Knihou na únor se v čtenářském kroužku čbdb stala kniha Pianista. Já jsem z toho velkou ranost neměla, protože jsem hlasovala pro jinou knihu. A Pianistu jsem viděla zfilmovaného. Nakonec jsem ale po přečtení nadšených komentářů i já sáhla po této útlé knize. Při čtení se mi vybavovaly scény z filmu a Wladek měl stále ušlechtilou tvář Adriana Brodyho. Fotografie uprostřed knihy mi tuto romantickou představu trochu pokazily, ale to nic nemění na tom, že kniha stojí za přečtení, i pokud už jste viděli film.

Knih s tématikou druhé světové války jsem četla několik, četla jsem i knihy o Židech, přežívajících a umírajících v koncentračních táborech. Příběhy z válečné Prahy, útěky před válkou i knihy o odboji, ale poprvé jsem četla knihu z válečného varšavského ghetta. 

Szpilman zpětně zaznamenává své zážitky s jakýmsi chladným odstupem. Jako by děsivé věci, které ho potkaly, nelidské zážitky a obrazy hrůzy nedokázal vstřebat. Právě tato odosobněnost je na knize zajímavá. V textu nejsou obvyklé metafory a zamyšlení nebo jiné spisovatelské okrasy beletristických textů. Pianista je jen syrové shrnutí reality jednoho intelektuála, který se dostal do mezní situace, kterou nechápe.

Szpilmanovi jsou Židé, žijí v ghettu ve Varšavě a snaží se společně protloukat stále se zhoršující situací ve válce. Snášet utrpení i radosti pohromadě, jako rodina, je pro ně nesmírně důležité. Osudy Wladyslava, který je autorem autobiografické knihy Pianista, učarovaly i režiséru Romanu Polanskému.

Wladyslavu Szpilmanovi během války pomáhalo několik přátel i neznámých lidí. Ale jeden z jeho zachránců byl netypický. Těsně před koncem války našel Wladyslavův úkryt německý voják. A začal mu nosit chléb. Voják se jmenoval  Wilm Hosenfeld. Do druhého (a všech dalších) vydání knihy Pianista jsou zařazeny úryvky z Hosenfeldova deníku. Díky deníku víme, že ne všichni Němci byli fanatičtí zastánci Vůdce, ale také to, že není pravda, že by nevěděli, co se děje v koncentračních táborech. Hosenfeldovy poválečné osudy jsou sepsány v doslovu a je to smutné čtení. Dobro nebývá vždy po zásluze odměněno. Zvlášť když jeden diktátorský režim nahradí druhý.

 

I samotný doslov je v této knize hodnotný. Jednak se čtenář dozví, jaký člověk byl Hosenfeld byl a co se stalo s ním stalo po válce, ale také proč byla Szpilmanova kniha po prvním vydání stažena z prodeje. Autor doslovu Wolf Biermann vysvětluje i psychologické pochody mnohých přeživších židů a jeho postřehy a styl psaní je tomu Szpilmanovu velmi podobný. Také píše stroze a k věci, jen více používá metafory. A s těmi mu to opravdu jde:

„Wladyslaw Szpilman líčí holocaust úspornou prózou o intenzitě poezie.“

Szpilmanova kniha mi připomněla knihu maďarské autora Imre Kertésze Člověk bez osudu. Úsporný styl psaní a jakési smyslové ochromení hrůzami, které oba muži zažili, oba autory spojuje. Ač byl jeden z nich vzdělaný umělec z Polska, který se transportům vyhnul, a druhý maďarský chlapec, kterého vlastní národ poslal na smrt.

Pianista je výbornou knihou sepsánou strohým stylem. Wladkovo odhodlání prežít je cítit z každé stránky a stejně tak jeho láska k hudbě. Netradiční postava "hodného nacisty" dělá z knihy o polském holocaustu výjimečnou knihu, která rozhodně stojí za přečtení.