togaf a její knihy (21. týden 2019)
13:52
Uplynulý týden jsem četla samé dobré knihy. A taky jsem si vyléčila puchýře, poseděla na sluníčku s pivem, poslechla si koncert v jednom malém kostele v Kunraticích (poprvé jsem se zúčastnila Noci kostelů) a zašla jsem i na venkovskou pouť. Jen tu cukrovou vatu jsem vám nevyfotila, jsem na fotky nespolehlivá jako hous.enka. Když už jsem u hous.enky, její sobotní článek mě inspiroval k návštěvě Levných knih. A neodcházela jsem s prázdnou. Následuje můj týden ve fotografiích. A pak tedy ty bezva knížky, co jsem četla.  |
| Kostel sv. Jakuba v Kunraticích, krásně opravený malý kostelík |
 | ||
| Perníkové srdce jsem si z pouti neodnesla (nesnáším tu cukrovou polevu), ale mám karamelovou medovinu (tu naopak snáším dobře) |
 |
| Obě knihy mám na seznamu Chci si přečíst, proto dostaly možnost obohatit mou knihovnu |
Leatitia Colombani: Cop
Anotace z cbdb: Tři ženy žijící ve třech různých světadílech, tři osudy: Indka, která
patří k nejnižší společenské vrstvě – Italka, jež zdědí rodinnou firmu –
Kanaďanka, která má skvělou kariéru v právnické firmě. Všechny tři
spojuje touha po důstojném životě. Nikdy se spolu nesetkají, nevědí o
sobě; a přesto se mezi nimi vytvoří intimní pouto – symbolické pouto
vzpoury proti nepřízni osudu.
Tohle bylo moc hezké ženské setkání. Všechny tři ženy postavené
před osudové rozhodnutí mi byly blízké. Útlá knížka je plná emocí a
napětí. Vyprávění jednotlivých žen se střídá po kapitolách a já jsem se na konci
kapitoly o Smile nemohla dočkat jejího pokračování. A pak vyprávěla
Giulia a já na nějaké Smilino pokračování zapomněla a ponořila se do
sicilského příběhu. A tak pořád dokola. Hodně mě znechutily indické
praktiky a život tamních chudých žen. Tohle by se prostě dít nemělo. Každý z
příběhů by klidně mohl mít samostatnou tří set stránkovou knihu, ale
takto zkrácené a propletené mají úplně jiné kouzlo. Líbil se mi motiv
copu, propletení osudů tří žen, které se nikdy nepotkají...
Amie Kaufman, Jay Kristoff: Obsidio (Akta Illuminae 3)
Anotace z cbdb: Kady, Ezra, Hanna a Nik se jen těsně zachránili po útoku na stanici
Heimdall a nyní
se ocitli nacpaní se 2 000 uprchlíky na kontejnerové
lodi Mao. Když je skoková stanice zničena a jejich zdroje se tenčí,
jedinou možností je vrátit se na Kerenzu – ale kdo ví, co naleznou sedm
měsíců po invazi?
Mezitím se Kadyina sestřenice Asha, který přežila počáteční útok BeiTechu, připojila k hnutí odporu na Kerenze. Když se Rhys – její bývalá – objeví na Kerenze, ocitnou se na opačných stranách konfliktu.
Mezitím se Kadyina sestřenice Asha, který přežila počáteční útok BeiTechu, připojila k hnutí odporu na Kerenze. Když se Rhys – její bývalá – objeví na Kerenze, ocitnou se na opačných stranách konfliktu.
Tahle trilogie má naprosto fantastickou grafickou úpravu. A SPIRA.
Bohužel má na můj vkus moc mladých párů, které mají potřebu si neustále
vyznávat lásku. Ale je tu SPIRO. A nelogičnosti typu začerněných
vulgarit (proč? Soudce určitě sem tam nějaké to "doprdele" řekne a
neomdlí). Ale je tu SPIRO. A do spisů, které mají přijít k soudu, by snad
ani teenager nepsal o vyrýsovaných svalech a líbání. Ale je tu SPIRO.
Příběh je napínavý, skvěle vystavěný a všechny tři knihy na sebe výborně
navazují. A je tu SPIRO. Většina postav je taky hodně dobře popsána,
zapamatovatelná a je tu SPIRO. Nebýt té grafiky (a
SPIRA), tak moje hodnocení tak vysoké není. A zmínila jsem se o tom, že
miluju SPIRA?
Terry Pratchett, Stephen Briggs: Turistický průvodce po Lancre
Anotace z cbdb: Není jen pouhým dechberoucím uměleckým zobrazením Lancre, ale také
zajímavou informační brožurkou o dalším zeměplošském... eh...
pitoreskním království.
Žijí zde Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a Magráta Česneková. Lancre tedy těžko může být obyčejné místo, že?
Mapa může být jen dvourozměrná, ale když se pozorně podíváte, uvidíte, že se s tím snaží bojovat.
Mapa může být jen dvourozměrná, ale když se pozorně podíváte, uvidíte, že se s tím snaží bojovat.
I obyčejná mapa hor je v podání zeměplošských hrdinů vtipné dílko.
Kromě zemitého zeměpisu Stařenky Oggové a pár slov autorů je tu i
krátký deníkový záznam turisty, který neuznává ploty (kleště a trpasličí
chleba má vždy u sebe). Pokud jste fanoušky čarodějek, tak mapa Lancre
(konečně mi někdo napsal fonetický přepis) je milé zavzpomínání na
Magrátu (toho času královnu), Stařenku Oggovou (snad poprvé uvedla
přesný počet dětí) a Bábi Zlopočasnou (která tu ale bohužel nemá příliš
prostoru). A taky na Tanečníky a Dlouhého muže (mrk, mrk). Prostě
Zeměplocha.
Miloš Urban: KAR (Pohřební hostina za jedno město)
Anotace z cbdb: V Karlových Varech dojde k obludné vraždě: žena roztrhá muže svými zuby a
pak
spáchá sebevraždu. Nebylo prokázáno, že by se ti dva znali. Po
nějaké době se stane událost podobná: na golfovém hřišti zabije muž ženu
její vlastní odpalovací holí, uhryže a pozře její prsa a poté vběhne
pod auto. Nikdy předtím se neviděli. Do Varů, svého rodného města, se po
dlouhé době vrací Julián Uřídil. Ne na stálo a ne jako lázeňský host,
ale na anonymní pozvání jako autor knih, v kterých se odehrávají podobné
zločiny. Minulost, na niž chtěl zapomenout, když kdysi odešel do Prahy,
se mu však ve Varech spolu s dalšími kousavými vraždami vrací jako
bumerang. Souvislost mezi množícími se případy nenachází, zato se
nepochopitelně ocitá v jejich bezprostřední blízkosti. Tak, jak byl
pozván on, teď musí pozvat do Varů na pomoc člověka, kterého už nikdy
nechtěl vidět.
Hned na začátku románu si Urban vyřizuje účty s kritiky, což mě pobavilo. Pak následují absurdní a brutální vraždy. Kupodivu i to mě bavilo. Karlovy Vary se stávají jedním z hrdinů románu a Urban je popisuje tak lákavě, že mě toto město, které není městem, ale jen lázněmi, zaujalo. Chci ochutnat místní prameny (a trochu u toho trnout), chci strčit ruku do chřtánu odpadkového koše/bůžka, podívat se z rozhledny Diana (a dávat si u toho bacha na děti), vyfotit si sochu kočky, a to všechno díky románu o kanibalských vraždách. Urban se vrací po sérii ne tak dobrých knížek ve skvělé formě.
A to je z uplynulého týdne vše. Mít puchýře se občas vyplatí. Léčení zahrnuje klid na lůžku a to přímo volá po čtení. A Obsidio se snad jinde než v posteli číst nedá, jinak by mi upadla zápěstí. Musím říct, že mě (nejen) po čtenářské stránce minulý týden potěšil. Tak ať
máte také potěšující týden!
0 Comments