Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty

11:02









    Už při bližším pohledu snadno zjistíte, jestli je Ladislav Zibura autor, kterého byste si měli přečíst. Když totiž knihu otočíte, dozvíte se, o čem kniha vlastně je: "Nešikovný mladý muž ujde 1500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim směje." Fajn, to vypadá, že pan Zibura je tak trochu blázen, který prostě rád a hodně chodí (po přečtení musím konstatovat, že nejste daleko od pravdy).
     Pokud jste fanouškem spoilerů, mám pro vás i informaci, jak to celé skončí: "Nijak, pořád chodí." Ani v tomhle nejsem s autorem ve při, protože zatím jsem nepoznala nikoho, kdo by toho nachodil tolik jako on.




    Ale začněme od začátku. Ráda bych totiž na tomhle místě, kde jsem se s Ládíkem (on sám si tak v knížce říká, nejde o familiární oslovení, které bych sama k autorovi přimyslela) poprvé setkala. Nebylo to na žádné z jeho přednášek, jako to má většina čtenářů. Já jsem Ládíka poprvé zaregistrovala tady:



    A uplynul rok a půl a mně se dostala do ruky druhá kniha tohoto mladého spisovatele-poutníka-hipstera, ve které Ladislav Zibura projde část Nepálu a Číny. Kniha je rozdělena do dvou částí: první půlka knihy se odehrává v Nepálu a druhá v Číně. Obě části občas proloží nějaká Ládíkova básnička nevalné kvality. Čím víc je Ládík v koncích, tím lepší ty básničky jsou.
    Myslím, že ani tak nejde o cestu samotnou, protože Ládík nenavštěvuje cestovatelsky atraktivní cíle, ale poznává zejména mentalitu místních lidí, ke kterým se rád vetře na oběd/večeři/noc. A tak v knize nenajdeme vdychání nad monumentálními chrámy - i když i chrámy Ládík navštívil a skvěle popsal jejich atmosféru - ale hlavně postřehy o tom, jací jsou tamější lidé většinou milí a téměř vždy bezprostřední.
     Nedokážu říct, které část textu mi sedla víc. Zřejmě to ale bude ta čínská, kdy nikdo nemluví anglicky, všude Ládíka kontroluje policie a on bloudí a bloudí. Ano, mluví ze mě moje zlomyslné já, ale upřímně musím říct, že mě zkrátka bavilo sledovat to, jak si Ládík s každým problémem ví rady. Prostě nic není problém, všechno je pro něj výzva.

     Naopak dokážu úplně přesně říct, co mě ke čtení - krom Ládíkovy účasti v AZ kvízu - přivedlo. A to je obálka knihy a posléze i ilustrace uvnitř.


    Jsou prostě dokonalé. Nejen že se ilustrátorům (týmu Tomski&Polanski) povedlo perfektně vystihnout atmosféru některých zážitků tohoto mladého cestovatele, ale oni zejména skvěle nakreslili Ládíka samotného jako usměvavého Američana, který všem mává a na všechny se usmívá. Přesně tenhle pocit z Ládíka po přečtení knihy mám. A tady ho máme:




     Upřímně musím říct, že nejsem veliká fanynka cestopisů. Ani nevím proč. Prostě doteď to byl žánr, který mě naprosto míjel. Ale styl, jakým píše Ladislav Zibura mě nadchl. Ta lehkost, nadhled a touha vytřískat z každého omažiku maximum, ač jsem v dané chvíli s nervama v kýblu... To je prostě zážitek. Rozhodně si chci přečíst jeho debut 40 dní pěšky do Jeruzaléma.






Moje hodnocení:



Tohle se povedlo. Hrňte na mě podobné cestopisy!






















/hous.enka/

You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz