Rozejít se po smsce
10:00
Když vyšla před rokem první Terapie sdílení, byl to svěží vítr, kterým bylo fajn nechat se malinko ofoukat. Po roce vychází druhá, takzvaná #valentynskaedice a obsahuje vlastně to samé, co předchozí kniha: několik desítek zpráv o tom, jak se lidi s lidma rozchází. Někdy lidi s debilama a jindy debilové s lidma. Vždyť to přece znáte sami.
První kniha Terapie sdílením mi přišla vlastně docela fajn. Líbí se mi nápad shromáždit zprávy, které kdy kdo dostal od někoho, kdo se s ním rozešel. Protože si myslím, že většinou jde o tenhle případ. Pochybuju, že by někdo chtěl posílat svoje vlastní rozchodové věty - na to nejsme dost velcí magoři. Teda aspoň já bych to (nejspíš) neudělala a že jsem určitě párkrát byla pěkně trapná. Protože je občas pěkně složité se s někým rozejít.
No někdy to zas tak složitý není, když zjistíte, že ten druhý je vlastně úplný pitomec. Ale pokud chodíte s normálním člověkem a přijde doba, kdy se vaše cesty - možná spíš vaše cesta - mají rozdělit, je těžké rozumně argumentovat tím, co nám vadilo. Protože v tu chvíli už vás to netíží, protože vy už jste v tu chvíli rozhodnutí. A chcete mít rozchod rychle za sebou. A tak jsme většinou pěkně trapní.
Ester Geislerová a Josefína Bakošová tedy sesbíraly další várku našich hlodů a vydaly další díl ze své série Terapie sdílením. Když se totiž o starost i radost podělíte, je poloviční/dvojnásobná. Tak to ve sdílení funguje. A funguje to tak i na stránkách téhle knihy. Myslím, že v první knize bylo víc vtipných momentů, ve dvojce převažují takové zprávy, na které jen nevěřícně čučíte.
Kromě rozchodů na jednu stránku v (ne vždy) jedné textovce se do knihy povedlo přihodit pár fotek. Na fotografiích tentokrát nejsou sběratelky téhle lidové literatury, ale jsou na nich nejrůznější lidé (poznala jsem několik českých hereček), kteří třímají v ruce mobil a fotí. Nebo spíš: jsou foceni. Fenomén selfie, mžourání do mobilu v tmavé noci, různé hrátky s mobilem - to vše posouvá text do ještě trochu jiné roviny. Jako by se tu projevila touha mileniálů žít skrz tyhle kouzelné krabičky.
Fotky, ač poměrně tmavé, se mi líbily. Mám z nich pocit intimity a zároveň paradoxně jakéhosi šmírování. Asi je to i tím, že v textu sledujeme přímý přenos rozchodu, nevím. V každém případě fotografie jsou prací Maxima Stana a oproti osobním fotkám Josefiny a Ester je to krok zajímavým směrem. Nejsou nijak komplikované, spíš text vhodně ilustrují.
Věřím, že i v pokračování Teorie sdílení se řada lidí najde. A část lidí tam najde své ex-partnery a v duchu jim poděkují, že už jsou někde jinde.
Vyjde třetí díl? Vlastně si to umím docela dobře představit. Asi si ho zase přečtu, ale není to ten typ literatury, ke které bych se chtěla vracet. Tahle kniha totiž spoléhá na kouzlo okamžiku, kdy čtete věty poprvé a překvapí vás. Myslím, že na opakované čtení to není. A to že byl váš expřítel debil, nejspíš v tuhle chvíli víte i bez téhle chytré knížky.
PS: Ne všichni minulí partneři jsou idioti.
0 Comments