togaf a její knihy (6. týden)
9:35
Zdravím vás se zpožděním tří dnů. Chřipková epidemie řádící v Praze mě dostala a já od pátku ležela v posteli. Jestli si snad myslíte, že jsem měla čas na čtení, tak se bohužel pletete. U mě totiž všechny nemoci, úrazy a vlastě i špatně přeleželý vlas doprovází urputné bolesti hlavy. Občas mám pocit, že bych bolest hlavy měla i v případě zánětu slepého střeva. Nemohla jsem proto číst, musela zrušit lákavé plány na tento týden a neustupující kašel ohrožuje i moje plány na lyžařský víkend. Ach jo, nesnáším nemoci. Číst jsem sice nemohla, ale mohla jsem poslouchat, takže jsem doposlouchala Černou věž, Zapomenutou vraždu i Barvu kouzel. A těch pár bezbolestných hodinách, co zabraly prášky a bolest hlavy ustoupila jsem dočetala dvě knihy. A nějaké knihy jsem zvládla přečíst ještě před vypuknutím choroby. Takže vlastně to nebyly tak hrozné čtyři dny. Ne, kecám, bylo to peklo, ale snažím se nelitovat sama sebe. Tak raději honem ke knihám, než se nad svým nešťastným osudem rozpláču.
Vlasta Kálalová: Doktorka z domu Trubačů
Anotace z cbdb: Literární zpracování životního příběhu doktorky Vlasty Kálalové-Di
Lottiové,
S touto knížkou jsem měla dva problémy. Za prvé mi nesedlo
zpracování, přišlo mi zkratkovité. Dramatické lékařské případy doktorky
Kálalové byly představeny a ihned vyřešeny během tří vět. Chápu, že to
byl asi záměr životopisu, ale na mě to prostě nefungovalo. Naopak popis
Bagdádu a celého Iráku byl úchvatný. Druhý problém jsem měla se samotnou
doktorkou, byla mi silně nesympatická. To mě překvapilo, protože měla
všechny předpoklady stát se mojí hrdinkou - žena bojující o uznání v
ryze mužském prostředí, talentovaná a odhodlaná, prožila spoustu životních tragédií, drobná a osamělá se vydala na Dálný východ... ale ve
skutečnosti mi přišla jako arogantní, neempatická pozérka. A není to
vina spisovatelky. V druhé části knihy jsou hodně citované dopisy psané
přímo doktorkou a z nich je jasně patrné, že Borská její osobnost
zachytila velmi přesně.
Wladyslaw Szpilman: Pianista
Anotace z cbdb: Když v srpnu 1939 Hitlerova vojska přepadla Polsko, život mladého,
talentovaného pianisty židovského původu Wladislawa Szpilmana se změnil k
nepoznání. Po skončení války vylíčil Szpilman své zážitky v knize,
která však byla polskými stalinisty stažena z oběhu a vyšla teprve po 50
let pod názvem "Pianista". Podle knihy natočil Roman Polanski
stejnojmenný film, za který roku 2002 získal Zlatou palmu v Cannes a byl
odměněn dvěma Oskary.
Szpilman zaznamenává zpětně své zážitky s jakýmsi chladným
odstupem. Jako by děsivé věci, které ho potkaly, nelidské zážitky a
obrazy hrůzy nedokázal vstřebat. Právě tato odosobněnost je na knize
zajímavá. V textu nejsou obvyklé metafory a zamyšlení nebo jiné
spisovatelské okrasy beletristických textů. Pianista je jen syrovým
shrnutím reality jednoho intelektuála, který se dostal do mezní situace,
které nerozumí. I samotný doslov je v této knize hodnotný. Čtenář se tu dozví, jaký byl německý voják pomáhající Szpilmanovi a co se stalo s ním,
ale také proč byla Szpilmanova kniha po prvním
vydání stažena z prodeje. O této knize si můžete přečíst víc v sobotní recenzi.
Petr Stančík: Nulorožec
Anotace z cbdb: Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených
nosorožic.
Detektivka se v rukou Petra Stančíka mění v černohumornou grotesku
s prvky fantasy. Černý humor, fantasy i detektivky mám moc ráda, takže
mám pocit, že jsem přímo ideální Stančíkův čtenář. A navíc ta nápaditá
hra s češtinou! Novotvary, oživení zastaralých pojmů a neotřelá slovní
spojení, to je přímo literární porno! Popravdě je toho všeho tak nějak
moc. Místo fantaskního závěru bych uvítala něco reálnějšího. Takhle je
ta koncepce až příliš podobná starším Urbanovým románům. Ale Stančíkovi
to odpustím, někomu, kdo píše o jídle a Praze s takovou láskou, odpustím
vše.
Alice Horáčková: Neotevřené dopisy
Anotace z cbdb: Alena je hezká holka s vyřídilkou a výtvarným talentem. Když po
osmašedesátém utíká kvůli tisku protikomunistických letáků do Paříže,
tak jí otec – zlatník, který skončil v Jáchymově – dá do podpatku
diamant. Alena se nikdy nechce vdávat, ale nakonec si vezme výtvarníka
Járu (je v sedmém měsíci). Její manžel je sice význačný, ale v
praktickém životě neupotřebitelný. Během normalizace Alena finančně
táhne tříčlennou rodinu a pomáhá svému muži překonat psychické propady. Po manželově smrti však najde v jeho psacím stole svazek neotevřených
dopisů. Písmo je ženské, agresivní, ale proč je její muž nikdy
neotevřel? Chce si je přečíst?
K této knize jsem se dostala jak slepý k houslím. Nečetla jsem ani
anotaci, ani jsem o knize nic nevěděla, prostě jsem začala číst. A to
byla chyba. Autorka nás rovnou hodí do monologu Aleny. Později jsem si
spojila, že autorka (v knize nazývána Vlastou) vede s Alenou rozhovor,
ale zaznamenána je jen Alenina část. Aleniny vzpomínky jsou pomíchané,
ale srozumitelné. Život v komunismu byl (nejen) pro umělce spíš
přežívání a některé aspekty z vyprávění zní tak absurdně, že neznat
podobné historky od svých blízkých, tak jim nevěřím. Třeba vytrhávání
Stalinových fotek z učebnic nebo šílené podmínky ve zdravotnictví; zní
to spíše jako z absurdního hororu. A moc se mi líbila závěrečná pointa s
neotevřenými dopisy. Ze začátku jsem byla naštvaná na formu vyprávění,
ale nakonec jsem knihu přečetla na jeden zátah. Paní Alena měla zajímavý
život a líbil se mi její přístup k němu.
To je vše, doufám, že se vám nemoci vyhýbají a že se v pondělí sejdeme nad mým článkem. Hezký zbytek týdne!
0 Comments