Minulý týden byl plný zážitků, takže jsem se ani nedostala k psaní o svém čtení. Vyrazila jsem na Karlštejn s Propastí času, práci si krátila poslechem o trampotách severského staříka a ve vlaku jsem zavzpomínala na středoškolské trampoty. Do knihovny mi přibyla pouze jedna kniha. Nebudu vás ale přetěžovat komentováním všech těchto knih. Otku - ošklivou tlustkou kamarádku napsala slečna s datem narození 1991, je tudíž mojí (splněnou) knižní výzvou na měsíc březen a podrobněji se o ní rozepíšu první středu v příštím měsíci. Stejně tak román z 19. století si nechám na březnovou výzvu (těšit se můžete na George Eliotovou). Novým přírůstkem je kniha Nějaká vzdálená země, kdy se dostanu k jejímu přečtení, netuším, ovšem až se tak stane, určitě se o tom dozvíte.

Roman Bureš: Propast času

Anotace z cbdb: Vysokoškolačka Toňa se jednoho rána probudí na chalupě v jižních Čechách a zjistí, že je něco špatně: městečko, které by měla vidět z okna, tam není. Na jeho místě stojí hustý les a silnici, která k němu vedla, utíná nepochopitelný ostrý řez. Brzy zjistí, že – jakkoli to zní neuvěřitelně – v lese se nachází značně nepřátelský svět 12. století. V Českých Budějovicích, kam se záhy dostane, vládne zase 16. století. Útočící římští legionáři a jednotka německé armády z druhé světové války už jsou opravdu trochu moc... Román pohrávající si s důsledky poruchy časoprostoru je unikátní a vysoce zábavnou četbou, která potěší nejen fanoušky fantastiky.

Tak tohle byla jízda. Nejdřív mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, přece jen těch dějových linek je více – pravěk, římští gladiátoři, 12. století, 16. století, 21. století a pak ještě nějaká ta budoucnost…ale jakmile se začaly dějové linky propojovat, byla jsem unešená. Bureš umí vytvořit charakter, který si oblíbíte, i když samotná postava má nedostatky. Autor se také nebojí některé postavy zabít. To je pro mě jako pro čtenářku kruté, ale vyvolává to emoce a očekávání. Kdo přežije? Celou dobu jsem doufala, že Tonin malý jorkšír Goliáš bude na straně přeživších. Umírání zvířat (nejen) v knihách nesu špatně. Toňa je ostatně další velký kladný bod, který Burešovi připisuji; jako chlap popsal ženské chování a uvažování více méně dobře. Vlastně byly uvěřitelné všechny postavy – od pračlověka Kro, přes římského legáta Lucia, naši současnici Toňu až po Serenu a Neffiho z budoucnosti. Samotný příběh je neskutečně originální a promyšlený. Což jsem docenila až po dočtení. Během četby jsem byla příliš soustředěná na své hrdiny. Hodně se mi líbilo závěrečné vysvětlení, co a proč se to vlastně s tím časem stalo a jak je možné, že se Toňa dorozumí s Čechy 16. století i s římskými legionáři. A oceňuji i uzavření příběhu, žádný cliffhanger na druhý díl Propasti času, na který se i bez nervydrásajícího ukončení chystám. 

Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Anotace z cbdb: Alan Karlsson má narozeniny. Dokonce kulaté a to rovnou stovku, což už je důvod k pořádné oslavě. Starosta i místní novináři se hotoví k oslavě, ale křepký penzista má jiné plány. Prostě vyleze z okna domova důchodců a pláchne do neznáma. Zatímco je po něm vyhlášeno pátrání, dostane se náhodou ke kufru plnému peněz, takže ho začnou honit jak zloději, kterým ho „ukradl“, tak policisté. On se ovšem se svými pronásledovateli postupně spřátelí, takže vše dopadne úplně jinak, než čtenář očekává. Druhá dějová rovina mapuje Alanovy předešlé osudy, a tudíž i celé dějiny Švédska, Evropy a světa v průběhu dvacátého století.

Další audiokniha a opět výborně namluvená. Martin Stránský dokázal měnit hlas při čtení různých postav tak citlivě, že jsem opravdu slyšela stoletého pána, policejního inspektora i protivnou ošetřovatelku. A protože mě jeho hlas tak nadchl, rozhodla jsem se jako ilustrační obrázek použít právě fotografii pana Stránského. Fešák, ne? Audioknihy tímto zařazuji do svého čtecího plánu. Alan Karlsson je směs několika literárních postav, je v něm kus Švejka, Foresta Gumpa i Barona Prášila. Líbil se mi jeho přístup k životu, z gulagu se rozhodl utéct až poté, co měl dost střízlivosti, ten samý důvod ho pak vedl za posledním dobrodružstvím ve sto letech. Když Alan nečekaně začne pobírat důchod a nestačí ho během měsíce utratit (ach ta Skandinávie…), pošle přebytek zpět úřadům. A takový je Alan. Člověk ho prostě musí mít rád. Líbilo se mi i střídání kapitol minulost - současnost, bylo to originální oživení a na konci tak celé zmizení začalo dávat smysl.