togaf a její knihy (19. týden 2019)

15:29

Uplynulý týden byl velmi bohatý na zážitky. Státní svátek jsme oslavili cestou na Říp, a protože nejsme žádní troškaři, rovnou jsme si zvolili tu nejtěžší. Dobře, možná kdybych mohla mluvit do výběru trasy, tak bychom si tu nejobtížnější nezvolili. Ale nakonec jsem byla ráda, protože jsme tuto cestu měli sami pro sebe. Naopak z Řípu jsme se vydali betonovou cestou vedoucí k parkovišti, a ta mi vůbec nevyhovovala. Příliš mnoho lidí, dětí a psů. Zastavili jsme se na drobné občerstvení ve vesničce s názvem Ctiněves, a protože jsme chůze stále neměli dost, vydali jsme se na vlak do Roudnice pěšky. Zastavili jsme se na rozhledně a roudnické Hlásce a cestou domů jsem měla co dělat, abych únavou udržela oči otevřené.

V pátek jsem navštívila Svět knihy, mile mě potěšilo, že na Výstavišti nebylo tak příšerně moc lidí, jak to znám ze soboty. Takže jsem nakoupila pět knih. Ale z toho tři byly dárky. Proto je nevidíte na fotkách. Pro sebe jsem si koupila Epochu s knihou od Františka Kotlety a pohádky od Terryho Jones. Humor Monty Pythonů miluju, tak doufám, že si zamiluju i Pohádky k neuvěření
Odpoledne jsme ještě stihly s hous.enkou prohlídku nově otevřeného Národního muzea. Opravené je opravdu parádně. Jen nás trochu překvapilo, že výstavní sbírky ještě nejsou na místě, ale cena vstupenky tomu neodpovídá. Líbilo se nám i v nově otevřené vyhlídce na kopuli střechy. A zhlédly jsme krátký film o historii Národního muzea.
Jak už jsem poznamenala výše, obvykle chodím na veletrh v sobotu. V sobotu se totiž koná tradiční sraz uživatelů Československé bibliografické databáze - čbdb. Srazy to bývají legendární a mě velmi mrzelo, že letos nemohu přijít. Ale o své kamarády čtenáře jsem nepřišla. S jedním jsem strávila pár hodin na veletrhu, další jsem na veletrhu potkala náhodou a pár nejbližších si kvůli mě zajelo do centra Prahy. Moc si toho vážím, byl to skvělý večer. 
A důvod, proč jsem nemohla na tradiční sraz? Byli jsme pozvaní na svatbu. Asi jsem se ještě nezmínila o svém svatebním prokletí. Nosím smůlu. Jsem asi nejhorší svatebčan v republice. Nemám ráda svatby. Nemám ráda "small talk", který je na takovýchto událostech častý. Nemám ráda nucenou romantiku a nenávidím svatební hry, tradice a kýč. Chvíli to vypadalo, že tohle bude svatba snů. Žádné rozbité talíře, vzájemné krmení a nucení hostů k zábavě. Pak přišlo "překvapení". Další věc, co byste o mně měli vědět, je fakt, že nemám ráda překvapení. Naštěstí i túru v horách, kteroujsem absolvovala v plátěných keckách v dešti, jsem přežila a pak už se opět pokračovalo na sympatické vlně. Žádný tanec, kde by mě nutili v kroužku asistovat u prvního novomanželského tance, žádné házení kyticí. Jen spousta jídla, vína a fajn lidí. 
V neděli jsme si cestou do Prahy udělali malý výlet do Chomutova a prohlédli si staré vlaky v Železničním depozitáři Národního technického muzea. Nakonec to nebyl vůbec špatný týden. Ale na svatbu mě letos už nikdo nedostane.  
Dneska jsem se o svém životě hodně rozepsala. To je tím, že jsem moc nečetla. Tak se pojďme podívat na ty dvě knihy.

Barbora Baronová, Dita Pepe: Slečny
Anotace z cbdb: Stylizovaný literární dokument SLEČNY mapuje prostřednictvím osmi otevřených a literárně zpracovaných výpovědí fenomén neprovdaných žen v Československu a v Česku od 20. let 20. století do současnosti. Jeho vydání má ambice přispět k zachycení specifické role ženy v kontextu novodobé historie s ohledem na proměnlivou politickou, sociální, náboženskou a ekonomickou situaci v zemi, a tím nastínit vývoj smýšlení české společnosti za posledních 80 let.
Na Slečny jsem se moc těšila a možná to byla chyba. Čekala jsem rozmanité osudy a jedinečné hlasy žen a dostala jsem několik výpovědí se stejnou stylistikou a stejnými důvody, proč zůastali bezdětné, resp. neprovdané. Žádná prostě nenašla správného chlapa v plodném věku. Mění se jen přístup žen k tomuto faktu. Ale ani přístupy nejsou moc rozmanité. Já vím, je to psané podle skutečných osob a životů, ale možná by stálo za to, vyzpovídat nějakou lesbu, nebo ženu, která děti prostě nechce. A nesedla mi ani beletrizace výpovědí. Autorka v úvodu píše, že pracovala se slovní zásobou jednotlivých žen. Bohužel pro mě byly všechny výpovědi stylisticky stejné. Slečny nejsou špatná kniha, jen od nich nečekejte nic převratného. Alespoň ke grafické úpravě nemám výhrady. 
Anotace z cbdb: Sbírka básní rozdělená do čtyř oddílů: Princezna, Vévodkyně, Královna a Ty. První
tři oddíly s obdivuhodnou upřímností komentují jednotlivá stádia dospívání autorky Amandy Lovelace, zatímco závěrečná kapitola je vzkazem čtenáři. Kniha o lásce i nenávisti, o tom, jaké to je někoho ztratit, o zármutku i radosti, o síle, inspiraci a hledání sebe sama.
První část knihy je opravdu výborná. Možná mě tolik zasáhla proto, že v poezii nejsem moc kovaná. Další části jsou o trochu slabší, ale jen proto, že část Princezna nasadila laťku tak vysoko. Jednotlivé části na sebe navazují a básně vlastně vyprávějí o životě autorky. Věru neměla to ta holka lehké. Samozřejmě lze číst i jednotlivé básně samostatně, hned mají jiný náboj a vyznění. Tahle přímočará poezie mi vyhovuje, nemusím dumat nad významem veršů, ani nad tím "co tím chtěl básník říci", ale prostě se ponořím do rytmu a vychutnávám si lyrické pojetí příběhu. Držím Amandě palce, aby se vždycky zvládla zachránit sama. 
A to je z uplynulého týdne vše. O víkendu se chystám na svůj druhý ročník pochodu Praha-Prčice, tak mi držte palce, ať moc nezmoknu. A pokud se taky chystáte, tak v Prčicích na viděnou!

You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz