Dočteno podle hous.enky (16. -17. týden 2019)
11:00
Občas to začíná vypadat, že se z mého týdeníku stává čtrnáctideník. Inu za to mohou svátky a má neschopnost naplánovat články. Respektive s plánováním až takový problém nemám, ale se psaním svého Dočtena vždycky otálím do pátečního rána, aby bylo opravdu aktuální.
A protože minulý pátek jsem strávila na cestách a víkend jsem netrávila u počítače, nechala jsem psaní článku na tenhle pátek. A chybu jsem neudělala, protože v přehledu dočtených knih uvidíte zejména ty knihy, které jsem dočetla minulý týden. No jo, ten povelikonoční konec týdne byl pro mě na čtení skoupý.
Úvodník máme za sebou, můžeme se rovnou vrhnout do víru mého života. Při projíždění fotek z mobilu uplynulých dvou týdnů jsem zjistila, že fotím hlavně knihy a jídlo. Tak třeba jedu někam vlakem a vyfotím si velikonoční jídlo: čokokuře a vajíčko.
Anebo v restauraci. Obvykle se jídlo nefotím, ale když jdu na zelené pivo, joooo, to si fotečku zaslouží:
Mimochodem pivo bylo skvělé, silné, hořké, takové mám ráda. I uzené se špenátem mi chutnalo. Restaurace U Kotvy se nachází nedaleko Karlova náměstí a mají i krásnou zahrádku, takže vám určitě doporučuju jít na oběd. Od zeleného čtvrtka jsem tu už zase byla a opět jsem byla nadšená. Tentokrát jsem ale neměla zelené pivo, takže nemám fotku. Nicméně jsem měla kuřecí steak s pepřovou omáčkou a kroketami a ač pepřovku obvykle moc nevyhledávám, tady jsem byla nadšená. Zaprvé: pepř nebyl rozdrcený, kuličky se daly krásně vybrat. Zadruhé: byla dochucená citrónem a díky tomu byla krásně svěží. Mňam. Moje nejlepší pepřovka v životě. Opakuji: restaurace U Kotvy, která není u Kotvy. Pardon, češtinářský džouk.
No a pak jsem měla spoustu sladkého. Miluju sladké a strašně ráda chodím na návštěvy, kde pečou sladké. Například moje teta upekla skvělý bílkový chlebíček s mandlemi, čokoládou a rozinkami, které se ale objevily až na samém konci chlebíčku. Chutnal skoro jako velikonoční beránek - toho mám taky moc ráda. Piškotové těsto miluju. A byl z něho i "nanuk" ve Františkánské zahradě, kam jsme s togaf a kamarádkou Péťou zašly minulý týden.
Ano, nanuk je dekorovaný tak, aby potěšil zejména dětského konzumenta. Za mě tam nemuselo být tolik paráda navrchu a taky mi moc nejela ta růžová tuková poleva, ale uvnitř byl piškot a jak je někde piškot, jsem ztracená.
O fous radši mám snad už rakvičky. Se šlehačkou...
A s kafem... A - teď se dostáváme ke knížkám - s dobrou knížkou. Tenhle víkend mi bude dělat společnost Obsidio.
Jo, vypadá to na deštivý víkend, tak bych se ráda pročetla alespoň do půlky knihy. Do toho mě čeká ještě nějaká ta počítačová hra, vaření a úklid. Myslím, že to navíc proběhne přesně v tomto pořadí, muhehe.
Dočteno
Jak už to tak bývá, čtu cokoli, co mi přijde pod ruku. A v (ok, před)minulém týdnu to nebylo jinak. Mám tu dětskou knížku, retro horůrek i deník jedné holky, které spadla z hrušky. Vše, co knížky ale spojuje, je fakt, že jsou z mé domácí knihovny. Některé tam pobývají nějaký ten pátek, jiné nově přibyly. A které knížky jsem tedy dočetla?
Kateřina Antošová: Paradeník aneb Jak jsem spadla z hrušky
Anotace z cbdb: „Pro většinu z vás je moje kniha sonda do života vozíčkářů. Pro ty, kdo na vozíčku jsou, je to snad inspirace, jak se prát s osudem a svůj nový život si užívat,“ uvádí Katka Antošová Deníkové zápisy autorky, která se po úrazu musela naučit žít nový život na vozíku a její obrovské chuti dál sportovat.
Katka žije nedaleko Prahy v baráčku, který postupně s manželem rekonstruují. Jednoho podzimního dne při česání ovoce ale spadne ze stromu a pochroumá si míchu. Důsledkem je několik složitých a vleklých operací a invalidní vozík. Katka už nikdy nebude chodit.
Potud by pro mě knížka sice byla zajímavá, ale nijak by mi nepřirostla k srdci. Jenže Katka je rváč a cynik. Ví, že by mohla sedět a litovat se, ale k ničemu jí to není. Chce co nejdřív rehabilitovat v Kladrubech (a taky že jo) a být co nejvíc soběstačná. Dokonce začne půl roku po pádu zjišťovat informace o závodech handbiků, kterých by se za další půlrok ráda zúčastnila.
Katka mi svou povahou opravdu sedla a knihu jsem měla přečtenou za večer. Katka není žádná naivní blbka, ale sebevědomá žena, která do pádu normálně žila. Má manžela, dva dospívající syny a kopec snů. Po pádu své sny malinko přehodnotí, ale záhy nahodí jiné a jede se dál. Líbilo se mi, jak je Katka bezprostřední a není jí blbý psát o věcech, o kterých lidi na vozíčku obvykle nemluví (hadičky, pocity v MHD). Za mě je Paradeník super a rozhodně se k němu za nějaký čas ráda vrátím. Zajímalo by mě, jak se má Katka asi teď, s odstupem pěti let od vydání knihy.
Bruce W. Cameron: Psí poslání
Anotace z cbdb: Všichni psi jednou přijdou do nebe… Ale nejprve musí splnit své poslání. Autor románu Psí poslání, který si zamilovali čtenáři po celém světě, Bruce W. Cameron je přesvědčený, že jeden pes se může narodit několikrát za sebou, aby se mohl zdokonalovat v rozličných dovednostech a aby mohl čím dál tím lépe chápat člověka. I hlavní hrdina knihy se na svět vrací znovu a znovu. Jeho první pokus dopadá tragicky. Potom hledá smysl života jako neposedný retrívr malého chlapce Ethana. Ani tahle pokus nemá dlouhé trvání. Když se narodí znovu, nosí v srdci jediné přání – znovu spatřit Ethana, kterého nadevše miluje…
Každý ve svém životě hledá nějaký smysl. Hledá ho i Bailey, zlatý retrívr, který už býval jiným psem, ale jeho duše se po smrti reinkarnovala do srdce (o to tu jde především) jiného psa. Když Bailey potká Ethana, zjistí, že jeho posláním je zajistit, aby byl Ethan šťastný. Což není vůbec snadné, když vás neberou s sebou do školy a do práce a místo toho vás nechávají zavřeného v garáži. Ještě že jim to Bailey umí vysvětlit...
Bavily mě všechny psí příběhy, které Bailey v knize prožil. Líbilo se mi, jak pro každého člověka pes znamená něco jiného. Pro někoho je to kámoš, pro jiného pracovní nástroj, pro dalšího něco jiného.
No co vám budu povídat, u každého odchodu Baileyho jsem brečela jak želva. Jak je odevzdaný a ví, co přijde... Takže jsem brečela opravdu často. Nebo když se Baileymu děje nějaká špatnost. To jsem zase děsně zuřila. Jakmile je ale s Eathnem, je všechno v pořádku, protože tu jsou jeden pro druhého.
Psí poslání je krásná psí kniha. Neřekla bych tedy, že je humorná, to vůbec ne. Vypráví o životě se psy, kteří to někdy mají hodně složité. Ale je tak krásně psí, že mě mrzí, že jsem si ji nepřečetla dřív. Do dalších dílů série se rozhodně pustím. A taky si ještě párkrát pustím filmové zpracování (které jsem poprvé viděla dávno před přečtením, ale nezasáhlo mě tak jako kniha). Ať žijou psi (věčně)!
Neil Patrick Harris: Kouzelnická parta
Anotace z cbdb: Pouliční kouzelník Carter je na útěku. Nečeká, že v ospale vyhlížejícím městečku najde nové přátele a kouzla. Pak ale do města přijede chamtivý B. B. Bosso se svou bandou nepoctivých kejklířů. Plánuje využít své kouzelnické schopnosti, ošálit místní a okrást je.
Carter se však ve správný čas seznámí s místním iluzionistou Dantem Vernonem a jeho pěti přáteli. Tato kouzelnická parta všem ukáže, že triky mohou pomáhat a sloužit dobré věci!
Carter se však ve správný čas seznámí s místním iluzionistou Dantem Vernonem a jeho pěti přáteli. Tato kouzelnická parta všem ukáže, že triky mohou pomáhat a sloužit dobré věci!
Že Barney ze seriálu How I met your Mother píše knihy, jsem věděla. Většinou jde o jakési návody, které vydává pod jménem Barney Stinson. Ale že píše i pro děti jsem zjistila před několika měsíci, když mu vyšla kniha The Magic Misfits. To jsem tedy ještě nevěděla, že půjde o sérii a ani jsem netušila, jak kniha vypadá a jak to Harris celé pojal. Z výsledku jsem ale velmi mile překvapená.
Vizuál knihy je totiž naprosto fantastický. Styl kresby mi sedl, členění kapitol (na ty dějové, kouzelnické a takové, kdy autor mluví přímo ke čtenáři). Vyhovuje mi délka kapitol, které jsou akorát tak dlouhé, abyste se mohli začíst, ale nestačili se nudit. Což se u dětských knih dospělému čtenáři občas zkrátka stává.
Líbil se mi děj, který není nijak komplikovaný. Líbí se mi přibírání postav do příběhu, kdy se neztratíte v tom, kdo je kdo, protože se všemi se POSTUPNĚ seznámíte a dokonce s nimi hned při seznámení prožijete společný zážitek. Někdy pozitivní, jindy negativní. Okouzlily mě kouzelnické prvky, které jsou naprostou samozřejmostí knihy, a přece víme, že jde spíš o skvěle provedené triky. Rozhodně se nejedná o jakési parazitování na světě Harryho Pottera.
A přece je tu něco, co Cartera s Harrym spojuje. Oba jsou sirotci, oba stojí proti celému světu (a nepříjemným příbuzným), ale oba mají skvělé kamarády, kteří jim se vším pomohou a vždy budou stát na jejich straně.
Kouzelnická parta je rozhodně knihou, kterou musíte mít ve své knihovničce, ať už je vám deset nebo třicet.
Lenka Wimmerová: Prapsi
Anotace z cbdb: Půvabný novodobý mýtus o tom, jak vlastně vznikli psi – lidé byli na počátku světa ohrožený druh, vydaný napospas okolní divočině. Proto jim vládcové vesmíru seslali pomocníky a ochránce. Z původní prapsohmoty vytvořili pět prvních obřích psů a každý z nich dostal na starost jeden lidský kmen. Kmen Středopásmanů zastoupený malým Adamem má přiděleného psa Archibalda. Mezi chlapcem a Archibaldem se vytvoří pevné pouto, které je dnes tak charakteristické pro vztah člověka a psa. Kniha plná nádherných a působivých ilustrací vhodná pro předčítání i pro první samostatné čtení.
No a pak jsou knihy, které v knihovně mít nemusíte, ačkoli jsou třeba o psech.
Asi už jste pochopili, že kopu za mužstvo psů, proto si sem tam ráda o psech něco přečtu. Třeba to, jak se prapsohmoty stali psi, které známe z našich dnů. No a ehm tohle byl krok mimo. Jo, ilustrace působí věrohodně pravěce, ale jinak mi to štěkání a mluvení přišlo takové moc na sílu. V Prapsech mi chybí poetika a touha psa obejmout. Tím, že tu pes má být skoro bůh (s čímž nemám problém), se role lidí a psů malinko prohodili a to lidi musí pochopit, co se pes snaží říct.
Knížka mi zkrátka nesedla. Nelíbily se mi obrázky ani příběh, postrádám tu jakýsi prvek člověčenství, které měl zřejmě reprezentovat malý Adam, který mi ale přijde nevěrohodný.
Tuhle knížku tedy brzy pošlu do světa a nejspíš se ocitne v některé z mých blízkých knihobudek. Nebo ji nechám destruktivně zdigitalizovat, protože tak končí většina mých vyřazených knih.
Lynn Beach: Bezhlavý duch
V říčanské knihobudce se začaly objevovat knihy z edice Stopy hrůzy, tak jsem si řekla, že je čas se k vybraným (těm, které tam najdu) dílům vrátit. Jako první se tam objevil právě Bezhlavý duch, kterého jsem přečetla cestou do Hradce Králové. Holt výhoda je, že tohle se čte samo a zmáknete to fakt během hoďky a půl.
Jenna a parta dalších teenagerů usilují o členství v Klubu stínů, legendárním sdružením v Údolí přízraků. Aby se ale mohli stát členy, musí podstoupit několik zvláštních zkoušek, při kterých je čeká nejeden mrazivý zážitek. Jenna se nakonec dostává do užšího výběru, ale tím její trampoty ani zdaleka nekončí.
Tenhle díl se s děsivostí drží poměrně nízko a brzy je jasné, oč vlastně půjde. Což mi ale až tak nevadí. Horší by za mě byl strašidelný vrah, který nevzbuzuje děs.
Takže z Bezhlavého ducha mám takový průměrný pocit, ale byla to vlastně fajn strávená hodinka a půl.
Právě čtu
Jak už jsem psala, mám na stolku připravené Obsidio, se kterým strávím víkend. Dál se mi na stolku povaluje anglicky psané A Monster calls, do kterého se mi ale obtížně vrací. Protože angličtina, že jo. Dál mám rozečtenou poezii Emily Dickinson a jsem z toho poměrně zklamaná. Zklamání se dostavilo i při čtení knihy Ragtime, přestože film se mi líbil. Náladu si spravuju u dystopického Tady a teď. No a to je k dočteným i rozečteným knížkám pro dnešek všechno.
Tak za týden na psanou!
0 Comments