Poslední týden před Velikonocemi se většinou nese ve znamení Velikonoc. Můj týden nebyl plný zajíčků a kuřátek, i tak ale stojí za to vám o něm něco napsat.
Pokračovat ve čtení
Výzvu, nikoli togaf.
Pokračovat ve čtení
A je tu můj poslední článek na téma Proč (ne)čtu. Tentokrát jsem se rozhodla článek věnovat českým autorům, české literatuře.
Pokračovat ve čtení
Vzpomínáte, jak jsem si tu před týdnem ztěžovala na hru Národního divadla? Tak po návštěvě Divadla v Dlouhé vděčně vzpomínám na tři a půl hodiny s Faustem. Měla jsem tu čest navštívit představení Ghost Protocol, moderní hru od dvou mladých Francouzů. Vzhledem k tomu, že jeden z tvůrců je jen o rok (a možná ani to ne) starší než já, čekala bych, že pro mne bude snadné hře porozumět. Nebo když už ne snadné, tak alespoň možné. Ale ne, nechápu o co šlo, nechápu o čem to bylo a už vůbec nechápu, co tím chtěli autoři říci.
Kniha je nominována v kategorii Litera za prózu.
Pokračovat ve čtení
Pokračovat ve čtení
Uplynul další týden a s jeho odchodem přichází moje tradiční páteční Dočteno. Takže vítejte u článku o tom, co se dělo uplynulý týden, jaké knihy jsem dočetla a jaké nové knihy mám právě rozečtené.
Pokračovat ve čtení
Moře, lehátko, slunce nad hlavou a kniha v ruce. Nebo tuzemská varianta: zahrada, slunce nad hlavou a kniha v ruce. A víte, co vidím já? Vítr nevhodně obracející stránky, vhánějící vlasy a písek do očí, slunce pálící v očích, neb se odráží od sněhobílé stránky knihy a všudypřítomný ševel lidských hlasů. Ano, poznali jste to, nejsem příznivkyní čtení pod otevřeným nebem. Možná by mi pomohlo pořídit si dioptrické sluneční brýle, ale to by řešilo jen jednu z mnoha nevýhod čtení venku.
I mě čas od času zláká romantická představa číst si v nějaké fotogenické krajince. A vždycky narazím na totéž. Ty drobné zádrhele mi znepříjemní celý požitek ze čtení. Při mhouření očí myslím na to, jak se mi právě tvoří vrásky a jak mi slzící oči rozmazávají řasenku, a ne na to, jak si s touhle vlakovou vraždou Poirot poradí. Pak tu máme pot. Asi jako všichni lidé i já nesnáším pot. Takže si čtu ve stínu, který se ovšem z logiky věci posouvá. A já se musím posouvat s ním. A všechna ta příroda na mě venku tak nějak útočí. Drobné mušky a komáři mi bručí kolem uší, mravenci a jiná drobná havěť mi leze po nohou, prach, písek a drobné smetí víří vzduchem, abych ho mohla nepozorovaně vdechnout a lidi mluví a mluví a obvykle to jsou nesmysly a v nejhorším případě mě i cíleně vyruší od čtení nějakým impertinentním dotazem. 
Ovšem ani mně se venkovní čtení nevyhne. Jak už jsem psala výše, podlehnu kouzlu slunce a vytáhnu si knihu ven. Některé vzpomínky na čtení pod širým nebem mám i pěkné. Třeba taková Anna Karenina čtená před petrohradskou Ermitáží mi z hlavy jen tak nevyprchá. Nicméně lidový zpěvák a méně lidový komik v kostýmu Mimoně mě od čtení náležitě odváděli.
Mám i moc hezkou vzpomínku na čtení u jednoho bukurešťského hřbitova. Tam mě od čtení nudné knihy odváděl divný rumunský pán. Bůh ví, co po mě chtěl, rumunsky neumím a pán neuměl jinak než právě rumunsky. Ale park to byl moc hezký, kdyby mě nikdo nerušil, určitě bych si to moc užila. A to je právě to, u čtení venku se vždycky nějaké to "ale" najde.
Přece jen jsou ale situace, kdy venku čtu. To když čekám na autobus/vlak nebo své nedochvilné přátele.A jak to máte vy? Čtete rádi venku, v přírodě? Jestli ano, máte před sebou ideální roční období na podobné kratochvíle. Já si počkám na nějaký pěkný deštivý den a zalezu si s knihou do svého oblíbeného čtecího koutku - do postele.
Populární komiksová kniha jaz: Opráski sčeskí historje - specjál (Zmikund vs. Huz - paralenní žitovopisi)
Opráski sčeský historje - komiks, který buď nekriticky milujete (jako já), nebo mu zatím nemůžete přijít na jméno (jako hous.enka). Opráski mají specifický humor, černý, hravý a chytrý. Alespoň průměrná znalost historie je pro pochopení stripů nutná. Kresba oprásků je záměrně amatérská. Potud nikdo nemá s Opráski problém.
Problém, který jsem dlouhé roky měla i já, je ten, že čeština v nich použitá není úplně běžná. Vlastně je přímo netypická. Někdo by to nazval przněním. Já tomu říkám tvůrčí přístup. A tak se král Zikmud v Opráskách důsledně nazývá Zmikund a je zobrazen jako liška. A u lišky Zmikunda je právě pěkně vidět, že je pro pochopení Oprásků nutná znalost dějin. Pokud nevíte, že se zrzavému synu Karla IV. říkalo Liška ryšavá, nepochopíte, proč je tak vtipné, že je Zmikund kreslen jako liška.
Internet
se třpytí samými návody na to, jak prolomit nechuť ke čtení knížek v angličtině.
Spousta z nich je zaručených a většinu napsaly bloggerky, které samy čtou
v angličtině. To mě přivedlo na myšlenku, proč se čtením v angličtině
vlastně tolik bojuji. A přesně o tom bude dnešní článek.
Pokračovat ve čtení
Tento týden jsem četla! Ano, překvapila jsem sama sebe. Přečetla jsem knížku na naši knižní výzvu; na článek o ní se můžete těšit ve středu; dále jsem přečetla knížku na svůj velikonoční speciál; ten plánuji na Velikonoční pondělí, proto si nakonec dneska přečtete jen o dvou mých dočtených knihách...Ale aby dnešní článek nebyl příliš krátký, seznámím vás s novým divadelním počinem Národního divadla. Tak se pohodlně usaďte, začínáme.
Myslím, že se o mně obecně ví, že poezii moc nečtu. Ani českou, ani světovou. Jednou za rok udělám výjimku a nějakou tu sbírku si půjčím - sbírku, jejíž autor je nominovaný na cenu Magnesia Litera za poezii.
Pokračovat ve čtení
Dnes se podíváme na další knihu nominovanou na výroční cenu Magnesia Litera. Opět zůstávám věrna žánru literatury pro děti a tentokrát to bude kniha Františka Tichého Transport za věčnost.
Pokračovat ve čtení
No jo, zvyk je železná košile a já na svých zvyklostech nerada něco měním. Vsadím, že kdyby byl živý přenos Oscarů ve Světozoru, že zas přemluvím togaf nebo Adu, aby šly se mnou.
Když jsme u těch zvyklostí - včera měla přijet do Prahy Catherine Deneuve a dnes tu měla uvést svůj film Vánoční příběh. Nelenila jsem a hned jsem si zakoupila vstupenky. A včera všude psali, že Catherine nepřijede, protože má zápal plic. Tak ji letos nejspíš zase naživo neuvidím. Snad příště.
A jinak pokud jde o uplynulý týden, tak mám pocit, že se nedělo nic mimořádného. Chodila jsem do práce, po práci domů, kde jsem jedla, četla a spala. Poměrně nuda.
Vlastně jedna divokost se mi tenhle týden stala. Včera jsem z batohu vyndávala nákup a dnes ve vlaku jsem zjistila, že jsem zapomněla vyndat salátovou okurku. Chápete: v mém pidi batohu jsem přehlédla mega okurku... Asi začínám stárnout.
Dočteno
Jeremy Bates: Aokighara: Les sebevrahů
Anotace z cbdb: Strhující hororový román, ve kterém se jednoduchá exkurze do míst, kde „údajně“ straší, promění v noční můru, když lidé začnou umírat nápadně nepřirozeným způsobem. Nikdo si není jistý tím, zda neviditelný padouch je člověk, nebo zjevení, či zda jsou prostě oběťmi nešťastných okolností.
Les sebevrahů jsem četla... No asi rok a půl. Ale abych byla upřímná, rok a pět měsíců jsem byla zaseklá na straně padesát. Má to totiž příííšerněěě pomalý rozjezd. Je tam na můj vkus moc postav, do toho jich několik má japonská jména a než se se všema seznámíte, vyrostli byste z toho. Já teda vyrostla. O rok a pět měsíců.
Ale jakmile spadne někdo do jámy a záhy se objeví první mrtvolák, je to na dobré cestě. A v momentě, kdy jsme našli přístřešek, chtělo se řvát blahem. Protože tohle se teda povedlo. Nečekala jsem to. I když bylo jasné, že to není tak, jak to vypadá. Sakra, psát o knize, kde spousta lidí zakukala, a neprozradit pointu je strašně složitý.
No v každém případě já říkám Lesu ano!
Jeff Lemire, Emi Lenox: Plutona
Anotace z cbdb: Poeticky temný příběh ve stylu Stephena Kinga či Stranger Things. Pět dětí objeví v lese tělo legendární superhrdinky Plutony. Tenhle objev je vyšle na temnou cestu, která hrozí, že zničí jak jejich přátelství, tak jejich životy.
Jedna z nejlepších komiksových knih roku 2016!
Jedna z nejlepších komiksových knih roku 2016!
Nejen jedna z nejlepších komiksových knih roku 2016, ale jedna z nejlepších komiksových knih vůbec. Parta dětí najde spadlou superhrdinku. Někdo chce jít dál, někdo chce dát její fotky na internet a jiný...
V-Ý-B-O-R-N-É to bylo! Hned po dočtení si to chci přečíst znovu. Nejen že to má krásný styl kresby, ale je to přesně to téma, které mě v komiksech baví: balancování na hraně fantasy a reality. Takové to, jak tomu nechcete věřit, ale musíte. Teda tady nikdo o Plutoně nepochybuje. No moc mě to bavilo a rozhodně se brzy k Plutoně vrátím a vychutnám si ji znovu.
Adam Votruba: Namažeme školu špekem
Anotace z cbdb: Za tebou, za tebou! Prase s kamerou... Na kopečku v Africe stojí stará věznice... Podobné verše zná asi každý, většinou nám vykouzlí úsměv na tváři a připomenou naše dětská léta. Jenže málokdo si přitom uvědomí, že to nejsou pouze naivní dětské veršovánky, ale přímo vzorové ukázky autentického současného folkloru bez příkras a mravnostní cenzury. A právě sběru těchto slovesných útvarů se již několik let věnuje badatel Adam Votruba. Kniha Namažeme školu špekem přináší čtenářům výsledky jeho pečlivé práce. Obsahuje 140 básniček, písní, říkadel, rozpočitadel, posměšků a škádlení, které byly dosud oficiální kulturou z větší části přehlíženy, a to i přesto, že mezi dětmi kolují mnohdy už po několik desetiletí a jsou tak jednou z nejživějších součástí soudobého folkloru.
První (a tu nejrozsáhlejší) část tvoří právě texty písní. Pak následuje analýza dětského lidového folklóru a pak několik vybraných písniček včetně not.
Adamu Otrubovi se povedlo sesbírat pěknou řádku písniček, které si zpívají děti od poloviny 20. století do současnosti. Některé jsou sprosté, jiné politické, některé z nich jsou rozpočítávadla. Ale vsadím se, že několik z nich tvořily i vaše dětství.
Dětskému lidovému folklóru jsem naprosto propadla a jsem moc ráda, že mám tuhle knížku doma v knihovně. Hodlám ji doplnit tím, co znám z dětství já. Byl to moc fajn exkurz do minulosti a je na mě patrné, že jsem dítě spíš 80. než 90. let.
Takže: Hej, pozor za tebou! Prase s kamerou! Jak se tak dívám, už kvete jíva, vy vlajky vlajte... Umvari vari vasembai.... Tohle si prostě musíte přečíst a zajdem na pivo a budem probírat, který verze daných písniček znáte.
Peter Legon, Martin Ford: Pravým Britem snadno a rychle
Kniha v kroužkové vazbě, která určitě na první pohled zaujme nejednoho studenta (a učitele) angličtiny. Autoři rozebírají stereotypy, kterými Britové trpí, a činí tak s anglicky suchým humorem. Na jedné straně jsou dva odstavce textu, pár frází k zapamatování, pár frází, co nikdy neříkat Britovi, a na druhé straně je celostránkový vtip, kde v hlavní roli vystupuje turista a Angličan.
Některé pasáže jsou skvělé, jiné trochu slabší. Chyběl mi občas překlad frází nebo slovníček k vtipům, ale pokud už jste s angličtinou trochu pokročili, knížku si užijete.
František Tichý: Transport za věčnost
Kniha nominovaná na výroční cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za knihu pro děti.
Transport za věčnost se mi zezačátku moc líbil. Mám ráda knihy, ve kterých dětský hrdina vyrůstá v období 2. světové války. Jenže pak přišly překlepy, citace z deníků, které se po některých dětech dochovaly, a já jsem z knihy tak trochu v rozpacích.
Rozhodně je zajímavá myšlenka napsat knihu o fiktivním hrdinovi, který se vkrade do terezínského ghetta za svým kamarádem. Kamarád ho následně po ghettu provází a děti tak díky němu poznávají obyčejný život v ghettu plném nemoci, smrti a hladu. Jen kniha díky vyprávění skutečných zážitků skutečných dětí (s citacemi) stojí příliš pevně na zemi. Což je na jednu strany skvělé, na druhou stranu od beletrie nečekám poznámky pod čarou... Mně to vadilo. Od beletrie chci zážitek a myslím, že ač kniha založená na skutečných událostech, mohla držet líp pohromadě bez citovaných konkrétních zážitků.
Michal Jareš: Začátek eposu
Anotace z cbdb: Básnická sbírka Michala Jareše „Začátek eposu" prostupuje napříč časem: přináší útržky zpráv z předvěkých dob a zároveň zpřítomňuje běžné, zdánlivě banální situace, v nichž se čas na okamžik zastaví. Takto vzniklými průzory se k nám dere vesmír a spolu s ním reálno a věčnost – neúprosné, neosobní, a přece skýtající útěchu a hluboký mír.
Jareš je básník originálního vidění s přirozeným citem pro rytmus a zvuk slov. Jeho básnické gesto je sympaticky odosobněné, soudržné a hutné.
Jareš je básník originálního vidění s přirozeným citem pro rytmus a zvuk slov. Jeho básnické gesto je sympaticky odosobněné, soudržné a hutné.
Tahle sbírka na mě byla zřejmě příliš hutná a odosobněná. Moc mi Jarešovy básně nesedly a v hlavě mi zůstala jen skladba Peklo a samotný Začátek eposu. Začátek eposu je básní v próze a spolu s Peklem mi přišly nejsrozumitelnější. Jsem ráda, že dám jednou za čas prostor české poezii. Na druhou stranu jsem ráda, že se tohle děje pouze jednou v roce v rámci vyhlášení nominací na cenu Magnesia Litera. Uf.
Milan Děžinský: Obcházení ostrova
Anotace z cbdb: I ve své šesté knize, sdružující verše z let 2011 až 2016, básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Jak sám píše, jeho básně představují jakési „štíty proti prázdnotě“. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení. „Nejraději mám básně, které vyprávějí prostě o prostých věcech“, píše Děžinský.
Tahle sbírka mi sedla líp. Asi proto, že je civilnější a působí na mě tak nějak (i čtenářsky) vlídněji. Spousta motivů mi nejspíš unikly a rozhodně jsou to básně, ke kterým je dobré se po nějaké době vrátit.
Přijde mi, že Děžinský si nehraje na pseudobásníka a je to takové opravdové - například báseň o tom, jak šli s dětmi pouštět draka, ale nefoukal vítr a tak šli domů. Tohle mě bavilo.
A taky se mi líbí (krom jiného) tenhle verš ze sbírky: "Máš-li co říct, je odvaha mlčet."
Tuhle sbírku vám ze dvou zmiňovaných doporučuji k prolistování. Možná si ji opravdu ještě někdy v budoucnu půjčím a po čase zkusím přečíst ještě jednou.
Petra Soukupová: Kdo zabil Snížka
Anotace z cbdb: Kniha vyjde na Velký knižní čtvrtek 19. října. Když si Martina přála psa, netušila, že se Snížkem budou samé potíže. Z malého bílého štěněte vyrostl pes, kterého skoro nikdo ve vesnici nemá rád. Dokonce i její máma se ho bojí. A tak když Martina jednoho dne najde Snížka mrtvého, hned ji napadne, že nezemřel náhodou. Opravdu Snížka někdo zabil? Martina se spolu s kamarády Frantou, Kájou a Viktorem pustí do vyšetřování Snížkovy smrti a jejich dobrodružné pátrání přinese nečekaná odhalení. Po knížce Bertík a čmuchadlo přichází úspěšná autorka knih pro dospělé Petra Soukupová s dalším neobyčejným příběhem pro děti, tentokrát s detektivní zápletkou.
Petra Soukupová mě znovu (poněkolikáté) přesvědčila, že její knihy by mi rozhodně neměly unikat. Chvíli jsem teď měla od jejích knih pauzu, ale hodlám to co nejdřív napravit a pustit se do knihy Pod sněhem.
Kdo zabil Snížka? je dětskou detektivkou a zároveň sondou do uzavřené skupiny lidí na malé vesnici, kde každý každého zná. Anebo taky nezná...
Skvěle se to četlo a moc se mi líbily ilustrace Terezy Ščerbové. Jakmile seženu i Nejlepší pro všechny, jdu se do příběhů v téhle vesničce znovu začíst.
Právě čtu
To, co právě čtu, se teď poměrně rychle mění, protože jsem nabrala dobré čtenářské tempo. Aktuálně mám tedy otevřené tyto tři knihy:
Viktorie Hanišová: Houbařka
Anotace z cbdb: Co všechno se dá najít v lese? Mladá Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si obuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a prodává je za pár stovek jedné hospodě. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Zúčastní se pohřbu, setká se s bratry, kterým se už dávno odcizila, a vrátí se zpátky do lesa. Jenže co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním. Dědické řízení do jejího života navrátí rodinu, která ji zavrhla. A domek se postupně rozpadá. Obchody nejdou. Začíná být jasné, že Sára bude muset svůj houbařský způsob života opustit. A jedinou cestou ven je přestat odvracet oči od toho předchozího. Viktorie Hanišová zpříma a zároveň citlivě měří, co vydrží dětská duše a kde jsou hranice rodiny. Román Houbařka je příběh předem neúspěšného pokusu utéct traumatu. Občas ale nejde neutíkat.
Doma mám od této autorky (dosud nepřečtenou) Anežku. A když vyšla Houbařka, řekla jsem si, že to zkusím.
A je to skvělé. Je to o holce, co žije na šumavské samotě a sbírá houby. Bizár? Ano! Má dost zvláštní rodinu, jak se ukáže na pohřbu hrdinčiny matky. Musím říct, že je to skvěle napsané a fakt dobře se to čte. Furt si říkáte, že je to nějaký divný a co je tu vlastně divnýho. No jsem zvědavá, co za tím nakonec bude.
Michel Bussi: Černé lekníny
Anotace z cbdb: I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Zdá se, že stopy vedou k velice talentované jedenáctileté dívce, nebezpečně svůdné učitelce a staré vdově. Pouze tři ženy znají pravdu. Co všechno skrývají?
Po dočtení Lesa sebevrahů jsem si do mobilu pořídila tuhle knížku. Zatím není moc času, ale jakmile budu mít načtenou tu Magnesii, vrhnu se na Lekníny.
Zatím jsem na začátku. Objevila se (doufám že první, muhehe) mrtvola a je tak nějak divně zabitá...
Uvidíme, jakým směrem se tahle detektivka vydá a jestli je fakt tak dobrá, jak všichni na cbdb tvrdí.
Josef Pánek: Láska v době globálních klimatických změn
Anotace z cbdb: V životě jste nebyli v Indii, představte si to. Teď se ocitnete v indickém Bangalore, uprostřed kraválu, smradu, vřavy dopravy a lidí, a nemáte proti tomu obranu. Jste v bezpečí hotelu a konferenčního centra, a přesto jste vyděšenej jak malej králík. Odvážíte se ven a dojdete do slumu. V nepřehledném davu žen v sárí uvidíte indickou dívku v obyčejném triku a džínách. Vyfotíte si ji, protože je to jediné, co vás neleká. Ona si toho všimne a řekne vám plynnou angličtinou, ať její fotku okamžitě smažete. Pokrčíte rameny, vyhovíte jí a hodíte celou příhodu za hlavu. Novela Láska v době globálních klimatických změn vypráví o globální vesnici zvané Země, ilogičnosti rasismu i nevyzpytatelných cestách srdce, a hlavně o tom, jak se všichni bojíme změn, zatímco ta největší z nich se odehrává kolem nás a nad našimi hlavami.
Kniha nominovaná na Magnesii Literu...
Zaprvé: jazyk! Zpočátku jsem na to koukala jako tele na nový vrata a říkala jsem si, že tohle nedám. Souvětí přes celou stránku, lidová mluva... Moment, tohle už jsem někde četla! No jo, Hrabal.
Prostředí Indie je velmi zvláštní a do chvíle, než hrdina potká krásku v džínách, je to trochu nuda. Ale jasně, jde o přípravu na setkání, takže to zas takový průser není. Jsem teď v části, kdy té své Indce (zvláštní, žádná jména) vypráví o Evropě. O Paříži a o Islandu a musím říct: Wau! Tohle se mi líbí a fakt bych neřekla, že se mi to líbit bude.
Rozhodně to není knížka, kterou bych doporučila své mamce (ten jazyk je opravdu velmi specifický), ale já mně se svým způsobem dost líbí.
A líbí se mi myšlenka, kterou autor rozvíjí prostřednictvím Indky, o tom, jak my v Evropě se pomalu začínáme chovat ekologicky umírněně, ale vlivem příchodu lidí z východu, kteří prahnou po konzumu, se ocitáme opět na slepé koleji.
Tak teď už víte, jak moc je pro mě knihovna důležitá, můžeme se zaměřit na to, jaké knihy v ní mám. Při stěhování od rodičů jsem u nich nechala většinu dětských knih, všechny ty pohádky a příběhy o dětech a zvířatech. Naopak jsem jim vybrakovala klasiku ze Slunovratu. Němcová, Klostermann, Jirásek, Světlá a další pilíře české literatury mi už pár let říkají paní. Neleží jen tak, většinu jsem opravdu (z donucení profesorů) přečetla. Převážná část mé knihovny se ale skládá z překladových knih. Nejsem velký fanda české literatury (fantazy a sci-fi má ovšem čestnou výjimku).
Tak jako loni jsem se rozhodla (po krátké dohodě s togaf), že vám vybrané knihy nominované na cenu Magnesia Litera představím. Budou to ty knihy, které jsem se rozhodla číst a které byly v naší knihovně dostupné.
Začneme s kategorií Litera za knihu pro děti, kdy jednou ze tří nominovaných je Jana Šrámková za knihu Bratři poli.
Pokračovat ve čtení
Dlouhodobě mám problém s tím, že nečtu ikonické
autory. Minul mě J. R. R. Tolkien, nesetkali jsme se s Andrzejem
Sapkowkim. A to postavu Geralta z Rivie nekriticky zbožňuju a vyhledávám –
v počítačových hrách i v komiksech, kde se tahle postava vyskytuje.
Jen prostě otevřít tu zaklínačskou sérii se mi nějak nedaří. A zkoušela jsem
to, fakt že jo. Ale nedávalo mi to pražádný smysl…
A Terry Pratchett je taky takový idol. Každý ho četl, každý
ho má doma, každý ho zbožňuje. Kohokoli se ze svých blízkých zeptám, ten je
nadšený pratchettovským světem plným podivných bytostí a tvorů, kteří spolu
komunikují bizarním inteligentním humorem…
Ne, já tohle zkrátka nesdílím. A v dnešním článku se vám pokusím vysvětlit, proč Terryho Pratchetta nečtu.
Terrymu jsem se vyhýbala skoro patnáct nebo dvacet let. Pak
jsem si v knihovně půjčila Dobrá znamení, která napsal Terry spolu
s Neilem Gaimanem. Říkala jsem si, že na to půjdu pomalu – přes toho mýho
Gaimana. A ejhle, ono to nešlo.
Anotace z cbdb: Děti, zahrávat si s Armagedonem může být nebezpečné! Nezkoušejte to ve vlastním bytě! Crowby je padlý anděl, teoreticky tedy ďábel, prakticky však člověk. Celé stovky let je naturalizovaný na Zemi, kam byl nasazen jako "spící" agent. Miluje staré automobily a populární hudbu a všeobecně dvacáté století, protože to je mnohem lepší než století sedmnácté, a to zase bylo mnohem přijatelnější než to čtrnácté. Žije si skvěle, může si to totiž dovolit.Jistě tímto dalším příběhem T. Pratchetta a N. Gaimana nebudete zklamáni. Čeká vás setkání s Ním. Nastal totiž čas narození nového Satana. Jenom rozpoznat, který z těch dvou roztomilých novorozených chlapečků to je.
Trvalo mi hodně dlouho, než jsem přistoupila na pravidla hry
téhle knihy. Rozumějte: než jsem se zorientovala v postavách. Byla tam
nějaká záměna (takovýma věcma moje čtenářské vnímání hodně trpí a nechápe je) a
spooooooooooooousta metaforických postav (další čiré zlo pro mé čtenářské
vnímání).
A pokud jde o ten pověstný humor - tak ten jsem tam nenašla. Mám ráda anglický humor, suchý humor, ironii, chytrý humor a čas od času se směju i nad filmy typy Scary movie. Ale tady proběhlo pár pousmání a to bylo asi tak všechno. Nemyslím si, že by to bylo vyloženě trapné. Jen si myslím, že Pratchett je jeden z přeceňovaných autorů.
Ano, byl tam chytrý humor. Spousta chytrého humoru (celá ta
Apokalypsa a jezdci Apokalypsy a jeptišky a náboženství a ďábel a tak – tuhle
část si musím nechat odsouhlasit od togaf, protože jsem to četla před dvěma
lety a detaily si už nepamatuju). Jenže to šlo stejně úplně mimo mě. Nebavilo
mě to. Bylo to rozvláčné, neakční, nezajímavé.
Přišlo mi totiž, že se v té knížce pořád nic neděje. Bylo to hodně užvaněné, dost filosofické a mě to zoufale nebavilo. Četla jsem to snad dva měsíce. Nakonec jsem to dočetla a konec nebyl až tak špatný. Bohužel jsi už dneska nejsem jistá, jestli se mi to nelíbilo proto, že to byl konec...
 |
| Zdroj |
Teď už je asi jasné, že Pratchetta nečtu. Neříkám mu
definitivní NE, ale rozhodně se mu teď pár následujících let hodlám vyhýbat.
/hous.enka/
Pokračovat ve čtení
Můj
čtenářský život se mění. Kdysi, a není to tak dávno, jsem byla zapřisáhlý mono
čtenář. Teď mám rozečtené minimálně tři knihy. A množství přečtených knih
zůstává víceméně stejné. Víte, jak se mi toto porušení knižní monogamie
přihodilo? Jednoduše jsem si vzpomněla na oblíbenou pasáž z oblíbené knihy
a dostala neodolatelnou chuť si ji přečíst. Ale měla jsem rozečtenou jinou
knihu. Tlustou knihu, nudnou knihu, knihu do školy. A už jsem v tom jela.
Stal se ze mě promiskuitní čtenář. Postupně jsem se dopracovala do současného
stavu.
Ovšem musím vás upozornit, že to nebude ta samá Říše divů, kterou znáte od Lewise Carrolla. Postavy sice zůstávají stejné, ale zmutovaly do nebezpečných tvorů, z nichž vás někteří budou ohrožovat na životě. Je tedy na čase zachránit původní Alenčin svět a zabít Červenou královnu! Vítejte u recenze na gamebook Alenčina noční můra v Říši divů.
Pokračovat ve čtení
Pokračovat ve čtení
Páteční knižní statistika je tu. A jaký byl uplynulý týden? Toho, že byl mrazivý, jste si nejspíš všimli. O tom tedy psát nebudu. Ale tenhle týden je velmi speciální.
Pokračovat ve čtení
