Dočteno podle hous.enky (30. týden)
10:30
Jsou dny, kdy mám chuť popsat desítky stran. No a pak jsou ty druhé... A dnešní den je přesně ten druhý případ, kdy se mi psát nechce.
A taky jsem tenhle týden nefotila žádný fotky. Mám mizernou náladu a může za to horko a fakt, že jsem v noci nespala, protože Ejmy nebylo dobře a co dvě hodiny jsme chodily ven. Celou noc. Až do šesti, kdy mi zazvonil budík. Zvonil tedy už o pět minut dřív, ale první zvonění jsem očividně zaspala. Připadám si dneska jak ten naštvaný šmoula, co nemá rád vůbec nic. Tak snad radši pojďme rovnou na knižní statistiku uplynulého týdne.
Dočteno
Chimamanda Ngozi Adichie: Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních
Anotace z cbdb: Na spisovatelku Chimamandu Ngozi Adichieovou se před několika lety obrátila přítelkyně z dětství s otázkou, jak má vychovat dceru v duchu feminismu. Adichieová jí odpověděla dopisem. V knížce Milá Ijeawele, která je poupravenou verzí tohoto dopisu, předkládá patnáct doporučení feministické výchovy — vřelých, vnímavých a vtipných. Radí, jak v praxi uplatnit přístup, který nastínila v eseji Feminismus je pro každého. Formou anekdotických výchovných tipů se čtenáři i jejich děti učí rozpoznávat stále přetrvávající sexismus kolem nás — ať už jde o smysl módy a make-upu, biologické argumenty pro rozdělení rolí v domácnosti, nebo zdánlivě hodné muže, kteří ženám „umožní“ budovat vlastní kariéru. Feministická výchova je především výchovou k sebevědomí a otevřenosti — a to nejen dcer. ---- Adichieová v knížce Milá Ijeawele pojmenovává a zároveň ztělesňuje potenciál naší společnosti. - Vanity Fair
Tenhle týden se u mě nesl ve znamení feministické literatury. Nebo tak nějak. Rozhodně se to dá říct o téhle brožurce, kterou napsala africká feministka Chimamanda Ngozi Adichieová.
Adichieová píše dopis své kamarádce Ijeawele o tom, jak by měla vychovávat dceru v souladu s teorií feminismu, kterou autorka naznačila ve své předchozí knize Feminismus je pro každého. Většina textu mi z pohledu Evropanky přijde už přežitá, ale věřím, že v Africe (a nejen tam) je situace naprosto jiná.
Je to čtivé, ale mám pocit, že mi to nepřineslo nic moc nového. Ta předchozí esej, kterou taky vydalo nakladatelství Host, mi přišla přínosnější. A snad i osobnější, nevím.
Petra Hůlová: Stručné dějiny Hnutí
Anotace z cbdb: Ve svém posledním, tentokrát dystopickém románu Stručné dějiny Hnutí nás Petra Hůlová prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, nesmlouvavě a se suverénním tahem uvádí do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. Věřin popis života v Instituci je zároveň popisem praktik a vzestupu Hnutí, které je odhodláno jednou provždy skoncovat s pohledem na ženu jako na tělo. Hodnota ženy je věcí jejích vnitřních, nikoli vnějších kvalit. Sexuální přitažlivost založená na fyzické atraktivitě a mládí je neetická. Klienty převýchovných Institucí se stávají muži, kteří to nechápou. Zapálená vypravěčka nenechává nikoho na pochybách, že ve jménu tohoto dobra nejsou na překážku ani zcela mimořádné oběti.
Po dokoukání druhé série Příběhu služebnice jsem měla chuť na něco ze světa feministek a Stručné dějiny Hnutí mi přišly jako fajn nápad. Česká autorka, pochopitelný pohled - myslela jsem si... Realita byla naprosto jinde.
Hůlová své Hnutí pojala s fašistickou údernickou silou. Feministky jsou tu v jejím pojetí fúrie, co se štítí mužů a nejvíc usilují o vzájemné vyhubení.
Celá kniha popisuje jak vznik Hnutí, tak jeho celou historii až po současnost a zároveň se očima vypravěčky Věry ocitáme v jednom z ústavů, které převychovávají muže. Věra nám popisuje jednotlivé fáze přerodu muže a při poslední fázi jsem měla chuť knihu odložit. Touha šokovat přehlušila jakoukoli myšlenku, kterou kniha má.
Z výsledku jsem velmi rozpačitá a kvůli vulgaritám a zbytečně překombinovaným souvětím, jsem nakonec knihu po dočtení zašoupla někam hluboko do své knihovny. Teda zatím jen ve své představě, protože knihu jsem hned půjčila togaf a teda vůbec by mi nevadilo, kdyby do ní nalepila žvýkačku nebo opálila listy. Je to taková prvoplánová temná vize feminismu, ze které by se všem mělo dělat špatně. Aspoň já to tak mám. Nešokovalo mě to, nudilo mě to a přijde mi to jako zbytečné plácnutí do vody. Do jakékoli vody: do vody feminismu i šovinismu.
Lenona Štiblaríková: Prehnité mesto
Anotace z cbdb: V temnom ponurom meste, kde na každom rohu číha smrť, sa prelínajú osudy niekoľkých hrdinov. Syn zločinca hľadá spôsob, ako sa vymaniť spod vplyvu démonického otca, policajný mediátor rieši nechutný prípad v prospech bohatej klientky, ľudská obeť v psej aréne odkryje nekalé politické intrigy na najvyšších miestach. Slováci už na rovnosť a spravodlivosť rezignovali, hlavné slovo majú peniaze, moc a arogancia. A kríkmi popri ceste sa zakráda zvláštna mačka. Je to skutočne len mačka?
Tma páchne rozkladom a obetí pribúda.
Tma páchne rozkladom a obetí pribúda.
Kniha obsahuje tři povídky, které spojuje několik postav a hlavně město - Bratislava. V první povídce se seznamujeme s postavami, které se motají kolem nočního klubu, který vede Amar. Ve druhé a třetí povídce nahlédneme pod pokličku slovenské policie a zejména se zaměříme na postavu Severína, Amarova bratra, který za drobný peníz (muhehe) vede vyšetřování na vlastní pěst.
Vystupuje tu upír Leonard, který je na začátku noci gigolem Leem, a krásná čarodějnice Berenika, která miluje Severína. A taky je tu Bratislava: zlá dáma, která všemu zlu, které jí tepe v žilách, přihlíží.
Budu asi znít jak věčně nespokojený čtenář, ale i Prehnité mesto mě trochu zklamalo. Nikoli stylem psaní nebo postavami - oboje bylo skvělé, temné, drsné. Ale zklamalo mě množství popisů Bratislavy. Mám to město ráda a mrzelo mě, že autorka víc nepracovala se známými místy, kterým mohla obléct nový kabátek. Zaujalo mě, jak Lenona Štiblaríková zapojila do svých povídek současnou politickou situaci a politiku vůbec. Nečekala jsem to a není to vůbec špatný nápad. Myslím, že se s touhle dámou v knižním světě ještě potkám. Mohla by klidně napsat nějaký díl z připravované druhé série Kladiva na čaroděje. Na to bych byla totiž hodně zvědavá.
Právě čtu
Inu tady je to poněkud nuda, protože jsem v uplynulém týdnu neotevřela žádnou novou knihu. Snažím se do číst tu knihu o roku 1968 a finišuji Nobelovkou ověnčený román Neopouštěj mě. Jinak tu mám ještě Artemis, která mě zatím moc nechytla, ale možná na ni teď dojde, uvidím.
Tak zas za týden.
0 Comments