Proč (ne)čtu gamebooky

9:30

Miluju hry. Miluju stolní hry, miluju hry počítačové. Nejen že ráda hraju, ale pro ukojení mé potřeby věnovat se hraní mi stačí sledovat, jak hraje někdo jiný. Jenže co když na blízku není žádný stolní počítač, konzole ani mobilní telefon? Pak nastupuje knížka žánru gamebook!

Pokračovat ve čtení

Jak už název napovídá, jde o jakýsi druh herní literatury. Většinou jste jakýmsi hrdinou, který musí projít složitou (a většinou boji přeplněnou) cestu, aby dosáhl svého. Někdy zachráníte princeznu, jindy dokončíte složitý iniciační proces (zdravím Rytíře tajemného slunce) a někdy projdete jako Alenka Říši divů. Varianty jsou různé a většina z nich je velmi zábavná. Tedy alespoň mně to tak přijde.
Formálně gamebook vypadá tak, že obsahuje několik stovek číslovaných odstavců a vy se na každém konci odstavce musíte rozhodnout, jakou cestou se vydáte dál. Takže jak se rozhodnete? Buď zaútočíte na nedaleko stojící tajemnou postavu – v tom případě si nalistujte odstavec číslo 33, anebo se raději rozhodnete s tou postavou promluvit – a pokračujte v odstavci číslo 71. Ovšem pozor: jakékoli vaše rozhodnutí bude mít své výsledky…
Je to zkrátka přesně takové, jako byste seděli před monitorem a procházeli herním světem. Jenže čtete. A vaše fantazie může fungovat naplno. No kdo by tohle nechtěl zažít?

Moje gamebookové začátky (a taky konce)

Myslím, že to muselo být někdy ve druhé polovině devadesátých let, kdy do České republiky dorazil gamebookový boom. Nebo alespoň do prodejny SLON na pražských Hájích se poprvé dostaly gamebooky. Bylo mi nějakých třináct a s bráchou jsme hraní propadli. Už předtím jsme tak nějak zkoušeli hrát Pána prstenů, což byla variace na téma Dračí doupě (mimochodem ten jsme hráli na letním táboře s kamarády a bylo to super), ale ve dvou to tak nějak nebylo ono. Kdežto gamebooky nám otevřeli nový svět.
Hráli jsme tak, že já jsem četla a společně jsme se rozhodovali, jakou cestou se v příběhu vydáme. Myslím, že ve výsledku jsme si takhle zahráli jen jeden gamebook, protože to bylo neuvěřitelně zdlouhavé a většinou jsme se neshodli na taktice. A samozřejmě jsme taky při hraní podváděli – když nám na kostce nepadlo správné číslo, tvářili jsme se, že jsme neházeli a kostkou jsme metali tak dlouho, dokud to správné číslo na kostce nenaskočilo. Pamatuju si, jak jsme se někde jednou dočetli, že místo kostky lze použít obyčejnou tužku a na konci, kde obvykle bývá guma, se tužka trochu oškrábe a čísla se na dřevo napíšou a pak jen vrháte tužkou.
V každém případě souboje byly něčím, co mě od gamebooků na dalších dvacet let odrazovalo.

Po dvaceti letech…

Ale loni jsem někde zahlédla Rytíře temného slunce… A mně se vrátily vzpomínky na to složité rozhodování, na akcí nabušené knihy (měli jsme s bráchou asi dvě nebo tři), které mě tolik lákaly. A tak jakmile Rytíř dorazil k nám do knihovny, běžela jsem si ho vypůjčit domů….
A doma jsem ho hrála snad půl roku. Systém hry je vymakaný do největších detailů: zajímavý příběh, bonusy, výstroj a výzbroj, systém postupného zlepšování vlastností a třeba i váš drak, na kterém se občas prolétnete. I boje jsou ze začátku jen jednoduché souboje, kdy jsou jasně dána pravidla, a vy nepotřebujete žádné kostky ke zjišťování, zda jste v souboji obstáli. Jenže jak se kniha začíná rozebíhat do šířky a příběh se komplikuje, stávají se i souboje těžší. Víc soupeřů, víc kol, různé bonusy… No a mě prostě nebaví bojovat. Nebojuju ani v počítačových hrách, pokud to není nutné (nejradši jsem za kouzelníka, protože mě baví kouzlit, ale o tom zas jindy). Takže šel milý Rytíř k ledu.
Vrátila jsem se k němu po několika měsících, kdy už jsem skoro zapomněla, o co vlastně šlo. Jediné, co jsem si pamatovala, bylo, že jsem se probudila v nějaké kobce. Oukej, nic se nestalo. V postavách jsem se naprosto ztrácela, netušila jsem, kdo je kdo. Navíc měli všichni tak pitomý fantasy jména (zdravím Pána prstenů). Ale i přesto jsem si příběh došla až do konce.

A pak se letos v lednu objevil na českých knihkupeckých pultech gamebook Alenka v Říši divů. A protože jsem Alenku četla loni, řekla jsem si, že to zkusím. A ejhle, byla to trefa do černého! Konečně je tu svět, kde se trochu vyznám a postavy na mě mluví alespoň trochu srozumitelným jazykem. Je tu houseňák, Kloboučník i Zajíc. Snědla jsem koláček Sněz mě i ochutnala z lahvičky Vypij mě. Zatím jsem nadšená a lítám v gameboocích znovu. Jen asi zatím nechám stranou takové ty klasické fantasy gamebooky s nadpřirozenými hrdiny á la draci/elfové/goblini/atd. Ráda bych našla nějaký civilnější typ téhle literatury. Tak uvidíme, jak se můj vztah ke gamebookům bude dál vyvíjet.
/hous.enka/

You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz