Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Karenina

Když jsem před pár lety (ehm slovo „pár“ je použito velmi volně) na vysoké škole četla svoji první knížku od ruského realisty, řekla jsem si, že jsem na širokou ruskou duši a její problémy příliš mladá. A že se k ruským spisovatelům určitě, ale určitě vrátím, až budu starší a moudřejší. Tak a teď ten čas nastal. Tedy jsem starší, moudřejší asi ne, ale tuto podmínku nahradil fakt, že jsem se chystala na dovolenou do Ruska. A protože jsem měla strávit čtyři dny a čtyři noci ve vlaku, sáhla jsem po elektronické verzi Anny Kareniny.  Zpětně obdivuji své mladší já, za to jak rozumné rozhodnutí učinilo. Opravdu jsem do ruských realistů dospěla.

Můj vztah k hlavní hrdince se během četby téměř tisíce stránek hodně měnil. Hned na začátku knihy mi přišla milá a byla mi svým vystupováním hodně sympatická. Chápala jsem ji. To vše pomalu ustupovalo rozčilení. Anna se z rozumné, chytré a vtipné ženy stává hysterkou zmítanou svými nevyrovnanými emocemi. Ano, ruská společnost devatenáctého století byla nespravedlivá k ženám, nepřála rozvodům a byla velmi pokrytecká. Ovšem Anna nebojovala se společností, ale s vlastní povahou. Ta ženská neví, co chce. I to bych jí ale odpustila, kdyby se nechovala jako rozmazlená holka, která neví, s kterou hračkou si hrát ve vztahu ke svým dětem. Já sama děti nemám, ale i tak jsem obě Anniny děti z duše litovala. Nejprve desítky stránek píše o tom, jak miluje svého prvorozeného syna a jak trpí, že žije s jejím manželem, kterého opustila. Pak se jí narodí dcera a ona s klidem opustí Rusko a žije s Vronským a dcerkou v zahraničí, naprosto a dokonale šťastná. Po návratu do Ruska zase horuje pro syna a zavrhuje dceru s tím, že prvorozený je prostě prvorozený a z tohoto titulu je jí bližší. Tu ženskou měl někdo profackovat a né se jí obdivovat.

Jako protiklad k rozháranému Anninu životu je tu Levin a jeho Kitty. Číst jejich příběh bylo balzámem na moje nervy. Stejně tak jako číst úvahy Tolstého, které vkládal do úst povětšinou právě Levinovi. Jeho popisy ruského zemědělství, zrušení nevolnictví i výchovy dětí mě opravdu bavily. Ne vždy jsem s autorem souhlasila, ale o to zajímavější tyto části knihy byly.

Anna Karenina (nebo Kareninová, záleží na překladu, který čtete) ve mně vyvolávala emoce a toho si u knížek cením. Takže i když hlavní hrdinku nesnáším, román jako celek se četl dobře. Čtyři dny mi na přečtení sice nestačily, ale to je dáno spíše mým slabým žaludkem než literárními kvalitami této knihy.

Další knihy, které jsem v Rusku přečetla, jsou průvodce po Moskvě a Petrohradu z nakladatelství Lingea, resp. Berlitz. A oba průvodce mě naštvaly, skoro jako Anna Karenina. V petrohradském průvodci je otištěna mapa metra s názvy stanic psaných v latince. To je sám o sobě výborný nápad. Kdyby ovšem mapa odpovídala realitě, což se v tomto případě nestalo. Nic vás na cestách po zemi, jejímuž písmu nerozumíte, nezmate tolik, jako průvodce v rodném jazyku, který říká něco jiného, než vidíte v cizím městě. V moskevském průvodci je zase špatně uveden čas, resp. posun času o dvě hodiny od středoevropského času. Opět velký problém, pokud se chystáte jet z Petrohradu, o kterém průvodce správně tvrdí, že časový posun je jedna hodina, do Moskvy, která by měla být v jiném časovém pásmu. Ono totiž ruské dráhy udržují tzv. moskevský čas – po celé délce transsibiřské magistrály je čas jako v Moskvě, ať už realita tvrdí cokoli. Takže dorazit podle průvodce znamená zmeškat vlak. Na Berlitze proto pozor. Já osobně už po jejich průvodcích nesáhnu.