Upíři jsou moje oblíbená monstra, proto mě irituje, co se mými vrahounky bez morálky v poslední době děje. To zatracené Stmívání odstartovalo vlnu ukňučených rádobyromantických krvesajných hochů. Nevadí, naštěstí je v současné fantasy tvorbě velký výběr a i já si pár moderních upírů oblíbila. Už od dob slavného hraběte Drákuly je poetika jasně daná – upír je muž a obluzuje krásné dívky v nedbalkách. Proto i mí oblíbení upíři jsou samečci. 

Carpe Jugulum od Terryho Pratchetta je moje velká srdcovka. Je to totiž moje úplně první kniha od sira Terryho a byla to láska na první pohled. Velkou zásluhu na tom má i rodina Strakupírů. Parodie na upíry je prostě úžasná a každou narážku na klišé tohoto žánru si užívám zas a znovu. Česnek jako obyčejné koření, náboženské znaky jsou prostě jen zkřížené klacíky a výchovou se dá zvládnout vše. Dokonce i zvyknout si na denní světlo. Pokud je oblačno. A jako bonus je tam Vlad. Ach ten Vlad. Nejen že má slabost pro tlustou Agnes (což nás, nevlastnící míry modelek, vždy zahřeje u aorty), ještě ke všemu nosí vyšívanou vestu. A má ohůnek! 

  

 (obrázek jsem si půjčila na http://www.deviantart.com/art/Discworld-Carpe-Jugulum-496539399 )

Má obsese upířími ohůnky (ehm culíky) je uspokojena i v Pravé krvi od Charlaine Harrisové. Ač nebetyčná červená knihovna, Eric se prostě povedl. Velký a mocný upír, který se s ničím nepáře. Dokonce tak moc, že mu autorka musela vymazat paměť, aby mu změnila povahu a hodil se tak do její harlekýnkovské série. To seriálový Eric je dravec, s ohůnkem a poté i bez něj. 

Trochu seriózněji a temněji jsou upíři pojati ve Snu Ockerwee od George R. R. Martina. Joshua je rytíř smutné postavy. Je sám, bojuje proti svým lidem, snaží se jim přinést spásu a oni to buď nevidí, nebo vidí, a právě kvůli tomu umírají. Smutný, krásný Joshua se plaví po Mississipi a kolem něj se šíří zmar. Snaží se být dobrý, ale uvnitř zůstává monstrem. Je upír. Joshua sice nemá ohůnek, ale děj se odehrává na americkém Jihu a pro ten já mám slabost. Sice je neskutečně rasistický, ale má takové melasové kouzlo. 

 A na závěr upír z našich luhů a hájů. Nedostižný Tobiáš z Nočního klubu od Jiřího Kulhánka. Tobiáš se brodil krví ještě před tím, než ho pokousala sexy Japonka. Ani na něj neplatí některé typické zákonitosti upírského světa, jen to stříbro…stříbrné mince přinesly neštěstí nejen Jidášovi, ale i Tobiášovi. Tobiáš je ale kladný hrdina, a tak i ten stříbrňák přežije a pokračuje v masakrech. A pije zásadně studenou rybí.

Drákulu samozřejmě jako zakladatele žánru zbožňuji (a jsem si na 80% jistá, že jsem ho v Bukurešti potkala), ale líbí se mi i moderní variace na upíří téma, parodování zažitých klišé. Tedy pokud to není parodie pro parodii. A kdo je váš oblíbený upír? Nebo máte raději jiná monstra? 

/togaf/