Čtenářská výzva: září

10:00

Tento měsíc jsme s hous.enkou čtenářskou výzvu pojaly zodpovědně. Pěkně v předstihu jsme přečetly zadané knihy, napsaly si postřehy, vyfotily knihy...a zapomněly napsat.

Pokračovat ve čtení

Dobrá přiznávám se, je to vina mě zapomnětlivé togaf. Snad nám to jednodenní zpoždění odpustíte. A protože už i tak máme skluz, tak žádné další zdržování a honem ke knihám.

KNIHA, KTERÁ SE NEODEHRÁVÁ V TOMTO SVĚTĚ

Neil Gaiman: Spáčka a vřeteno

"Vzbudit? Jak?" zeptal se středně velký trpaslík, jenž stále v dlani svíral kámen a vždy myslel na to nejpodstatnější.
"Obvyklou metodou," odpověděla číšnice a zapýřila se. "Nebo aspoň tak se to vypráví."
"Jasně," řekl nejvyšší trpaslík, který byl rovněž bezvousý. "Takže vychrstnout na obličej džber studené vody a zařvat: 'Vstávat! Vstávat!'?" (str. 12)

Anotace z cbdb: Královnině zemi bylo ono království vzdušnou čarou nejblíže, ale přes horský hřbet, který sloužil jako hranice mezi těmito dvěma královstvími, nedokázaly přelétnout ani vrány. Možná si myslíte, že ten příběh znáte. Vystupuje v něm mladá královna, která se má vdávat. Dále pár dobrých, statečných, houževnatých trpaslíků, hrad zarostlý trním a princezna, kterou čarodějnice proklela, aby spala navěky. Jenže tady nikdo nečeká, až se objeví šlechetný princ na věrném oři. Tahle pohádka se spřádá z nití černé magie, která se kroutí a stáčí a pableskuje a září. Královna by si snad mohla vysloužit hrdinské ostruhy, pokud princezna potřebuje zachránit…

Gaiman to s pohádkami umí. Přetaví je do nového příběhu, zachová atributy starého a celé je to nakonec mírně znepokojující. Spáčka a vřeteno je takový crossover Sněhurky a Šípkové Růženky, přičemž ani jedna z pohádek není tak docela typická. Sněhurka resp. v tomto příběhu Královna bez konkrétního jména, jména totiž v tomto příběhu nejsou důležitá, tak tedy Královna není příliš nadšená ze své nadcházející svatby a tak, když se doslechne o epidemii spánku, vyrazí do vedlejšího království probudit spící dívku. A jak se takové spící krásky probouzejí, víme. Džber studené vody a křik to není. A Růženka neboli spící dívka také není ta, kterou známe od Erbena. Gaiman si úžasně hraje s narážkami na slavné pohádky, přidává k nim mírný feminismus a na šťastný konec reprezentovaný svatbou rezignuje úplně. Tak tomuhle říkám povedená pohádka! A když k tomu přidáte absolutně nádherné ilustrace Chrise Riddella…prostě nádherná knížka.

/togaf/

Amie Kaufman, Jay Kristoff: Illuminae
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Akta Illuminae.
Píše se rok 2575 a dvě znepřátelené korporace jsou ve válce kvůli planetě, která je stěží něčím víc než obřím kusem kamene pokrytým ledem. Obyvatele o útoku nikdo nevaroval, nikomu na nich nezáleží. Kady je nucená spojit se s bývalým přítelem Ezrou a pod nepřátelskou palbou se snaží dostat k evakuační lodi, která oba dostane do bezpečí. Jenže po celé planetě se šíří zmutovaná epidemie. Úniková flotila se snadno může stát pastí a jejich hrobem.

Nejen že se odehrává mimo náš svět, ale Illuminae se dokonce odehrává ve vesmíru kdesi v předaleké budoucnosti. Illuminae je zajímavá samozřejmě hlavně svým grafickým zpracováním, které bych se chvílemi nebála přirovnat k jisté formě komiksu. Bohužel příběh pro mě trochu pokulhává a nebýt onoho velikého zvratu ke konci, kdy se dozvíme, kde kdo je, asi bych hodnotila ještě o trochu hůře.
Měla jsem strašný problém se do knihy začíst, ztrácela jsem se v postavách, v lodích, v ději... Vše je zpočátku dost komplikované a nejasné. Až s tím, jak lidé začnou umírat a lodě začínají odcházet, dostává všechno větší smysl a pak už to spěje k rychlému konci.
Illuminae je knížka, kterou si určitě musíte alespoň prolistovat.
A pokud už ji máte doma, měli byste už pomalu vyhlížet Geminu, která se na pultech knihkupeckých objeví ještě před Vánoci.

/hous.enka/

KNIHA, PODLE KTERÉ BYL NATOČEN FILM

Agatha Christie: Mrtvá v knihovně

„Nu dobrá, nemůžeme někoho soudit za to, co dělá, když je opilý.“ (str. 160)

Anotace z cbdb: V knihovně domu manželů Bantryových, ctihodných a bezúhonných občanů vesničky St. Mary Mead, nalezla služebná mrtvolu krásné mladé blondýnky. Až dosud byla paní Bantryová přesvědčena, že podobné věci se dějí jen v románech - ale kdo ví, šeptají si lidé v okolí, krásné blondýnky často zmámí stárnoucí plukovníky, a když dojde k prozrazení... Paní Bantryová požádá o pomoc svou přítelkyni Jane Marplovou. Současně s ní rozvíjí pátrání i policie. Motivů pro vraždu i možných podezřelých je víc - a nakonec nezůstane u jedné oběti. Nebýt bystrých očí, zvídavosti a důvtipu slečny Marplové, dokonale promyšlený zločin by zůstal neodhalen - a nepotrestán.

Kouzlo detektivek Agathy Christie pro mě tkví v jisté starosvětskosti, ironií je, že toto slovo sama autorka používá při popisu své staropanenské vyšetřovatelky amatérky, Jane Marplové. Slečna Marplová je všetečná stará dáma, která se umí dívat. Zná lidské charaktery a nenechá se opít rohlíkem. Kniha i film mají stejnou atmosféru, čaj o páté, trochu snobské rozlišování třídního původu a háčkované rukavičky. A pak se na scéně objeví chladnokrevný vrah. Adaptace detektivek Agathy Christie jsou velmi povedené, i když se odchýlí od knižní předlohy, zůstávají smysluplné a střihy a změny jsou ku prospěchu věci. Bohužel ale scénárista či režisér při adaptaci Mrtvé v knihovně zřejmě utrpěl nějakou menší mozkovou příhodu. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč změnil vraha a přidal homosexuální téma. U adaptací příběhů slečny Marplové mám ještě jednu výhradu. Roli zvědavé stařenky hraje buď Julia McKenzie nebo Geraldine McEwanová, Julia McKenzie je ta výhrada, absolutně se na roli chytré a poťouchlé Jane Marplové nehodí, její pojetí staré dámy je zakřiknutá stařena s nepříjemným projevem. Naštěstí ale v adaptaci Mrtvé v knihovně hraje moje oblíbenkyně Geraldine McEwanová. Mrtvá v knihovně je dobrý příběh a než jsem si přečetla knižní předlohu, měla jsem ráda i televizní zpracování. Osobně mám Jan Marplovou v knižní podobě raději než jejího slavnějšího kolegu Hercula Poirota. V seriálové verzi je to přesně naopak.

/togaf/

Kodži Suzuki: Kruh

Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Kruh (Kodži Suzuki).

Reportér tokijského deníku Asakawa narazí na případ čtyř mladých lidí, kteří z nepochopitelných důvodů zemřeli v tutéž vteřinu na různých místech. Podaří se mu zjistit, že se znali a že týden před smrtí spolu tajně flámovali ve venkovském rekreačním středisku v horách. Asakawa se tam tedy vydá a v horském srubu objeví neoznačenou videokazetu, na kterou se čtveřice prokazatelně dívala. Když si ji pustí, zhlédne velice znepokojivé poselství. Brzy se totiž i on sám má ocitnout v chladném objetí smrti…

Jestli je knížka stejně strašidelná jako film? Ano, je! Dokonce bych řekla, že v knize je všechno mnohem lépe vysvětleno. Navíc: hlavním hrdinou je tu Asakawa, japonský novinář, kterému záhadným způsobem zemře neteř, a tak se začne sám pídit po tom, co se vlastně mohlo stát... Asakawa je trochu posera, ale plní funkci toho hloupějšího vyšetřovatele (ten znalý je Rjúdži - děvkař, světoběžník a dítě štěstěny) a tak je právě on vaším průvodcem.

Na Kruhu se mi líbilo právě celé to rozpletení, proč kazeta vznikla, jak vznikla, kdo ji nahrál a Suzuki skvěle vymyslel, jak se kazeta bude dál šířit světem.

Skvěle, skvěle! Kruh si zkrátka musíte přečíst.

/hous.enka/