... togaf ...

Togaf bloguje: právě čtu

11:00


V minulém týdnu jsem dvě knížky dočetla, dvě rozečetla a pouze jedna obohatila moji knihovnu.
Mezi dočtené patří kniha, kterou s hous.enkou čteme na náš knižní klub, Deset dětí paní Ming od francouzského spisovatele Érica-Emmanuela Schmitta. Ostatní Schmittovy knížky, které jsem četla, mě nadchly. Od paní Ming jsem proto měla vysoká očekávání, která bohužel nesplnila. Detailněji vám o této čínské ehm…toaletní dámě napíšu za týden.

Druhá dočtená byl Klobouk ve křoví od Jiřího Voskovce. Při čtení korespondence V+W jsem narazila na dopisy, ve kterých Voskovec popisuje vznik tohoto souboru. Nelenila jsem a knihu si v knihovně půjčila. Je moc dobrá, kromě notoricky známých textů, při kterých mi v hlavě zněla i melodie (třeba je tu můj milovaný Ezop a brabenec), se v knize objevují i nepísňové citace z her Osvobozeného divadla. To ale ní důvod, proč se mi kniha tak líbila. Jde hlavně o úvody jednotlivých kapitol. Ty si vzal na starosti Voskovec a čtou se jedním dechem. Historie ožívá a s příměsí Voskovcových osobních názorů je velmi čtivá. Musím přiznat, že se mi moc líbila redakční poznámka: „Čtenáře navyklé již na nová a přísně dodržovaná pravidla českého pravopisu upozorňujeme, že Jiří Voskovec projevil přání psáti a tisknouti tuto knihu poněkud staromódněji, tak, aby mu nebylo příliš trpěti mukami z poezií, džezů a miliónů, tedy podobně, jak se psalo a tisklo za časů Osvobozeného divadla.“
Rozečtená mám stále Žabákova dobrodružství. Pan Žabák na mě čeká ve vězení, za to jak se v knize chová, si zaslouží ještě pár dní trpět za mřížemi, než ho osvobodím přečtením další kapitoly.
A nově jsme rozečetla knihu Po Valentýnu od Esther J. Endingové, anotace z čbdb: Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu o pětici dětí volnomyšlenkářské hippiesácké matky míněn vrcholně sarkasticky, nejen líčením incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace. Ideály lásky, míru a porozumění dostávají na frak, hrdinové jsou jejich obětí.
Mno zatím je to na můj vkus takové nemastné neslané. Hippiesácká matka je popsána jako švihlé stvoření, které vychovalo narušené děti. Endingová má talent popsat i vzrušující věci monotónně. Nebo je nějak zkazit, aby neplnily svoji prvotní funkci. Tak třeba popis sexu má být ze své podstaty lechtivý, ale Endingová ho popisuje s těmi ne příliš sexy detaily (špeky, pleška…). Když už se sex odehrává mezi atraktivními jedinci, tak to zase „zkazí“ tím, že jde o sourozence. Právě se na scéně objevil duch. Tak jsem zvědavá, zda za to může LSD, psychóza nebo nakonec Po Valentýnu bude fantazy.
Druhá rozečtená je Venuše v kožichu. Hous.enka mě svým valentýnovským článkem nalákala. A hodně mě zaujal sám obraz, který novelu inspiroval. Pojetí krásy se opravdu hodně mění…
A nakonec, nikoli však významem, nováček v mé knihovně – Othello. Shakespeare v Saudkově překladu se ke mně dostal z knihovny, kde byl vyřazen. Dobře se o mouřenína benátského postarám. Už nalezl domov mezi svými druhy.

... hous.enka ...

Další návštěva v Levných knihách

9:48

    Zdravím vás při pátečním dopoledni! Doufám, že máte možnost užívat si tenhle deštivý den někde v teple domova s knihou v ruce, protože přesně k takovým příležitostem jsou deštivé dny stvořeny. A zkuste mi to vyvrátit!
     Bohužel samozřejmě praxe se od teorie zcela odlišuje, takže kdybyste mě dneska hledali, najdete mě na obvyklém místě v práci.


   Dnes bych podle plánu měla psát o knížkách, které právě čtu (možná už jste vysledovali i to, že v pondělí píše o stejném tématu togaf). Jenže tenhle týden jsem se k dočtení mnoha knih nedostala. Vlastně o všech jsem vám už psala: o Venuši v kožichu víte odtud a o Deseti dětech paní Ming vám chci říct v rámci únorového čtenářského klubu. Trochu se stydím, že vlastně nemám, o jaké dočtené knížce bych vám napsala. O to obsáhlejší článek čekejte příští pátek.
   Jenže ač jsem tenhle týden nic nedočetla - všímáte si, jak neříkám, že jsem nečetla - tak nakupovat jsem byla. V Levných knihách!
    Jsem ten typ člověka, co zbožňuje nakupování. Nejraději nakupuju nové laky, rtěnky a - knihy. A protože tím, že mi Levné knihy zrušily pobočku na Jungmannově náměstí, musela jsem se vydat až do Spálené ulice. Jasně, je tam málo  místa a mraky lidí. Jenže když musíte... Znáte to.
    A tady je výsledek:
   A nyní se na obě knihy pojďme podívat trochu blíž, protože věřím, že minimálně jedna bude opravdová pecka.


Rachel Ward: Čísla 2: Chaos

Anotace z cbdb: Adam je šestnáctiletý kluk, který se vzhledem neliší od svých vrstevníků. Přesto je naprosto výjimečný. Stejně jako jeho matka i on vidí čísla. Když se někomu podívá do očí, vidí je. Zpočátku nevěděl, co znamenají. V den smrti své matky pochopil, že jsou to data úmrtí. Vede si poznámky ve svém bloku, kam zapisuje informace o lidech, s nimiž se setká, a jejich čísla. Na stránkách se neustále opakuje číslo 112027. Je jasné, že ten den se stane v Londýně katastrofa velkého rozsahu, při níž zemřou tisíce lidí. Osudné datum se neodvratně blíží a Adam se trápí čím dál víc. Neví, co má dělat. Neví, jak varovat lidi, aby Londýn opustili a zachránili si životy. Neodvažuje se o tom nikomu říct, bojí se, že by mu nikdo nevěřil. Ale není sám, kdo o katastrofě ví nebo ji alespoň tuší. Jeho spolužačku Sáru pronásleduje několik měsíců děsivý sen. Vidí Londýn v plamenech, bortící se budovy, mrtvé a zraněné v sutinách. Sára utíká z domova a Adam ji hledá, až ji konečně objeví v jednom squatu. Společně přemýšlejí, jak katastrofě zabránit a jestli je to vůbec možné. Podaří se jim najít způsob, jak lidi varovat? Pokusí se o to? A bude jejich úsilí vůbec k něčemu?
   Tak zrovna Čísla jsou knihou, kterou o dočtení hodlám poslat dál. Četla jsem první díl jako ebook a protože jde o paperback, nechtěla jsem si knížku půjčovat v knihovně, protože ji s sebou tahám v kabelce, čtu ji v posteli, na gauči, v kuchyni u stolu... Samozřejmě pořád vypadá skvěle, ale je mi jasné, že kdybych ji měla z knihovny, tak se mi do kabelky zázrakem dostane lahev s kečupem a komplet se mi tam vyleje - znáte tyhle zákony schválnosti.
   Druhý díl Čísel se nese v podobném duchu jako první díl, ale tentokrát se ve vypravování střídají dva vypravěči, což je fajn změna. Navíc se mi víc daří identifikovat se se Sárou, než s Adamem, co věčně nadává své babičce (jako to dělal jeho táta Pavouk v jedničce).
   Zatím vše spěje k obrovskému neštěstí v Londýně, kdy se osudy obou hrdinů mají tragicky protknout. No, já myslím, že už tuším, jak to bude s tou Sářinou dcerou, takže se nakonec Čísla 2: Chaos staly knihou, u které ráda a spolehlivě usínám.
   Půjdu do třetího dílu? Samozřejmě, protože mít nedočtenou sérii je jako mít nedokoukaný seriál nebo nedojedenou čokoládu.

Gordon Reece: Myši

Anotace z cbdb.cz: Šestnáctiletá Shelley i její matka jsou jako šedé myši - nenápadné, plaché, nervózní. Je snadné jim ubližovat. To si dobře uvědomuje jak Shelleyin otec, sužující její matku, tak spolužačky ze střední, které Shelley šikanují. Proto se matka s dcerou uchýlí na venkovskou samotu, kde naleznou nový domov a vedou život plný pohody a vzájemného porozumění. Právě nabytý klid však naruší lupič, který jedné noci vnikne do jejich domu. Banální vloupání vyústí ve sled děsivých událostí. Shelley totiž dobře ví, že když už se kočka dostane do myší díry, neodejde bez kořisti...
Hlavní hrdinka příběhu je také jeho vypravěčkou. Prostřednictvím její senzitivnosti a prostých, ale o to účinnějších výrazových prostředků stvořil autor dokonalý psychologický thriller, v němž dovedně dávkuje napětí tak, že dráždí čtenářovu pozornost na nejvyšší možnou míru.
  Proč jsem si vybrala tuhle knížku? Zaujala mě před nějakou dobou právě anotace, která mi připomněla horor Poslední dům nalevo. Samozřejmě nečekám, že Myši budou až tak brutální, ale jsem na to zkrátka strašně zvědavá.
   Navíc na psychologické thrillery většinou spontánně moc nenarážím, tak je možná na čase objevit pro sebe nový žánr.




Co jste si naposledy koupili v Levných knihách vy? Četli jste Čísla nebo Myši?

... togaf ...

Jak šly togaf a hous.enka do kina

10:13


V sobotu 18. února slaví Miloš Forman 85 let, takový slavný český rodák si zaslouží oslavné akce a Praha se toho nebojí a v kině Ponrepo uspořádali cyklus Formanových filmů. 
Cyklus Formanových filmů

Hous.enka i já jsme bytosti kulturní, filmy milující a tak jsme vyrazily. A protože jsme ještě navíc i přející, uspořádaly jsme na našem facebookovém profilu soutěž o lístky. Šťastná výherkyně dvou vstupenek na film Ragtime bohužel ochořela. A my tím přišly o možnost zvětšnit se s naší historicky první výherkyní. Hous.enka tedy zapózovala s náhodně vybraným účastníkem filmové projekce.
A jaký byl film? Inu dlouhý. Forman (prý jako většina režisérů) nerad stříhá. Částečně ho chápu, ve filmu bylo několik situací, které si říkaly o detailnější vysvětlení. Na druhou stanu jakýkoli film přes dvě hodiny je u nás (a hous.enka bude jistě souhlasit) podezřelý.

Jednotlivé dějové linky mi přišly neuspořádaně přilepené k sobě, možná to byl záměr. Název filmu (a potažmo i knižní předlohy E. L. Doctorowa) je Ragime = roztrhaný čas. Přesto bych ocenila větší provázanost. Ale co se mi opravdu líbilo, byly ženské postavy. Výborně napsané, zahrané i zrežírované. Typická městská panička, která má ale mozek v hlavě a nebojí se ho použít. I poněkud hloupoučká baletka má nepopiratelné kouzlo.

A samozřejmě příběh úspěšného černocha, kterého šikanují. Americký rasismus je pro mě citlivé téma. Je to tak strašlivě nespravedlivé, že bych to nejraději začala řešit. Nahlas a v kině. Inu nebyla bych jediná, kdo by nahlas řešil promítaný film. Dokonce i v Ponrepu, tomto klubovém kině pro artové fandy, se najdou diváci, kteří vyrušují mluvením. A rozbalováním hašlerek. I když hous.enka tvrdí, že rozbalovali krabičku cigaret. Což by bylo stylovější, ale neméně otravné.

Miloš Foman je prostě dobrý režisér a zatím mě žádným filmem nezklamal. Takže všechno nejlepší, pane Formane, a zase někdy prostřednictvím filmového plátna (nebo jiného nosiče) na viděnou!

PS: Fešácký zaměstnanec filmového ústavu David tvrdil, že je v Ragtimu moc zajímavý střih. Já, analfabet filmového střihu, jsem to nedokázala ocenit, ale tak třeba se vám tato informace bude hodit.

PS2: Kdyby vás zajímala knižní předloha….: Ragtime

... togaf ...

Osudové lásky

12:00


Včerejší svátek lásky mi vnukl jednu vtíravou myšlenku. Literatura, a potažmo i film, si vzaly za své, že ta pravá, osudová láska končí špatně. Tady je pár myšlenek, které mi nedají spát. A jak mě upozornila hous.enka, je dnešní článek samý spoiler. Takže: SPOILER ALERT!

Tak například Romeo a Julie. Dokonalá romantika, znepřátelené rody a láska, které je všechno absolutně putna. A pak umřou ještě před koncem puberty.

Chápu dramatickou stavbu a snahu autora o co nejsilnější emoční dojem. Smrt mladých (asi i krásných) lidí kvůli idiotství jejich rodin je prostě slzopudná.

Ale co Scarlet O’Hara a Rett Buttler?! Tentokrát to nejsou znepřátelené rodiny, ale rovnou celé státy. Občanská válka v USA je skvělé pozadí pro vzplanutí vášní. Ovšem je trochu zvrhlé považovat válku za správné romantické kulisy.

Přesto je válka využívána jako romantická spoušť i nadále. Třeba Petr a Lucie; R. Rolland spojil válečný nápad Mitchellové s shakespearovským koncem. Doják.

Jedeme dál. Klasikou žánru je i Na větrné hůrce Emily Brönteové. Tady už se dostáváme na pole lehkých mentálních poruch. Heathciff byl prostě pošuk. Katku miloval, to ano, tomu věřím, ale nebyla to zrovna romantická nebo zdravá láska. Spíš posedlost. A nakonec to taky končí smrtí. Tentokrát to osudově odnese jen Katka.

Další osudový literární pár, který neskončí dobře, je Gatsby a Daisy. Ani peníze nepomůžou Gatsbymu ke štěstí. Což mě osobně mrzí, držela jsem mu palce. Ale je to vlastně výchovné, peníze lásku nenosí (alespoň ne v literatuře osudových lásek).
 
A kapitola sama pro sebe jsou mýty, třeba ty řecké. Tam se to osudovými láskami jen hemží: třeba takový Zeus jich měl hned několik. To, co na nich bylo tragické, je osud oněch slečen. Nebo Orfeus a Euridika. O Oidipovi se snad raději ani nebudu rozepisovat.

A co třeba Andersenovy pohádky! Malá mořská víla, cínový panáček…všichni umírají kvůli lásce! A to jsem jen v literatuře.

Takže bychom si vlastně neměli přát osudovou lásku, protože ta evidentně nosí slzy, bolest a předčasnou smrt. Taková ta normální, obyčejná je přece taky fajn, ne? Sice o vás asi nenapíšou knihu, ale zase přežijete! A to až do smrti…ehm…


Hezký povalentýn a pro příští rok mám jedno malé přání. Já chápu, že cesta metrem je občas dlouhá, zvlášť když se těšíte na nějakou tu romantiku doma. Ale pokud nejste vy a váš partner/partnerka fakt neskutečně pěkní, tak si to šmajchlování prosím nechte na doma. Nebo do temné uličky.

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz