Čtenářská výzva: červenec

8:00

Druhá a poslední prázdninová čtenářká výzva je tu. Abychom se v těch letních tropech alespoň mentálně ochladily, daly jsme si na červenec Knihu s vánoční tématikou. Druhá kniha pochází z pera jednoho z mistrů žánru. Opět jsme každá sáhla po jiných knihách. A co vy? Připojily jste se tento měsíc k naší výzvě?

Pokračovat ve čtení

Kniha s vánoční tematikou

James Herriot: Vánoční koťátko

Anotace z cbdb: Debinka byla toulavá kočička, ale přesto ji James Herriot občas vídal hřát se u krbu v domě paní Pickeringové, kam býval zavolán k prohlídkám jejích basetů. Jednoho zasněženého vánočního rána přišla Debinka do domu znovu - a tentokrát přinesla i svoje malé koťátko... Dojemný příběh s kouzelnou vánoční atmosférou, nádherně ilustrovaný Ruth Brownovou, jistě najde domov v srdci každého milovníka zvířat.

Herriot se úžasně vciťuje do zvířat, přemýšlí, proč se kočička chová tak jak se chová a vkládá do jejího chování význam. A je citlivý, je poznat, že ví, jak se chovat ke zvířatům. Dojemný příběh o toulavé kočičce Debince, je zvlášť ve spojení s Vánoci srdceryvný. Mimochodem, taky snášíte špatně, když v knize/filmu trpí zvířata? Já osobně to nesu pomalu hůř, než když autor týrá své lidské hrdiny. Přesto je Vánoční koťátko milé čtení, během deseti minut zvedne náladu. Na 18 stránkách textu dokáže Herriot popsat originalitu dvou koček, tajemnou povahu těchto zvířat, lásku k nim a jako bonus vytvoří vánoční atmosféru. A to jsou ty stránky popsány stěží z poloviny. Herriot se ukazuje nejen jako znalec zvířat, ale i jako mistr zkratky. Ilustrace Ruth Brownové jsou pěkné, ale nijak extra jsem z nich u vytržení nebyla. Nenadchnou, neurazí. Alespoň nezastiňují příběh o Debince a Kloučkovi. Což jsou podle mě hrozná jména pro kočky. Opět začínám uvažovat o malé brigádě na poli „vymýšlení originálních jmen pro domácí mazlíčky“, evidentně je mé pomoci třeba.

Astrid Lindgrenová: Večírek Pipi Dlouhé punčochy

„ ‚Je tu někdo, kdo by si dal horkou čokoládu s dortíkem, než se pustíme do vánočního stromu?‘ vítala všechny Pipi.“ (s. 17)

Anotace z cbdb: Pipi Dlouhá punčocha pořádá rozloučení s Vánocemi a všechny děti srdečně zve! A večírek se navíc koná venku na zahradě! Smrk je krásně nazdobený a hned vedle stojí domeček ze sněhu. Uvnitř už je spousta dětí, dortů a zábavy. Ale venku ještě někdo čeká… Nejlepší bude jít se tam honem podívat, protože všechno, co Pipi vymyslí, je chytré a báječné!

Vánoce – to jsou sněhové závěje, svíčky, radost dětí a sentimentálnost dospělých. To všechno Večírek Pipi Dlouhé punčochy nabízí. Jen ta kombinace je na mě poněkud divoká a nezachrání to ani poetický popis toho, jak jdou děti z večírku domů a v očích se jim odráží plamínky svící, které nesou.

Pipi na mě byla vždycky hodně divoká, nelogická, bláznivá. A nezměnilo se to ani v mé dospělosti. Pořád jsem spíš opatrnou Aničkou, která se všemu podivuje a doufá, že si Pipi nepořídí domů chřestýše.

Povídka o Vánocích ve Vile Vilekule je sice kratičká, ale já z ní atmosféru Vánoc zkrátka necítím. Je to jen další Pipi.

PS: Knihu ilustroval Adolf Born a já se nemohu zbavit myšlenky, že pan Nilson je Žofka v kalhotách…

Kniha od mistra žánru

Ian Flaming: Goldfinger

„Jedna láska ohnivější, jiná zrezne brzy. Neřest je však nejjemnější a nikdy nezamrzí.“

Anotace z cbdb: James Bond právě dokončil misi v Miami. Než se vrátí do Británie, požádá ho přítel o pomoc - hraje karty s mužem jménem Auric Goldfinger, ale nedokáže jej nikdy porazit. Bond odhalí způsob Goldfingerova podvádění a zpět v Londýně se tento stává středem zájmu i tajné služby. 007 dostává úkol zjistit, jakým způsobem pašuje zlato z Anglie. Bond se utká s Goldfingerem při golfové partii, poté jej sleduje do Švýcarska, kde se ovšem dostává do jeho zajetí. Díky tomu poznává krásnou lesbičku Pussy Galore a zjišťuje, že Goldfingerovy skutečné plány jsou mnohem větší než prosté pašování zlata.

Filmového agenta 007 mám moc ráda, zvlášť Sheana Coneryho, který hrál Bonda v Goldfingerovi. Bondovky jsou vždycky plné supermoderních technologií ze světa sci-fi, James je chladnokrevný a sexy (až na výjimky, promiňte pane Lazenby) a příběh je zamotaný tak důkladně, že se v něm nepozorný divák může ztratit. A jaká jsou knižní dobrodružství pana Bonda? Popravdě dost jiná a obávám se, že ne tak dobrá. Opět jednou vítězí film nad knihou.

Tak hlavně knižní Bond má svědomí! Trápí se, že zabil drogového dealera. Tolik vět o černém svědomí z hlavy agenta Jeho královské výsosti s povolením zabíjet?

Další změna oproti filmu – James v Goldfingerovi nepije martini „protřepat nemíchat“. Pije bourbon.

Co je hodně poznamenáno dobou, kdy kniha vznikla, jsou technické vymoženosti. Radar-štěnice i postupy na letišti jsou dnes spíš k smíchu. A stejně tak popis rvaček, trochu mi to připomínalo Karla Maye a jeho Old Sheterhanda. Velmi dobově zabarvené jsou i antisemitské poznámky a Jamesovo neustálé kouření a pití alkoholu před jízdou. To by v dnešní korektní době Flemingovi neprošlo.

Začátek knihy je bez znalosti kanasty trochu problém a trochu nuda. Fleming totiž popisuje tuto karetní hru velmi detailně a bohužel nehraje se pouze jedna partie. Hra golfu je sice taky detailně popsaná, ale díky Jamesově osobní účasti je více napínavá než karty. Naopak popis mučení je velmi decentní, žádné nervydrásající popisy.

Flemig rád a hodně popisuje jídlo a to velmi luxusní jídlo, při četbě se mi sbíhali sliny. A James Bond je snad jediný Brit, který upřednostňuje kávu před čajem. A asi je také jediný Brit, který z lesbičky udělá heterosexuálku pouhým pohledem.

Jaroslav Seifert: Koncert na ostrově

"Každý si musí okusit,

když ne víc, aspoň na špičku prstu,

své vlastní neštěstí." (Píseň o hořkém zklamání, s. 63)

(Anotace na cbdb chybí)

Sbírka Koncert na ostrově vznikla v 60. letech, kdy se Seifertova těžká nemoc promítla do jeho díla: v básních dominuje volný verš, ubylo poetismu a seifertovské motivy jsou zahaleny depresí, smrtí. V Seifertových sbírkách z 60. let se objevují dokonce motivy umírání a utrpení.

Už z popisu je jasné, že už to není ten typický Seifert plný poetismu, bohatých metafor a nostalgických vzpomínek. Musím říct, že jsem byla z Koncertu na ostrově poněkud zaskočena. Znám Seifertovy básně poetické i ty, které vznikaly během 2. světové války, kdy Seifert píše o mnichovském diktátu, o českých vlastencích, o Praze.

Koncert na ostrově vzniká o deset let později než Maminka nebo Píseň o Viktorce. A ta proměna je z každého verše patrná. Většina básní je melancholicky temných, rým je potlačen a při čtení na vás padne těžká deprese. Tak například báseň o Janě Rybářové, která si pustila plyn, básně o mrtvých delnicích z továrny, o manželkách Karla IV: ("Co věděl král o jejich trápení? Najisto nic." s. 49) nebo básně o Vladislavu Vančurovi nebo Jaroslavu Ježkovi.

Celá sbírka je nesmírně smutná, plná milostné lyriky (láska stále zůstává silným motivem Seifertových básní) a poválečných dozvuků.

Nejznámější básní ze sbírky je asi Píseň o malých dívkách:

"Co je krásnějšího na zemi

než malé dívky.

Už když se narodí, voní jako jablko

polité medem a mlékem." (s. 54)

Pokud nemáte rádi Seiferta pro jeho poetismus, doporučuji vám přečíst si Koncert na ostrově. Pokud nemáte chuť utápět se v depresi, přečtěte si radši jeho rané sbírky.

Shrnutí naší čtenářské výzvy:

1. Kniha přečtená za jediný den