Dneska to bude jeden velký spoiler, takže pokud jste četly následující knihy, přeskakujte:

Harry Potter – pro jistotu všechny díly

Zlodějka knih

Hanin kufřík

Mischling

Propast času

Díra v duši

Jak to vidí Milo 

Hezký čtvrtek přeji, slunce svítí, ptáci pějí, teď už jen stačí, aby pražští taxikáři přestali šikanovat lidi pohybující se kolem pražského magistrátu svým troubením. Doufám, že tohle čtete a dneska kolem jedenácté bude klid. Začínám ztrácet nervy, a to by pro vás nemuselo dobře dopadnout! Taky bych mohla napsat ostrý článek na blog! Tak bacha na mě!

Proč je dnešní článek o knihách, které mě rozplakaly, by vysvětlil asi jen erudovaný psycholog (nebo psychiatr), tak to přestaňme zkoumat a hurá do slaných vod dojemných knih.

Musím se přiznat, že za svých dětských a studentských let, jsem taková plačka nebyla, s přibývajícím věkem se to mění. V domově důchodců si ke knihám budu rovnou kupovat i balení papírových kapesníčků. 

Z dětství si nepamatuju snad na žádnou knihu, která by mě rozplakala. První velký zlom přišel s Harry Potterem. Jak mohla Rowlingová nechat umřít Siriuse?! Harryho jediný příbuzný, který ho miloval a mohl mu dát nový domov, aby se nemusel vracet k těm odporným tyranům! Jak já nenáviděla Durslyovy! Nevěřila jsem, že je Sirius mrtvý. A když jsem uvěřila, obrečela jsem to. Naproti tomu Brumbálova smrt mě nechala víceméně chladnou. Ten starej pošuk mě štval už delší dobu, zbytečně Harrymu komplikoval život a ten jeho božský komplex měl za příčinu spoustu trablů. Nebo to možná bylo tím, že mi někdo (hous.enka) vyspoileroval, že Brumbál umře. Já totiž jako pilná studentka četla mimoškolní četbu až po zkouškách. Hous.enka je rebel, ta si četla, co chtěla, kdy chtěla. A ano, četla jsem Harryho na vysoké.

Pak mé srdce dlouho vysychalo, slzy přišly až se Zlodějkou knih. Sice nám Smrt hned na začátku řekla, kdo umře, ale i tak mě Rudiho smrt dostala. Prostě ten malý blonďák, který chtěl jen běhat a dostat jednu pusu, mi zlomil srdce. Klika, že jsem tuto pasáž četla mezi lidma, jinak by se decentních pár slz, které se daly svést na „unavené oči z počítače“ změnilo na slzavé údolí a migrénu (taky máte po vydatném pláči migrénu?). 

Hráz se protrhla a já obrečela Hanin kufřík. Knížku pro děti. Opět bylo jasné, že Hana koncentrák nepřežije, o to smutnější celý její boj byl. Knížky z války a zvláště ty z koncentračních táborů jsou pro slzy jako dělané, ne všechny mě ale rozbrečí. Nicméně do této skupiny patří i Mischling, o kterém jsem už tady na blogu psala.

Všechny výše jmenované knihy mají jedno společné – utrpení dětí. Jsem prostě citlivka. Proto jsem ukápla slzu i u Jak to vidí Milo, chlapec ztrácí zrak a do toho mu odcházejí lidé, které miluje. Nešlo to jinak. Ani plné vlakové kupé mě neodradilo od vlhkého projevu citů. 

Dále jsem vypozorovala, že mě rozpláče smrt jednoho ze zamilovaného páru. Propast času a ztracená osamělá Toňa. Když se její život zdá být v pořádku, tak najednou umře úžasný generál Lucius. Ach jo.

No a poslední je Díra v duši. Kupodivu mě rozplakala knížka, která se mi v konečném hodnocení zas až tolik nelíbila. Ale Jacob Grace je prostě kluk snů a jeho smrt byla popsána tak emotivně, že mi knížka uvízla v hlavě a vyvolala pláč.

Nemám ráda knížky, které tlačí na pilu. Nejde ani tak o volbu témat, ale o způsob, jak s ním autor naloží. Přiznám se, že pláč u knih nesnáším. Kromě rozmazané řasenky a podivného pocitu studu (je to fikce!) mě ještě přepadne záchvat migrény. Občas překvapím sama sebe, Sophiina volba mě nechává chladnou. Příběhy z praxe Torey L. Hayden miluju, ale nerozbrečí mě, totéž platí o Jodi Picoult. Dneska je to zkrátka článek pro psychology/psychiatry.