Dočteno podle hous.enky (13.-14. týden 2019) - 2. část
7:00
A je tu druhá část mého pátečního článku. Zatímco v té první byla řeč hlavně o komiksech, dnes se podíváme na autismus, uklízení a do světa odporných úchyláků! A to je pozvání, které se neodmítá.
Daniel Glattauer: Navždy tvůj
Anotace z cbdb: Někdy se za láskou honíme, někdy do ní vrazíme náhodou — a někdy nás táhne ke dnu jako balvan. Pětatřicátnice Judith se v supermarketu seznámí s okouzlujícím svobodným architektem Hannesem, který si získá nejen Juditino srdce, ale také sympatie její matky a všech přátel. Zdá se, že je to po všech stránkách ideální muž. Jenže… Hannes je příjemný, jenže až nesnesitelně, je pozorný a oddaný, jenže otravně. Intenzita jeho lásky začne Judith dusit. Čím víc se chce z příliš těsného vztahu vymanit, tím víc se k ní Hannes snaží připoutat. Nakonec se s ním Judith i přes nesouhlas svého okolí rozchází. Hannes na ni však začíná vyvíjet stále se stupňující psychický nátlak. Ještě že je tu Juditina učnice Bianca, která jediná věří jejímu podezření…
Pětatřicetiletá Judith je úspěšná majitelka vídeňské prodejny s lustry. Žije sama, ale na svou samotu si relativně zvykla. Sem tam chodí s nějakým chlapíkem, ale zatím nenašla toho pravého. A pak se jednou ve frontě u pokladny seznámí s Hannesem: svobodným architektem, který okouzlí nejen Judith, ale i celou její rodinu a přátele. Hannes na Judith krásně kouká, nosí jí kytky, chodí spolu na kávou, poslouchá ji a nejraději by se pro ní roztrhal. Vlastně... až trochu moc by se pro ní roztrhal. Judith najednou začne mít pocit, že Hannes není úplně v pořádku a jeho pozornost jí přestane být milá. Jenže Hannes nebere její "ne" jako odpověď. Judith se s Hannesem rozchází a teprve v tu chvíli začíná to pravé peklo...
Hohoho! Daniel Glattauer mě opět nezklamal. Po jeho dvojici románů Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna je tu úplně jiný román. Romantická linka tu velmi brzy ustupuje do pozadí a vy si celou tu dobu říkáte, co je s Hannesem a Judith vlastně špatně? Kdo je tu sakra ten magor?
Moc se mi líbila ta hra světel, se kterou Glattauer v tomhle románu píše. Ať už jde o barcelonskou lampu v obchodě, která vždy Judith při příchodu vítá, nebo Judithina lampa "zlatý déšť", kterou má doma. Fakt nádhera. Těch lamp, lustrů, vitráží a světla je tam tolik, a přece tam každá ta věc patří a má své místo.
Miluju knihy Daniella Glattaure - teď, když jsme spolu prožili tři romány, tak už to můžu veřejně přiznat, a strašně mě mrzí, že jeho další romány u nás nevycházejí. Já se snad kvůli němu naučím německy!
Miloš Urban: Hastrman
Anotace z cbdb: Novodobá utopie, dílo pozdního romantismu, pohádka pro lid držený pod krkem svou vlastní politickou reprezentací – tak lze charakterizovat Hastrmana, potenciální černou knihu ekoterorismu…, kdyby to nebyla kniha zelená. První část zavádí čtenáře do třicátých let devatenáctého století. Do Staré Vsi přijíždí její pán, volnomyšlenkářský šlechtic a podivínský diplomat, který se dlouhá léta zdržoval v cizině a pak se rozhodl pro klidný život ve staré vlasti. Nepočítal však s tím, že v nepatrné vesnici objeví celý nový svět. Druhá kniha vrhá hrdinu do dnešního dne, přímo doprostřed odporné přítomnosti se všemi jejími zlořády a nečistotami. Hrdina bere do rukou zbraň, aby v zemi udělal pořádek a vydobyl zpět to, oč moderní doba připravila člověka.
Kníže Johan se vrací po nějaké době do Čech na své panství v severních Čechách. Hned na první pohled se zamiluje do krásné Katynky, která ho doslova uhrane. Celý jeho život se začne točit kolem jejích dvoubarevných očí. Katynka je ale samorost a dělá si, co se jí zlíbí. Což se jí samozřejmě trochu vymkne z rukou...
V druhé části knihy, která se odehrává asi o sto let později, kníže stále bydlí na svém panství, ale krajina kolem se změnila: vesnice byly zaplaveny vodou a změnily se v rozsáhlou přehradu, jeho milovaný kopec je téměř srovnán se zemí a vytěžen. Hastrman Johan se ale nevzdává a bojuje za svou pravdu do posledního dechu.
Zatímco většina čtenářů oceňuje na knize její první část, mě přišla dost nezajímává. Fajn, jisté pohanské zvyky a do toho místní zaprdění starousedlící. Nuuuda. Zato druhá část, kdy se hastrman ujímá svého proutku a není už jen pouhým pozorovatelem, se mi líbila velmi. Je cynický, stojí si za svou pravdou a je mu jedno, co si o něm myslí - hastrman? Urban? Možná oba, kdoví. Líbila se mi ta akčnost, zoufalost veškerých pokusů nastolit spravedlivost a hlavně mi přišlo, že ta druhá část, ač pojednává o závažném tématu, není brána úplně seriózně. Respektive ano, ale je v ní spousta částí, které vás tak podivně pobaví (hlava v počítači). Jo, takového Urbana mám ráda, takový mi sedí.
Hugo Horiot: Císař jsem já
Anotace z cbdb: Původně se jmenoval Julien, ale v šesti letech se nechal přejmenovat na Huga. Julien byl diktátor a negativní osoba, Hugo je jiný, lepší. Julien téměř nemluvil, ale ani Hugo nekomunikuje s okolím úplně bez problémů, snaží se proplout, příliš se neangažovat.
Přesto se stává terčem šikany a dochází k rozhodnutí porvat se se svou jinakostí. Tehdy se nechá zvolit předsedou školní samosprávy a po střední škole odchází na divadelní školu. Hugo Horiot, herec a aktivista za práva lidí s autismem, má Aspergerův syndrom a jeho kniha je sugestivním autoportrétem autistického dítěte a příležitostí pro čtenáře nahlédnout každodenní realitu autismu s jeho úzkostmi a posedlostmi zevnitř.
Přesto se stává terčem šikany a dochází k rozhodnutí porvat se se svou jinakostí. Tehdy se nechá zvolit předsedou školní samosprávy a po střední škole odchází na divadelní školu. Hugo Horiot, herec a aktivista za práva lidí s autismem, má Aspergerův syndrom a jeho kniha je sugestivním autoportrétem autistického dítěte a příležitostí pro čtenáře nahlédnout každodenní realitu autismu s jeho úzkostmi a posedlostmi zevnitř.
Císař jsem já je velmi zvláštní knížkou o autismu. Nejde totiž o klasickou beletristickou knihu, jak jsem čekala, ale o retrospektivní ohlédnutí dospělého autora o tom, jak se u něj autismus v dětství projevoval a jak se mu s ním žilo. Jakmile si ale na Horiotovo tempo vyprávění přistoupíte a sžijete se s ním, už se kniha čte sama.
S postavou Juliena se setkáváme zhruba v jeho třech letech, v době, ze které pocházejí jeho nejranější vzpomínky. V průběhu knihy s ním navštívíme mateřskou, základní i střední školu a projdeme s ním až do brány dospělosti. Kniha není nijak přikrášlována, občas je pěkně syrová a autor se před čtenáři poměrně dost odhalí.
Nechci hodnotit autorovu osobnost na základě jediné knížky, protože to se nedá. Obdivuju ale jeho matku, která nejen že za svým synem stála, ale nikdy neváhala přizpůsobit tempo života Julienovi (později Hugovi). Myslím, že za Hugem stojí právě jeho matka a její neuvěřitelná trpělivost.
Marla Cilley: Lék na CH.A.O.S.
Anotace z cbdb: Je pro vás neplánovaná návštěva noční můrou? Předchází všem rodinným sešlostem vyčerpávající úklid? Je váš domov džunglí špinavého prádla, neumytého nádobí a stohů papírů? Tomu je konec! S pomocí bestsellerové autorky New York Times, Marlou Cilley alias FlyLady, vyléčíte vaši domácnost z chaosu.
Praktické, a hlavně rychlé tipy úklidové guru FlyLady pro každý den promění váš nepořádný domov v kouzelnou, uklidňující svatyni.
Praktické, a hlavně rychlé tipy úklidové guru FlyLady pro každý den promění váš nepořádný domov v kouzelnou, uklidňující svatyni.
Marla Cilley alias FlyLady vás naučí nebrat úklid tak vážně. V dětství nenáviděla soboty, kdy její matka prožívala uklízecí maratóny za nejčistší domácnost. Marla se řídí heslem, že stačí deset minut, aby váš domov vypadal čistěji, a že důležitá je rutina: naučit se dělat spoustu věcí automaticky vám pak usnadní větší úklid. Pokud udržujete pořádek průběžně, nehroutíte se při větším úklidu. Na tom zkrátka něco je.
Marlina rada "stříkni a setři" je snad na každé stránce a její metoda před příchodem návštěvy všechen nepořádek do koše na prádlo, který zamknu v ložnici, mě pobavila. Jo, občas její názory jsou takové americky povrchní, ale v jádru má vlastně autorka pravdu.
Jééé, jak já miluju knížky o uklízení. A protože je jaro, tak si o víkendu nejspíš uklidím zimní kabáty a boty a možná protřídím rtěnky. To je pro mě výhoda podobných knih: mám po jejich dočtení vždycky chuť si něco málo pouklízet.
Ke knížce mám napsané poznámky, tak je docela pravděpodobné, že se tu na ni ještě objeví recenze.
Kevin Brooks: Zápisky z bunkru
Anotace z cbdb: Když se Pán much Williama Goldinga zabydlí v Pokoji Emmy Donoghue, vzniknou Zápisky z bunkru Kevina Brookse, kniha vyznamenaná The CILIP Carnegie Medal za rok 2014, nejvýznamnější britskou cenou pro knihu určenou dětem a mládeži. Šest nešťastníků živoří v podzemním bunkru uvězněno bezejmenným únoscem, jehož identita je stejně mlhavá jako jeho motiv. První se tu ocitne šestnáctiletý Linus, po něm následují devítiletá Jenny a čtyři dospělí. Neznají se, nic je nespojuje. Vystaveni zvůli neznámého trýznitele snaží se společnými silami najít způsob, jak v téhle nelítostné situaci vydržet nucené soužití a hlavně přežít. Když je však únosce začne štvát proti sobě navzájem a nabídne jim, že propustí jednoho z nich za cenu života jiného z vězňů, situace eskaluje. Hra tajemného zločince na Boha začíná...
Šestnáctiletý Linus (který mimochodem jmenuje po jedné postavě z komiksů Peanuts, o kterých tu byla řeč v předešlém článku) se probouzí v betonovém bunkru. Při obhlídce zjistí, že je tu šest pokojů, šest hrnečků, šest talířků... Postupně se opravdu bunkr začne zaplňovat dalšími postavami. Co všechny spojuje? A proč je kdo unesl? Najdou cestu z bunkru, nebo tu všichni najdou jen smrt?
Musím říct, že Zápisky z bunkru jsou skvěle napsané. Celý život v bunkru sledujeme Linusovýma očima a celou situaci tak vnímáme právě jeho pohledem. Jsme stejně zmatení a ničemu nerozumíme. Dozvídáme se o tom, co se Linusovi stalo před příchodem i jak jeho starý život stál za nic. Linus nás seznamuje s nově příchozími do bunkru a protože přibývají postupně, velmi dobře se v postavách orientuje.
Šest lidí je zavřených v betonovém bunkru a neexistuje cesta ven. Jedinou cestu zná ten, kdo je do bunkru zavřel. Musím říct, že to bylo hodně (HODNĚ) depresivní čtení a po dočtení knihy jsem měla chuť napsat autorovi, jak ten konec vlastně myslel a jestli něco nehulil. Jo, stejnou chuť jsem pociťovala před pár lety k Margaret Atwoodové po dočtení Příběhu služebnice. Zvláštní konce mají zvláštní příchuť. Když o nich ale přemýšlíte - a ony vás nutí o nich přemýšlet - zjistíte, že některé věci vlastně nejsou pro knihu (a postavy v ní obsažené) podstatné. Ze Zápisků z bunkru vás bude mrazit, ale zároveň nebudete schopni knihu odložit.
Pokud vaše knihovna nevlastní tuhle knihu, doporučuji vám navštívit Levné knihy, kde knihu za 79,- najdete ve stojanech s novinkami.
Právě čtu
Ve čtečce mám nyní youngadultí Kdy? o dívce, která zná data smrti lidí kolem sebe. Taky jsem sáhla po poezii Emily Dickinsonové Duše má být vždy dokořán a oprašuju angličtinu v A Monster calls Patricka Nesse, od kterého jsem zatím nic nečetla, ale už dlouho si od něj něco přečíst chci. A posledním kouskem je Kouzelnická parta, o které jsem snila už od časů její anglického vydání. Ach. Jsem zvědavá na Barneyho Stinsona jako autora knih pro děti.
Tak a to je pro uplynulých čtrnáct dnů už opravdu všechno. Tak zase za týden. Slibuju, že bude míň čtení (a psaní) a víc fotek z mého života.
0 Comments