v sedmnácti. Milostný život na americké střední je tedy dost pestrý. Zažít to, co Wesley zvládne za rok, se mi asi nepovede ani do čtyřicítky. Ovšem taky nejsem idol teenagerů (nebo mi o tom aspoň žádný teenager neřekl). A nemám porshe. Nechci znít cynicky, ale kdyby Wesley jezdil Škodou 105, měl by mnohem menší výběr partnerek. Na to, jaké orgie se na Hamiltonské střední dějí, je psaní o nich velmi decentní. Vše končí u lemu trička, vnitřní strana stehen už je opravdu odvaz. Ani alkohol se nepije. Tedy nezletilí ho nepijí. Ale i přes tyto výhrady se Otka četla skvěle. Hrdinka, která není krásná jako ranní červánky a sladce naivní, je prostě v tomto žánru výhra. Bianca je racionální, vtipná, sarkastická a s nálepkou Otky se skvěle poprala. 

/togaf/

No a v tomhle je právě se Sirénou ta největší potíž: Kiera Cassová se topí v jednom klišé za druhým. Jasně, fajn, Akinli není princ, mohli byste namítnout. Ale jinak? „Hned jsem začala přejíždět prsty po hřbetech knížek, předem zamilovaná do každé z nich.“ (s. 160) Ano, mám pocit, že Kiera snědla celou hromadu cukrové vaty a ta z ní teď musela ven… Ano, ve čtrnácti jsem milovala romány Lenky Lanczové a věřím, že bych byla nadšená i ze Sirény. Ale dnes? Pozlátko je to pěkné, pro náctileté skvělá volba, ale pro mě to rozhodně není kniha, ke které bych se vracela.

/hous.enka/

 Kniha z 19. století 

George Eliotová: Osud je černý jezdec

Anotace z cbdb (kráceno): George Eliotová patří spolu s Jane Austenovou a sestrami Brontëovými k nejčtenějším a nejuznávanějším anglickým autorkám své doby. Povídku Opona budoucnosti vypráví muž na sklonku svých dní, který byl obdařen neblahým darem číst myšlenky jiných a předvídat věci příští. Láska se v ní mísí s nenávistí, naděje se zklamáním, okamžiky úlevy s marnou snahou vypravěče setřást svou nezáviděníhodnou schopnost… V povídce Bratr Jakoubek se setkáváme s vychytralým Davidem Levým a jeho duševně zaostalým, avšak svým způsobem bystrým bratrem Jakoubkem, který Davida přistihne u špatného skutku a jako nelítostná Nemesis se zjeví ve chvíli, kdy se David vrací ze Západní Indie a pod smyšlenou identitou stoupá na společenském žebříčku.

Dva příběhy do George Eliotové jsou svým stylem dost odlišné. První je sentimentální ukázka čistého romantismu. Mladého jasnovidce jsem si neoblíbila a vlastně celý ten příběh byl zahalen v jakousi mlhu tajemna…nebo spíš rádobytajemna. Jasnovidec je typická romantická fňukna, nic extra špatného se mu neděje, ale on TRPÍ. Je mu jedno, co si o něm ostatní myslí, on JE ZAMILOVÁN. Všechno prožívá tak moc, až z toho CHURAVÍ. Bože, chraň nás před těmito citlivými typy…Proč má mladík takové schopnosti, či jak je získal, se z knihy nedozvíme. Jasnovidec navštíví i Prahu, která je popsána náležitě chmurně a tajemně. Ale sotva se tu zastaví, už zase utíká, takže ani za mou milovanou Prahu tato povídka body nezískává.

Druhá povídka je psána v lehce sarkastickém duchu. David Levý je vypočítavý sobec, který je ale zároveň srab. Cokoli špatného provede, je po zásluze potrestáno jeho zaostalým bratrem Jakoubkem. Druhá povídka je rozhodně čtivější a modernější. Sarkasmus zkrátka oceňuji! V druhé povídce se mi také objasnilo přirovnávání George Eliotové k Jane Austenové. Miniatury středostavovských postaviček bez sentimentu popisují různé nešvary. Jemný humor mi občas božskou Jane opravdu připomněl. Leč Austenová (resp. Pýcha a předsudek) je jen jeden. Možná dám George ještě šanci, ale určitě to nebude v blízké budoucnosti.

/togaf/