Bianca Bellová: Jezero

10:30

    Bianca Bellová dokáže o mezilidských vztazích psát mimořádně poutavě, čtivě. Svou pověst dobré vypravěčky potvrzuje i v knize Jezero, která je letos nominovaná na cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za prózu.
    Text z obálky knihy: Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.
    Nami vyrůstá u jezera ve vesničce plné rybářů, kaviáru a tajemství. Kdo jsou Namiho rodiče? A proč ho nechali u dědka a babky? Celý život se Namimu zkomplikuje se smrtí jeho nejbližších, kdy už ho nic nedrží ve vesnici, která je Namimu malá. Namiho cesta světem je plná Rusů (ač se děj románu neodehrává v Rusku), vodky, prostitutek, jiných žen a - vody.
 
    Bianca Bellová zapojila vodu snad do každé věty, do každé metafory, do příběhu všech lidí. A musím říct, že mě se tenhle nápad líbí: propojení Namiho života s jezerem (koupáním, sprchováním, pitím vod-k-y atd.) je brilantní. Neuvědomíte si to totiž hned, ač v hned v první scéně potkáváme malého Namiho u jezera, ve kterém se koupe žena v červených plavkách. Ve chvílích, kdy je Nami šťastný, je voda čistá, volně plyne. Naopak ve chvílích zmaru přestane ta rezavá voda téct ze sprch, pumpy jsou prázdné. Zbývá jen bahno, které hladově pohltí ovce, klíčky od auta (výborná scéna!) i celou řadu pokladů, jak se Nami ke konci knihy dozví. Tohle propojení navíc Bellová nepopírá: "Voda v něm vyvolává radost, přistihne se, že se usmívá, i když je voda v kanále kalná a trochu smrdí." (s. 135).
    Stejně tak se mi líbí motiv putování, kdy Nami ze své rodné vesnice utíká do města Boros, kde se snaží najít svou matku, práci a snad i něco jako lásku. Na své cestě je sám, ač ho čas od času doprovází nějaký jiný člověk. Všichni tito spolupoutníci sami tápou ve svých životech: někteří končí tragicky, jiní jen proplujou kolem a v bahně se brodí dál.
    Bellová skvěle vystihla i kontrast města a vesnice a to, jak lidi z vesnice vnímají město (stojí na druhém břehu, je zářivé, přitahuje je jako magnet) a jak lidi z města vidí vesnici (pustá, snad i vypálená). Podobný kontrast vnímám mezi státní mocí, který reprezentuje Státník, jehož socha stojí ve vesnici, a šamanem. Například při slavnostních setkáních, při rituálních obřadech, při doprovázení umírajících: "Vejdou čtyři muži, je to místní lékař, ředitel kolchozu, ředitel školy a čtvrtý má na hlavě tradiční šamanskou čelenku, ale nikdo o něm nemluví ani se na něj neobrací." (s. 41)
Šaman z jižní Sibiře (zdroj: www.pavlinabrzakova.com)

     Šaman je přítomný jako jezero, nepolemizuje se o nich, respektují se. A mrtví se odevzdávají prostřednictvím šamana jezeru...
    Co se dá říct závěrem? Asi tolik, že tohle se Biance Bellové povedlo. Oproti románu Celý den se nic nestane mi Jezero zůstalo tak říkajíc pod nehty. Jako když v hlíně vyhrabáváte poklad, o kterém netušíte, jestli tam vlastně je. Tady byl. Poselství románu Jezero není úplně jasné na první pohled - víte, jak to mám s metaforami, ale celý ten dvousetstránkový pobyt u jezera s Namim mě okouzli. Asi podobně jako mě okouzlila před lety Petra Hůlová s románem Paměť mojí babičce nebo o pár let později Radka Denemarková a její Kobold. S oběma knihami má Jezero společné rysy a všechny tři knihy vám rozhodně doporučuji k přečtení.

You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz