togaf a její knihy (45. týden 2019)
14:59
První hra minulého týdne byla Pýcha a předsudek. Pýchu
a předsudek mám opravdu moc ráda, čtu ji
každý rok kolem Vánoc. Čtu nebo jinak
vstřebávám tento výborný příběh. Už jsem viděla filmové zpracování i televizní adaptaci. Četla jsem parodii (Pýcha, předsudek a zombie), knihy parafrázující
tento příběh (V zemi Jane Austen), pokračování toho příběhu od jiných autorů (Smrt přichází doPemberley) i vlogové zpracování (The Lizie Bennet Diary). A divadelní hra mi do výčtu ještě chyběla.
Takže letošní vánoční příběh mám splněný. A jaká byla hra v režii Daniela
Špinara? Překvapivě dobrá! Překvapivě proto, že se poslední dobou rozcházím s uměleckým
zpracováním Národního divadla. I tato hra obsahuje moderní prvky, ale rušily mě
jen výjimečně. Např. selfie všech hrdinů, které si během hry pořizují i s charakteristickým
zvukem focení, mi vadily. Naopak na velmi moderní účes pana Darcyho jsem si
zvykla kupodivu velmi rychle. Ironie ve hře zůstala a hercům i režisérovi se
povedlo nevysmívat se ani neparodovat. Dialogy a příběh je zkrátka tak skvělý,
že ho ani modernizace Národního divadla nepoškodila.
Druhá návštěva divadla opět směřovala do Národního
divadla, tentokrát na scénu Stavovského divadla na operu Lolita. Lolitu jsem
naštěstí četla, protože v opeře nejsem kovaná. Nicméně opera byla v ruštině
a naštěstí byly nad podiem tabule s titulky. Lolita v opeře neztrácí
své erotické dusno a šílenství dospělého muže po mladinké dívce. Bohužel nemůžu
posoudit hudební složku opery, nemám úplně dobrý hudební sluch. Příběh je ovšem
vyprávěn velmi dramaticky a divadelní zkratka funguje skvěle. Zvyknout si na
ruský zpět bylo poněkud náročné, ale nakonec jsem byla s operou spokojená.
A teď už ke knihám:
Petr Kopl: Tajemný hrad v Karpatech
Anotace z cbdb: Klasický
dobrodružný příběh Julese Verna v novém provedení. Kreslíř Petr Kopl
převedl
známý příběh hraběte Teleka, geniálního vynálezce Orfanika a zlověstného barona
Gortze do výpravného barevného komiksu. Postavy a děj příběhu tak dostávají
svou grafickou podobu, která si nijak nezadá s uměním slavného autora vědeckofantastických
dobrodružných příběhů z konce 19. století. Ale tato kniha je víc než pouze
překreslený příběh – Petr Kopl ve svých komiksech propojuje řadu příběhů, které
vznikly na přelomu 19. a 20. století, a to nejen těch, jimiž se proslavil Jules
Verne. Tato doba plná úžasných vynálezů, objevů a dobrodružných cest okouzlila
spisovatele jako Jules Verne nebo Sir Arthur Conan Doyle, ale oslovuje i Petra
Kopla, jenž na kostře událostí, které tito velikáni evropské literatury popsali
ve svých knihách, odkrývá daleko fantastičtější skutečnosti. Nechejte se zavést
do světa plného technických vynálezů, ale i vzrušujících lidských osudů v
barvitém podání skvělého kreslíře a poznejte, že se vše, o čem jste si mysleli,
že dobře znáte, mohlo odehrát trochu jinak.
Také jsem z tohoto dílu rozpačitá. Jsem milovníkem
filmového zpracování a vůbec neznám Verneovu předlohu, takže mohu s čistým
srdcem říci, že filmu se komiks vůbec nepodobá. Ani zápletkou, ani humorem, ani
charakterem postav. Celý příběh byl tak nějak zmatený. Odhalení tajemství
identity Gortze nebylo tak šokující, jak asi mělo být. Dokonce jsem si ani moc
neužila odkazy na jiné knihy. Zůstala ale výborná kresba. Další díl si přečtu a
budu doufat, že bude lepší než Tajemný hrad.
Richard Skolek: Ždibřich
Anotace z čbdb: Ždibřich
– nositel tohoto jména vám zkazí den, unudí vás k smrti, znechutí svojí
povýšeností a vytočí sarkastickými poznámkami. Zrodil se, aby kritizoval,
glosoval, nenechal na vás jedinou nit suchou. Je to podivín, který má rád jen
sám sebe, ostatní ho ale milují. Jak to? Specifický styl humoru, který Richard
Skolek nadělil své komiksové postavě, vzbuzuje různé reakce a emoce. Někdy
pozitivní, někdy negativní, někdy žádné. Ždibřich vznikl z potřeby vnést do
světa komiksových stripů něco nového, jiného, a to se rozhodně povedlo. V knize
najdete přes 200 stripů, z nichž některé jsou zde publikovány zcela poprvé.
Dotýkají se aktuálních témat, jako je politika, ekologie, společenské dění, ale
také mezilidských a partnerských vztahů, náboženství, práce a smyslu života. Ždibřich je
vtipným a velmi trefným glosátorem na úrovni, který vás pobaví a přinutí k
zamyšlení.
Ždibřich je komiks podle mého
gusta. Jednoduché obrázky, které se opakují a nestojí na nich příběh, a výborné
postřehy. Vtipné, sarkastické a vypointované. Jediná vada na kráse tohoto
komiksu je fakt, že je hodně svázaný s aktuálním společenským a politickým
děním. Takže za pár let budou některé stripy nesrozumitelné. Zatím ale zábava
funguje a já si listování Ždibřichem užila.
R. M. Romerová: Loutkář z Krakova
Anotace z čbdb: Příběh
pro čtenáře knih Chlapec v pruhovaném pyžamu, Zlodějka knih či Spočítej
hvězdy
v sobě spojuje fantasy a lidové motivy s událostmi druhé světové války a
působivě vykresluje sílu lásky a nezdolné odhodlání přežít i v té nejtemnější
době. V knize se originálně protnou dva světy: kouzelná říše panenek a reálný,
nacisty okupovaný Krakov. Když do země panenek vtrhnou obrovské, kruté krysy,
panenku Karolínu odnese tajemný vítr do jednoho krakovského hračkářství.
Osaměle žijícího, uzavřeného Cyrila s pohnutou minulostí překvapí, že Karolína
mluví, a ti dva se brzy spřátelí, dokonce se seznámí s Josefem, židovským
houslistou, a jeho dcerou Renou. Jejich společné štěstí ale nemá dlouhého
trvání. Polsko se stane kořistí Německa a Josef s Renou musejí odejít do
ghetta. Karolína a Cyril neváhají využít svých neobyčejných schopností a
riskovat životy, jen aby přátele zachránili.
Mluvící loutka, kouzla, Země
panenek… celé je to kouzelné. Sice ne tolik jako Spočítej hvězdy nebo Zlodějka
knih, jak láká anotace, ale pořád dost. Příběh se odehrává v Krakově a v Zemi
panenek. Krakovská část je výborná, dojemná, okouzlující, napínavá a smutná.
Země panenek je naopak použita naprosto zbytečně, tedy zbytečně pro mě. Nic moc
nového nepřináší a jen zdržuje od krakovského příběhu.
Balli Kaur Jaswall: Erotické příběhy pro indické vdovy
Anotace z čbdb: Nikki je něco málo přes dvacet let, žije v Londýně, pracuje v baru a
jako dcera indických přistěhovalců se většinu života snažila budovat
vlastní identitu nezávislou na kulturních kořenech a víře své rodiny. Po
smrti otce ji rodinná finanční situace donutí přijmout místo vyučující v
sikhské čtvrti na londýnském předměstí. Než se naděje, stojí před
skupinou sikhských vdov, které se touží učit anglicky, a ne tvůrčí
psaní, jak původně Nikki předpokládala. Prostředníkem se ženám stane
erotická kniha, díky níž postupně odhalují své fantazie, tajemství i
vzpomínky. Barvitý, dojemný i zábavný příběh z prostředí londýnské sikhské komunity
vypráví o síle přátelství, rodině a víře, bourá tabu a ukazuje, že pod
odloupnutou slupkou se může nacházet poklad stejně jako odporné
tajemství, jež mělo zůstat pohřbené navždy…
To, čím mě Erotické příběhy pro indické vdovy tak nadchly,
je popis obyčejného života přistěhovalkyň. Nejen v uzavřené komunitě, ale
těch jako je Nikki, těch, které si o sobě myslí, že jsou „moderní“. Domluvené sňatky se v dnešní době zdají
přežité a vlastně tak trochu divné. Když ale Jaswalová popisuje tuto tradiční
formu seznamování z pohledu Indů, je to najednou docela rozumný způsob
založení manželství. Nemusíte s tím souhlasit, ale už v tom nevidíte
jen zpátečnický a neromantický nesmysl. A takhle Jaswalová boří každý
předsudek, na který v knize přijde řeč.
Užijte
si Den válečných veteránů, svatomartinské dobroty i knihy. Za týden na viděnou!
2 Comments
Tady tu výtku čtu už poněkolikáté a přiznám se, že jí vůbec nerozumím. Stripů, které reagují na aktuální dění a které možná za pár let nebudou srozumitelné, je v knize zhruba pět.
OdpovědětVymazatOny tak jako praští do očí, protože jsme se (asi teda nejen já), musela zamyslet, o co jde. A ani jsem to nemyslela jako výtku, spíš poznámku. Popravdě mám ráda stripy reagující na aktuální dění, jen to prostě v knize trochu komplikuje pochopení vtipu. /togaf/
OdpovědětVymazat