Dočteno podle hous.enky (16. týden)

10:00

    Stejně jako počasí jsou i mé dny někdy hezké a jindy stojí za zkažené vejce (metafora na dozvuk Velikonoc a zároveň navnadění na dnešní článek). Teď zrovna mám pocit, že cítím ve vzduchu zkažená vejce. Jsem unavená, bez chuti cokoli dělat, bez chuti cokoli číst. Nejradši bych jen spala a spala. A taky bych možná zvládla dohrát Zaklínače 3. S Geraltem z Rivie jsem tenhle týden trávila večery poměrně poctivě.
    Věřím ale, že s příchodem opravdového jarního počasí se všechno zlepší a já zas budu mít chuť do čtení, do úklidu, do cvičení... No aspoň do něčeho z toho určitě.
 
Pokračovat ve čtení

 

Dočteno

    Tenhle týden měly všechny tři přečtené knížky černo-bílou obálku... Náhoda? Asi ano, protože doopravdy temná byla jen jedna, jedna k tomu nakonec měla solidně nakročeno a Zibi je naprosto pozitivní člověk.


Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková: Postel, hospoda, kostel

"Pro druhé mnohdy neznamenáme ani zdaleka tolik, kolik si myslíme." (s. 29)
     Anotace z cbdb: Není kněz jako kněz – Zbygniew Czendlik je toho skvělým důkazem. Studium Bible je podle něj nuda, nerad zpovídá své farníky, a chce-li někdo pokřtít, dlouho ho odrazuje. Miluje ženy, rád si pochutná na dobré whisky, v hospodě je jako doma. Co má napsáno na dveřích ložnice? Proč se mu nelíbilo ve Vatikánu? Jak zvládá celibát? K čemu by vedl své děti a co je v životě nejdůležitější? Ale hlavně – jak to, že u nás nemáme natřískané kostely? Tato kniha vám odpoví na mnoho podobných otázek. Nahlédnete do soukromí jednoho pozoruhodného muže a zjistíte, jak vnímá mezilidské vztahy, život i Boha. Není vyloučeno, že vás zbaví některých předsudků a zkreslených představ, proto ji čtěte pouze na vlastní nebezpečí.
     Záznam rozhovoru mezi Markétou Zahradníkovou a Zbigniewem Czendlikem, současným nejznámějším polským knězem, který působí jako děkan v lanškrounské diecézi. Kromě lanškrounské diecéze ale Zibi působí i v Českém rozhlase a v české televizi. Pikantní je na něm jeho přátelství s celou řadou celebrit. Mimochodem právě ty z tohoto Poláka udělali kněze-celebritu, který doprovází Lucii Bílou na Slavíka a o kterém se píší knihy, které vyhrávají čtenářské ankety (Kosmas Cena čtenářů v letošní Magnesii Liteře).
    Samozřejmě, že z jednoho rozhovoru si těžko uděláte obrázek o tom, jaký člověk opravdu je. Ale Zibi působí příjemným a často velmi světským (mám tím na mysli ne-církevně černoprdelným, jak sám o kněžích říká) dojmem. Je to sympaťák, který si na nic nehraje. Klidně vám řekne, že si nepamatuje Bibli slovo od slova, že si rád občas koupí hodně drahý francouzský sýr a že by jednou rád bydlel ve vlastním domě. Proč totiž ne. Nikdo mu nic z toho nezávidí. Alespoň normální člověk nad takovými věcmi mávne rukou. I otázky Markéty Zahradníkové mi přišly vhodné a občas trochu rýpavě zvědavé (na ženy, na církev, na peníze).
     Proč ale přesto nejsem z knihy nijak zvlášť nadšená? Mám z ní totiž pocit povrchnosti. Neříkám, že je to špatná kniha a že Zbigniew Czendlik je špatný člověk. To vůbec ne. Jen mi to celé přijde takové moc přímočaré, lidové. Někomu to ale takhle může vyhovovat, takže bych klidně knihu doporučila jako čtení do vlaku.
    Je to lidové čtení o české církvi, českém lidu, o české závisti a jednom Polákovi, který si u nás zvykl a teď ho lidi milují.
 
 

Ben H. Waters: Štěnice

"Satanice se živí nejen krví, ale i duší a tělem. A když se jednou zakousne, už nepustí." (s. 246)
    Anotace z cbdb: Milujete příběhy, při kterých se bojíte tak, že rozsvěcíte všechna světla, ale prostě musíte číst dál? Tak tuhle knihu nepouštějte z ruky!
Susan a Alex našli byt snů. Majitelka domu je sice poněkud výstřední a údržbář stále mumlá něco o sklepě, ale za tak nízký nájem by byl hřích ten byt nebrat. Jednoho rána se Susan probudí s divnými štípanci na těle. Každé ráno přibývají další. Susan zjišťuje, že jejich byt je zamořen štěnicemi. Proč má ale štípance jen ona? A jak to, že odporný hmyz nikdo jiný nevidí? Začíná z toho šílet. Děje se něco zlověstného. Ale je to doopravdy, nebo má ty odporné štěnice jenom ve své hlavě?
Brilantní psychotriller, který vám nasadí brouka do hlavy...
   Téma výborné, zpracování... Já nevím, ale chvílemi jsem měla dojem, jako bych znovu četla Zmizelou nebo Dívku ve vlaku. Všem se rozpadají vztahy, všude je to hysterická ženská a chlap, co si nosí domů věci, které by si domů nosit neměl. Krize rodiny literárně zpracovaná. V tomhle případě se do příběhu zapojují maličcí broučci, kteří útočí na Susaninu mysl i tělo. Noc co noc se probouzí s pocitem svědění po celém těle, noc co noc jí její manžel uklidňuje tím, že se jí to celé jen zdá... Jak odlišit realitu od snu? Odkud se hnusné a krvechtivé štěnice berou?
    Pointu odhalíte vlastně velmi záhy (byť já jsem se nechala ošálit, protože přece jen už jsem četla tu Dívku ve vlaku, že jo) a poslední stránky se všechno děje až moc rychle.
    Pokud se vám líbily výše zmíněné knihy o hrdinkách, co to nemají v hlavě v pořádku, mohly by se vám líbit i Štěnice. Pokud vás tohle téma nebralo, klidně knížku nechte ležet. Strašidelnost štěnic jsem si totiž představovala ještě o trochu horší a samozřejmě se k nim postupně přidávaly ještě jiné věci, které štěnice odsunuly do pozadí.
 

Petr Stančík: Andělí vejce

"Augustin cítil k půjčování peněz podobný odpor jako k nafukování žab slámkou nebo k nošení análního kolíku a nic z toho za celý svůj dlouhý život ani jednou nevyzkoušel." (s. 123)
     Anotace z cbdb: Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor.  
    Můj milovaný Petr Stančík tentokrát zavítal na venkov, kde nechal naplno popustit uzdu své zvrácené fantazii. A tak tu nechybí prostí lidé, blázni, magoři, úchyláci a zvrácenci. Prostě taková ta obvyklá vesnická sebranka. Dokonce i na prostitutku dojde: máme tu Zmařenu, která obsluhuje v hostinci, když si její matka vylila půllitr piva na stůl a protože byla opilá jak zákon káže, v kaluži se utopila. Zkrátka je to Stančík, jak ho mám ráda: hravý, cynický, něžný (termín něžný cynik použil někdo na databazeknih.cz a já se s tím termínem naprosto ztotožňuju) a tak trochu blázen.
     K dokonalosti mu ale něco chybí. Nejspíš to je struktura vypravování, protože děj je rozdělen do dvou rovin: jedna začíná Augustinovým dětstvím, ta druhá v květnu 1945. To neustálé přeskakování mi úplně nesedlo, protože se mi nedařilo do knihy úplně začíst.
     Víc informací se dozvíte v chystané recenzi, protože tahle knížka si samostatnou recenzi prostě zaslouží.
 
 

Právě čtu

Manel Loureiro: Apokalypsa Z. Začátek konce

     Anotace z cbdb: Je konec civilizace. Neexistuje internet, televize ani mobilní telefony. Nezbývá nic, co by člověku připomnělo, že je lidským tvorem. Apokalypsa začala. Teď zbývá jediný cíl: PŘEŽÍT!
     Myslím, že knížku jsem si chtěla přečíst od doby, kdy jsem viděla film Světová válka Z. Ano, vím, to je jiná kniha, ale zombíci jsou to ti samí. Nebo tedy alespoň víceméně.
     Zatím jsem žádnou knihu o zombies nečetla, hry jsem o nich už hrála (Left 4 dead, Plants vs. Zombies nebo speciální zombie mise v Call od Duty: World at War). Zombie horory moc nemusím už proto, že zombie jsou prostě hloupí jak zombie... A ne, Walking Dead nesleduju.
    Jsem zatím na nějaké 100. stránce a celé se to teprve rozjíždí. Ústřední hrdina (asi jsem zatím nepochytila jméno) už navštívil benzínku, kde ho zdálky někdo - zřejmě jeden ze zombie - sledoval, a svého souseda. Všechna města jsou uzavřena, útok zombies začíná. Zatím dobré, jsem zvědavá na ústřední zápletku.


Alexandra Oliva: Poslední

    Anotace z cbdb: Chtěla zažít dobrodružství. Nikdy by ji nenapadlo, jak daleko všechno zajde…Začalo to jako televizní reality show, nazvaná příznačně Ve tmě. Dvanáct účastníků vysadili v hlubokých lesích a vystavili podmínkám, které měly prověřit jejich sílu, odolnost, vytrvalost. Izolovaní od vnějšího světa netuší, že v něm došlo k něčemu strašlivému. Jakékoli projevy zkázy chápou coby součást hry, zinscenovanou zkoušku. Všude je přece sledují kamery, odposlouchávají mikrofony. Alespoň tak tomu všichni věří, včetně mladé ženy přezdívané Zoo, jedné z favoritek soutěže. Zoo chce obstát, tvrdošíjně jde za svým cílem. Ale realita se děsivě a nenávratně změnila. Tady už nejde o vítězství, ale o přežití… a nejen její. Brilantní napínavý psychothriller s apokalyptickou zápletkou vydává 25 nakladatelů po celém světě.
     Pořád mě baví číst o zvrácených variantách nudných reality show (trpím touhle úchylkou od dob Hunger games), takže Poslední byla jednou z prvních nápadů k tomuto tématu. Ještě mám v záloze 15 minus.
     Opět jsem stále na začátku - 40. strana tuším - a zatím se tam nic moc neděje. Rozjezdy knih s podobnou tematikou prostě občas bývají trochu pomalejší. Ale vypadá to, že to bude pěkné maso: ústřední hrdinka Zoo běhá městem a hledá něco k snědku. Aha, nechali jí jen arašídový máslo, které ona nejí. Nevadí, sní ho. Šla spát. Dál zatím nevím, protože dál nejsem. Pokud se to rozjede a po Zoo někdo půjde, věřím, že to rychle dočtu. Pokud bude jen pobíhat od mrtvých těl k mrtvým tělům, přestane mě to asi brzy bavit...


Shari Lapena: Manželé odvedle

    Anotace z cbdb: Vaše sousedka nechce, abyste vzali své šestiměsíční dítě na slavnostní večeři. Nic osobního, ale rušilo by pláčem. Váš manžel prohlásí, že to nevadí. Bydlíme přece hned vedle. Zapneme dětskou chůvičku a každou půl hodinu ho přijdeme zkontrolovat.
Vaše dcerka spala, když jste ji viděli naposledy. Teď stoupáte po schodech do svého mrtvolně tichého domu a vaše nejhorší noční můry se naplnily. Je pryč.
Nikdy předtím u vás nebyla policie. Teď prohlížejí celý váš dům a kdoví, co tam všechno najdou…
     Vypadá to na podobný román jako Dívka ve vlaku, Zmizelá nebo Štěnice. Nějak zvráceně takové věci docela ráda čtu, ač ve výsledku tím až tak nadšená nejsem. Moje další guilty pleasure: číst o holkách, co jsou tak trochu (muhehe) magorky. Knížku jsem teprve otevřela, takže nejsem schopná vám k ní cokoli bližšího napsat. Zatím jsme na nějakém sousedském mejdanu, kde sousedka balí manžela ústřední hrdinky. No, vypadá to zas na dobrej vztah...

Zdroje použitých obrázků:  Tričko I am always tired z pinterest.com, knižní obálky z webu cbdb.cz, ostatní fotografie jsou moje

You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz